Hloupí bílí muži se nemohou vzdát svého úkolu...

20. 3. 2011 / Karel Dolejší

Větší část finančních nákladů na úvodní vzdušnou operaci ovšem zaplatí sponzoři z řad vládců ropných států, které si Kaddáfí znepřátelil. Patří sem Katar, jehož vlajky vlály v Benghází vedle vlajek staré libyjské monarchie, Spojené arabské emiráty - a jistě se najde i způsob, jak zapojit i Kaddáfího osobního nepřítele číslo jedna, saúdskoarabského krále Abdalláha. Tohle může sice v první chvíli uklidnit evropské daňové poplatníky, ale opravdu jenom načas. Protože leteckou operací zřejmě celá tahle legrace ani zdaleka neskončí. Nakonec bude potřeba porazit Kaddáfího na zemi. A povstalci už bohatě prokázali, že jsou v této věci naprosto nekompetentní.

Svobodu nelze nikomu darovat na zlatém podnose - pokud si ji nevydokáže vydobýt sám, tak si ji neudrží. Opoziční politik, který nejedná tak, aby se proti tyranii ve své zemi domohl svobody vlastními silami, ale spoléhá na zahraniční pomoc, není bojovník za svobodu, ale zločinec, loutka nebo zrádce. K vysvětlení postačí jediné slovo: Kosovo.

Povstalci v Kyrenaice nepostupovali cestou nenásilí jako hnutí odporu v Tunisku a Egyptě, ale přitom si velmi špatně přečetli svého Maa a skočili Kaddáfímu na špek. Skutečně úspěšné a soběstačné povstání se připravuje roky, nikoliv několik dní. Nejdůležitější je první fáze, ve které dominuje ilegální propagandistická práce zaměřená na získání politické podpory. Ve druhé fázi převažuje guerillový boj proti vládním jednotkám - a teprve v okamžiku, kdy jsem si spolehlivě jist, že vládní moc je rozložena a vlastní jednotky dostatečně kompetentní, mohu přejít do fáze třetí, to jest k regulérnímu ozbrojenému boji proti vládě. Libyjští povstalci ovšem podlehli euforii a od nedokončené fáze 1 přešli velmi rychle rovnou do fáze 3. Žádný diktátor si nemůže přát nic lepšího než aby se jeho ilegální protivníci předčasně dekonspirovali, předčasně vytvořili centralizované struktury a pustili se s ním předčasně do regulérní války, kterou nemohou vyhrát. To je způsob, jakým povstalci vždy a všude sami sebe odsuzují k záhubě - pokud ovšem předem neplánují žadonit o pomoc cizí mocnosti. A vojenské výkony libyjských povstaleckých jednotek by bylo nejmilosrdnější vůbec nekomentovat. Příšerně plýtvají municí. Bez ohledu na individuální statečnost jednotlivců se jednoduše vrhaly do záhuby, když útočily na předem připravená postavení armády u Syrty. To je skutečně exemplární projev nadšené blbosti. Během několika dnů si samy zlikvidovaly vlastní bojové letectvo... Vytvořit z těchto band skutečné ozbrojené jednotky by s ohledem na potřebu obsazení důstojnických a poddůstojnických funkcí trvalo celé měsíce, ne-li roky. A je otázka, zda politická podpora doma a finanční štědrost arabských donorů dovolí udržovat bezletovou zónu po takovou dobu, aniž by na zemi docházelo k podstatnému pokroku.

Jestliže se toto ukáže nemožným, Kaddáfího politická podpora se navzdory triumfalistickým kecům Sarkozyho a spol. nerozpadne jako domeček z karet a jeho jednotky budou dál bojovat; anebo pokud bude Kaddáfí třeba zabit, nicméně povstalci z Kyrenaiky nebudou schopni dosáhnout solidní politické dohody s kmeny v Tripolsku; pak přijde na řadu zahraniční intervence. A tu nepochybně neprovedou ani Katar, ani SAE.

Navzdory démonizaci Muammara Kaddáfího je třeba připomenout, že i šílenec z Tripolisu má ve světě své příznivce, a není jich zrovna málo. Jistě, jeho hlasitý zastánce Hugo Chávez nebude mít zřejmě na dění a Africe a Evropě bezprostřední vliv. Ale jiní, kteří slyšeli na Kaddáfího teorie o tom, jak světu nakonec povládne Afrika, na něj jen tak nezapomenou. Režimy v subsaharské Africe byly zhusta jeho klienty, ale zrovna tak i různá povstalecká uskupení, jejichž zájmy do jisté míry pomáhal v interních konfliktech hájit. Protikolonialistická rétorika Kaddáfího v reakci na probíhající intervenci najde spousty ochotných uší. A nezapomínejme dále ani na fakt, že řada Iráčanů dnes nostalgicky vzpomíná dokonce i na Saddáma Husajna, protože to co přišlo po něm je ještě horší... Velkou část obyvatel Libye dnes tvoří právě černí Afričané, a propaganda povstalců už ukázala, že se nikterak neštítí využívat i rasistických předsudků arabské populace. Postavení tohoto segmentu libyjského obyvatelstva může být už brzy velmi na pováženou. A je samozřejmě ještě brzy spekulovat o tom, jak se nakonec projeví veteráni al-Kájdy z Libyjské islámské bojové skupiny, jejichž základnou je Derna a Benghází. Řada starších představitelů tohoto uskupení má nakonec vcelku mírumilovné a uměřené názory. Ale zdaleka takoví nejsou všichni...

Nedávno jsem napsal, že celá Kaddáfího Libye je něco jako zřícená latrína, a je vcelku jedno, jakým způsobem do ní spadnete - výsledek bude vždycky nežádoucí. Ambiciózní západoevropští politici - David Cameron, jemuž doma hrozí mj. rozpad vysokého školství a dokonce možná i hlad mezi nejzbídačenější částí populace závislou na dovozu prudce zdražujících potravin, a Nicolas Sarkozy, který v předvolebních průzkumech výrazně ztrácí nejen na kandidáta socialistů Dominique Strausse-Kahna, ale (a ještě více) i na předsedkyni ultrapravicové Front national Marine Le Penovou - ovšem na okraji této latríny učinili rozhodný krok vpřed. Rusko a Čína jim přitom v Radě bezpečnosti překvapivě umetly cestičku, aby si dotyční mohli vskutku bez překážek naběhnout.

Takže teď zbývá jen doufat. Doufat, že lemplové v Benghází se naučí vojenskému řemeslu dříve, než je Kaddáfí i bez tanků a těžkého dělostřelectva zlikviduje, nebo než budou nuceni čelit kmenovému povstání na západě země. Nebo aspoň doufat, že ropná ložiska na východě Libye budou pro egyptskou juntu dostatečným lákadlem, aby se sama ujala pozemní intervence.

Protože jinak už zbývá opravdu jediné: Evropa bude muset do Libye, která je 2,7krát větší než Afghánistán, vyslat vlastní "stabilizační" (čti okupační) jednotky - a všechny místní speciality mikroskopických politických tahanic a snadno propukajícího násilí si na vlastní kůži užije sama...

Vytisknout