Mluvím vám do toho

18. 3. 2011 / Štěpán Kotrba

Sobotka se spolu s Rathem rozhodli zaujmout pozici "programově pevnou" v opozici k Haškově koaličnímu "konsensualismu", ačkoliv si každý představuje pevnost jinak. Sobotka i Rath, když byli ve funkcích ministrů, na program ČSSD mysleli méně, než by se slušelo. Nyní ale oba vyzývají, spolu s bývalým premiérem a evropským komisařem Vladimírem Špidlou, k "radikalizaci" sociální demokracie.

Jako kdyby si ji strana mohla dovolit. Nejsme v Itálii, kde občan chápe, že pozice strany je něco jiného než pozice vlády, ve které ta či ona strana je. Umět počítat do 101 patří k základní výbavě všech českých politiků ve všech stranách. Umět předvídat možný vývoj je také nutnost. Slibovat revoluci lze, jsou-li pro ni objektivní podmínky. Slibovat radikalizaci politiky za situace, kdy levicově-levicovou vládu vytvořit nelze prostě proto, že nejsou koaliční partneři, je zvrhlost nebo ztráta smyslu pro realitu. Obojí budoucího předsedu diskvalifikuje. ČSSD sklízí to, co v předchozích volebních obdobích zasila.

Bohumínské usnesení zabránilo ve vytvoření vlády 111 hlasů, když ještě bylo reálné vládní spoluodpovědností kultivovat protestní hlasy komunistů. Od té doby se změnilo mnohé. KSČM zesenilněla a ztratila na české politické scéně atraktivitu. Díky stalinistickému křídlu a jeho verbální agresi nejsou komunisté "radikální levicí" doopravdy, ale jen na svých schůzích. Realisté mezi členy i ve vedení KSČM čelí neustále útokům zleva a nejsou schopni formulovat své programové pozice. Nejsou schopni integračního konání a uzavírají se do ghetta rudých vlajek s Klementem Gottwaldem, srpy a kladivy. Strana tak od opravdu prosaditelné politiky směřuje k pozvolnému zániku.

Bursíkovi-Liškovi Zelení nejsou, díky svému sektářství a účasti v prostituční koalici s Topolánekm, alternativou. Diskvalifikuje je bezhlavý odpor vůči průmyslu a industrializaci krajiny, stejně jako nesmyslný odpor proti atomu a nerealistická průmyslová politika. Větrníky českou ekonomiku nespasí stejně, jako ji nespasí Kateřina Jacques a biomasa.

"Důchodcovská" strana Miloše Zemana propadla stejně, jako její alternativa v čele s Janou Volfovou. Integrace Volfové projektu s Bobošíkové Suverenitou tvoří programově nesourodý slepenec národovců, kteří si mohou podat v odporu k evropské integraci ruku s Machovými Svobodnými a Václavem Klausem. Snad i proto se Bobošíková s Volfovou chtějí spolehnout v ekonomické politice na bývalého ekonomického "experta" Tlustého, jeho "superhrubou mzdu" a "rovnou" daň. U podnikatelky Bobošíkové to chápu, u katoličky Volfové, bývalé ústřední tajemnice ČSSD, je to překvapující. Snaha o podporu prezidenta Klause a přijetí podpory od ultrakonzervativních katolických radikálů z D.O.S.T. Bobošíkovou zařadila na české politické scéně jako stranu blízkou Haiderovým Svobodným nebo Le Penové xenofobní pravici.

Obdobně se -- i když s daleko levicovější sociální politikou, hodlá profilovat i nové "brkounské" hnutí - Česká strana národně sociální. Paroubek a Vyvadil si chtějí na stáří splnit svůj vlastní programový sen poté, co Paroubkovi dvakrát nevyšlo udělat konzervativně nársoc partaj z ČSSD. Poprvé se projekt "živnostenské" sociální demokracie nepovedl za předsednictví amerického agenta Horáka, podruhé pod vedením Paroubka. Koalici s Marťany neudělal a strana věčně v opozici být nechce. Paroubek ale také viděl poiuze svou vlastní programovou pevnost. A viděl ji jako pevnost. Stejně kategoricky ji bránil, jako bránil své ideály kdysi Grebeníček...

Koaliční potenciál není vidět ani v křesťanském politickém prostoru. Víra v následování Nazaretského v této zemi nezaujala. Praktikujících křesťanů je méně než praktikujících homosexuálů. A to je málo. Na jakoukoliv koalici. Slepenec KDU-ČSL se navíc rozpadl. Konzervativní katolíci z bývalé KDU šli za agrárním konzervativismem Schwarzenberga a finančních machinací Kalouska do pravicové TOP09 (s požehnáním církve) jako věčná koule na noze ODS, středoleví křesťanští sociálové bývalé ČSL zůstali (bez požehnání) v pasti vsetínského anticiganismu Čunka a právnických kliček jeho nástupce Cyrila Svobody. Řezník Bělobrádek jako obroditel politického katolicismu v Čechách už myšlenky Ježíše Krista z prachu nepovznese. Ani na Moravě. Kostely zůstávají poloprázdné. Idea obrovské finanční injekce katolíkům nenadchla na politické scéně nikoho. 270 miliard je přece jen trochu moc nenažraná politika. A jinou verzi nikdo nenabídl. Špidlova rakouská vize o sbratření středových křesťanů s levicovými zelenými jako koaličním lůnem pro "autentickou" sociální demokracii tak vzala v Česku za své.

Z politicky amorfního hnutí proti americkému radaru se levicová strana také nestala. Stejně, jako se nestala z nazelenalé ekonomické iniciativy ProAlt. Dílem proto, že hnutí Ne základnám vzniklo jako monotematická iniciativa, dílem proto, že politické proudy v něm byly nekonzistentní co do cílů i prostředků. Humanisté s trockisty měli společnou pouze myšlenku míru. Hubnutím při hladovce se ale mír vytvořil pouze jednou -- v Indii. Tyto "alternativy zdola" ale mají největší jak koaliční, tak i programový potenciál, pokud se budou chtít zformovat jako politické proudy a akceptovat stranickou strukturu a disciplínu. Nejde ovšem o projekt aktuální. Jde o potenciál angažovanosti levicové mládeže -- od ochránců přírody, přes rozvoj cyklistiky až po humanitární a lidksoprávní aktivismus. ČSSD ovšem sama nemůže jít do voleb s radikální vizí, která osloví sice čtyřicet procent občanů, ovšem znemožní jakoukoliv koalici po volbách. O důsledcích takového programového vymezení se přesvědčil Robert Fico na Slovensku. Tak dlouho prosazoval stále levicovější postoj, až zůstal nejsilnější stranou opozice, se kterou ale stále nikdo nechce nic mít. Je toto cesta?

Domnívám se, že ne. Politikou ČSSD nemůže být lhát si a lhát i svým voličům.

Domnívám se, že prosazovat realistickou, i když zásadovou politiku lze. Nebude to ale politika ideologická, ale politika kompromisu. Lze dopředu říct voličům pravdu. Lze dopředu říct, že koaliční politický potenciál ČSSD v příštích volbách bude mít sociální demokracie na pravici, kde bude nucena hledat partnery. Je třeba voličům levice říct pravdu. Politikou ČSSD bude muset být minimálně po jedno volební období vládní spolupráce s pravicí. A tomu je nutno přizpůsobit rétoriku a i aktuální cíle.

Je tomu nutno přizpůsobit i operativně použitelný program sociální demokracie. Je nutné říci, co z programových cílů je realizovatelné a co zůstane v knihovně pro časy příští. Je nutné i v programu definovat krátkodobé cíle a odlišit je od dlouhodobých vizí. Ono to totiž voličům není jasné.

Je příznačné, že Sobotkův tým "politických analýz" v Lidovém domě vytvořil programový dokument, který nesporně stvořily pomazané hlavy -- autorů je tam uvedena dlouhá řada - ale patrně žádnou širší diskusí ve straně neprošel. Nevím o tom, že by tento dokument byl diskutován ve stranických organizacích či v nějakém širším plénu. Nevím o tom, že by ho chtěl aktivně propagovat Sobotka při svých spanilých jízdách po regionech. Mazat med je jednodušší a při rétorické zkušenosti je pro kandidáta na předsedu mnohem méně namáhavé.

Je to i poměrně obsažný dokument -- kolem 20 stran. A tak zabývat se všemi jeho aspekty by si jistě vyžádalo více času. Proto se prozatím zastavme jen u několika momentů.

Především se sociální demokraté snaží vyrovnat s ambiciózním cílem -- teprve na prahu 21. století již formulovat své cíle pro celé toto století. Proto tam najdeme řadu tezí o zapase s globálním kapitálem, o obraně sociálního státu, boji proti privatizaci vzdělání a veřejných služeb, o obraně a rozvoji demokracie. To vše jsou krásné věty a vzletné myšlenky, se kterými by mohl každý člověk práce, kterého chce sociální demokracie hájit, souhlasit.

Při čtení těchto vět a krásných myšlenek se však čtenáři vkrádá na mysl ještě jedno. Co pro naplnění těchto myšlenek současná sociální demokracie dělá nyní či ještě lépe co udělala? A tak v celém dokumentu hledám a přiznám se -- moc často nenacházím...

Česká sociální demokracie přece neexistuje ve vzduchoprázdnu. Přece na politickou scénu nevstoupila včera a není nepopsaným listem papíru. Přece nemálo let v minulém desetiletí byla také vládní stranou, dokonce hlavní silou vládní koalice po dvě volební období. Skutečně potom všechny její kroky v minulosti byly obranou sociálního státu?

Jeden příklad -- sociální demokracie tvrdí, že problém českých veřejných financí leží na straně příjmů. Zbývá se jen zeptat, zda to byli také představitelé sociální demokracie, kteří se před posledními parlamentními volbami chlubili veřejnosti, že právě za vlády sociální demokracie se nejvíce snížily daně? Byla to tedy vláda sociální demokracie resp. její ministři financí, kteří soustavně snižovali daně až to dospělo ke stavu, že příjmy veřejných financí jsou problémem a to využívá současná pravicová vláda k privatizaci veřejného sektoru a k růstu spoluúčasti občanů?

Nebo z jiného soudku -- "má-li být politika demokratická, musejí ji určovat občané -- voliči, nikoli mocné ekonomické skupiny". I s tím se dá bez váhání souhlasit. Jenže -- jak to bylo při nedávných volbách? Ve severních Čechách byl volební tváří - kandidátem na hejtmana sociální demokracie Jaroslav Foldyna -- a skončil jako "užitečný idiot". Hned druhý den po volbách byl odstraněn z vyjednávání a nahrazen pragmatickým týmem, pro konzistentní koalici s ústeckou  ODS vhodnějším. Za tichého přihlížení Slávka Sobotky i předsedy Paroubka, kterému Sobotka nebyl schopen odporovat. To byl výraz politiky, kterou určují občané-voliči? Nebo to byla nějaká jiná sociální demokracie, která nemá vztah k Lidovému domu?

Příklad z voleb v Praze je přece stejný. Jiří Dienstbier se -- za souhlasného přikyvování celé pražské sociální demokracie -- dva dny před volbami dušoval, že žádnou koalici s ODS -- s těmi korupčníky -- neudělá. Všichni ho v Praze nechali žvanit. Všichni věděli, že výsledek bude jiný. Věděl to i Slávek Sobotka. Bál se, že nedostane hlasy pražských delegátů teď na sjezdu. A tak mlčel. Naiva Dienstbier vydržel možná tři dny a byl -- jistě v souladu s vůlí voličů sociální demokracie -- nahrazen osvědčenými pražskými vyjednavači, kteří na rozdíl od něj, neměli iluze a nemysleli si, že by Laudát či Tůma byli ti "čistí". Právě situace v Praze či situace v minulých volbách v Brně, kde také došlo k pragmatické koalici s ODS je dobrou ilustrací možné "jiné" politiky. Vyčeltl někdo koalici s ODS v Brně Onderkovi? Ne. Dělal Onderka politiku ODS? Ne. Dělal politiku ČSSD? Ano. Dokonce tak důsledně, že brněnští občanští demokraté v Praze lobovali proti Julínkovi a jeho poplatkům...

Hájí snad Hulinský či Březina minulé lumpárny ODS v Praze? Ne. Dělají politiku ODS? Ne. Prosazují cíle ČSSD? Ano. Dělali to celých patnáct let, kde byly více či méně skryté koalice s ODS nejen na Praze 10, ale i na magistrátu. Byly funkční? Ano. Umožnily prosazovat, byť omezeně, cíle ČSSD? Ano. Umožnila "principiální" opozice jiným stranám prosazovat jejich cíle? Vzpomeňme na ambice exprimátora Kasla, zastupitele Hvíždaly či pražských Zelených....

Nicméně zpět k programovému dokumentu Komise politických analýz: opravdu pěkně zní věta -- "odmítnout chápání politiky jako obchodu nebo pouhého střídání jedné garnitury druhou." Opravdu zásadové stanovisko. Zvláště tváří v tvář Sobotkovým krokům v OKD z doby, kdy byl ministrem financí. Nebo krokům Zemanovy vlády "opoziční smlouvy", která privatizovala banky a řadu podniků.

Hodně vět o korupci a boji proti ní, vnucených americkými poradci v naději, že podnítí i v Evropě "egyptské jaro". Sociální demokracie se nic z toho netýká? Nikdo z jejích nejvyšších představitelů nebyl v Toskánsku? Bývalý předseda a premiér Gross dokázal mimořádně dobře investovat své "křišťálově čistě" nastřádané miliony .... Může se od Grosse ČSSD distancovat? Může se distancovat od hejtmana Palase? Od dalších svých čelných funkcionářů? Kdo potom zbyde? Advokát DIenstbier, který si podá ruku s bankéřem Tůmou, aby mu dělal stafáž a necha se od důchodce Šabaty nazývat dědicem kennedyovské politiky?

Mohli bychom asi pokračovat dál. Ten hlavní problém onoho v Lidovém domě stvořeného dokumentu je totiž jinde -- je mimo tento dokument. Je v tom, že sociální demokracie dnes vystupuje s programem, který nemá žádnou spojitost s její dosavadní činností. Myšlenky nejsou provázeny činy. A činy nemají řídící myšlenku. Tváří se to vše prostě tak - za minulostí jsme udělali (několikrát) tlustou čáru a čo bolo, to bolo. Minulost nás nezajímá. Skoro jako kdyby nám říkali -- to jsme nebyli my, to byl někdo úplně jiný...

Jenomže tak to není a být nemůže -- ledaže by lidé ztratili paměť. A přítě jsem za minulostí zase dělali tlustou čáru.

To hlavní, co by měla sociální demokracie svým voličům vysvětlit, je něco jiného -- proč když zvítězí ve volbách, pak okamžitě zapomene na svůj program a dělá úplně jinou politiku, nezřídka i přímo v rozporu se svým programem. Proč se jí nedaří ta krásná slova volebních programů o obraně sociálního státu a demokracii přeměňovat do života. Proč její lidé tak často selhávají a odhodí všechny předvolební sliby? Proč si někteří (včetně stínových ministrů) ani ty programy nepřečtou? Samozřejmě, že pro to má vždy vysvětlení, že koalice atd. Ale není to často právě tím, že není schopna a odhodlána bojovat za své programy? Že s vyhlídkou na vládní funkce se rozplynou všechny její sliby? Že programem není program, ale moc?

O tom, jak chce vládnout a jak bude hájit své závazky a sliby, totiž v tomto nejnovějším programu není ani slovo. K čemu jsou potom takové vzletné fráze? Je to hezké řečnické cvičení. Není to ale dost málo na program?

Je hezké, když tvůrci nového programu, kteří se už podíleli na programu pro Paroubka, postřehli, že v "lidech nesmí růst pocit, že nejsou schopni ovlivnit vývoj a směrování společnosti". Ale ono to toak je. V lidech, i v delegátech sjezdu, který dnes začíná v Brně, tento pocit dřímá.

Jak však chtějí sociální demokraté zajistit, aby právě ten, koho zvolí do svého čela, nebyl tím, kdo odhodí všechny sliby? I tom měl být "program pro 21.století". Třeba v tom, že v 21. století se to, co se dělo ve 20. století, už dít nebude...

Současný stav sociální demokracie dobře vystihuje případ Jiřího Paroubka. Asi se mezi vedoucími činiteli sociální demokracie nenašel nikdo tak odvážný, kdo byl schopen zvednout telefon a zeptat se ho, zda přijde na sjezd. Případně mu i nabídl, zda chce vystoupit se svým pohledem na příčiny současného vývoje sociální demokracie, nebo na něco jiného. Myslíte si, že i v ostatních politických stranách -- v té Evropě, kterou tak ráda sociální demokracie vzývá - se něco takového běžně děje ve vztahu k bývalým předsedům? |Bez ohledu na to, zda s nimi někdo souhlasí, nebo ne? Právo promluvit, právo dostat šanci, to právo demokrat Sobotka kvůli hladkému nekonfliktnímu průběhu sjezdu svému předchůdci vzal. Zbabělost a snaha utéci před konflikty s křivým úsměvem není nejlepší vlastností vůdce...

Vždyť ti, co jsou dnes ve vedení stany, ještě doslova včera stáli za Jiřím Paroubkem a horlivě přikyvovali jeho politice -- bez ohledu jaká byla. Nechali s sebou manipulovat Paroubkovými manažery a asistenty -- Tvrdíkem, Vlastou, Bendou, Dimunem... Nevzbouřili se. Neprotestovali. Jak kůň v chomoutu stáli a táhli káru společného údělu. Uvědomují si, že toto jejich dnešní chování je i příkladem pro ty, co přijdou v budoucnu, že podobně by mohli skončit i současní předsedové? Přece příklady táhnou .... Není čas nad tím právě zde udělat tlustou čáru a najít modus vivendi s bývalými předsedy?

O tom všem programová východiska sociální demokracie nemluví -- ani přímo, ani náznakem...

Program pro 21. století se nezabývá ani tím, kdo vlastně ho bude realizovat. Budou to ti, kteří si již "odsloužili" ve vedení sociální demokracie 15 a více let, kteří celý svůj profesionální život sedí v parlamentním skleníku a kteří o životě běžného občana znají jen z doslechu? Byli také u všech minulých proher a teď sdělují svým voličům -- zkuste to ještě jednou s námi, když máme ten program pro 21. století. Kolikrát ještě? Jak to jde dohromady -- demokratická stana a do jejího vedení se těžko dostávají nové tváře a novými myšlenkami?

Je velmi sympatické, když strana vyzývá veřejnost -- mluvte nám do toho. Jiná věc ovšem je. Zda to někdo na té druhé straně vůbec chce slyšet...

Přesto: Mluvím vám do toho. Mám na to právo.

Autor je spoluautorem Dlouhodobého programu ČSSD z roku 2000, schváleného předešlými sjezdy a dalších dílčích programových dokumentů ČSSD v oblasti školství, kultury, informatiky a médií.

Vytisknout