Může být denunciační prefabrikát brigádního generála Adama vůbec "důvěrný"?

16. 3. 2011 / Štěpán Kotrba

Před veřejností utajená výbušnina, kterou nechala zpracovat Parkanová a brigádní generál Adam, explodovala.

Nikoho z laiků (a to jsme v oblasti nakládání s utajovanými skutečnostmi skoro všichni) nenapadlo položit si prostou otázku: jak se jakákoliv písemnost stává klasifikovanou (utajenou) a jaké vlastnosti musí mít, aby ji bylo možno jedním ze stupňů utajení klasifikovat. Odpověď přitom nabízí zákon. Intriky a špiclování uvnitř vojenské rozvědky totiž nemůže stát utajovat. A jestliže není zájem České republiky naprosto zvrhlý, informace pro ministryni "O situaci ve vojenském zpravodajství" neměla být nikdy utajena, a pokud ji někdo označil slovem "důvěrné", měla být ihned po vyhodnocení ministryní obrany deklasifikována a její autoři zatčeni za nelegální aktivity. Problém byl, že těch nelegálních aktivit se účastnila sama ministryně obrany a byla by v čele zatčených. Kdo má ale hlídat hlídače?

Ale Vojenská rozvědka může mít zájem utajovat selhání svých důstojníků a agentů. Zájem státu ovšem ohrožují intriky (i intriky vojenské rozvědky, ne jejich vyzrazení. Zájmem státu by mělo být, aby letitá válka policajtů a tajných služeb o moc, která začala za skandálního výkonu funkce ministra vnitra "disidentem" Janem Rumlem, už jednou skončila.

V rozhovoru pro ČT Rožánek zdůraznil, že originál dokumentu Vojenského zpravodajství, který VP údajně hledala, nikdy neměl. Vlastnil podle svých slov pouze odtajněnou kopii, kterou už navíc také nemá. [Dokument, který Česká televize ukázala, je klasifikovaný stupněm „Důvěrné“ ve smyslu zákona 148/1998 Sb. O „odtajněnou kopii“ tedy v žádném případě nejde. Nicméně dokument jako takový už v době uveřejnění – 9. 2. 2011 odtajněn byl už déle, než dva měsíce. ]

Rožánek pak několikrát řekl, že dokument pro něj přestal být důležitý okamžikem, kdy televize odvysílala reportáž [9. 2. 2011]. Podle dalšího vyjádření pak vzápětí kopii dokumentu vyhodil „spolu se starými papíry“. „Ten jsem vyhodil hned poté, co reportáž vyšla, protože pro mě už neměl žádnou cenu,“ tvrdil Rožánek. „Říkal jsem jim, že už ho nemám, ale oni mi očividně nevěřili.“ Přiznám se, že já bych mu to také nevěřil. Pro reportáž byl dokument klíčový. Celá kauza reportáží teprve odstartovala a mohla dál pokračovat. Zbavovat se klíčového dokumentu je nelogické. Jeho pečlivé uložení na bezpečném utajeném místě je naopak nezbytné.

MfD: Redaktor ČT: Razie byla zbytečná, dokument jsem dávno vyhodil ZDE

◄ Dokument vojenské rozvědky, jehož fotografii zveřejnila Česká televize na svých internetových stránkách a který odvysílala v reportáži [odvysílané 9. února].

Zřetelně je z něj patrné, že nejde o deklasifikovaný dokument (nápis DŮVĚRNÉ by musel být přeškrtnutý a na místo něj by musel být vložen nápis DEKLASIFIKOVÁNO (nebo ODTAJNĚNO) a jméno a podpis toho, kdo o tom rozhodl. Jedná se o číslovaný dokument (zřetelně patrné č. 2) a tak je jasné, odkud unikl. U dokumentů, které se zhotovují v přesném počtu kopií, se musí evidovat jejich rozdělovník. Z hlediska ochrany zdroje jde o zásadní ohrožení osoby, která je původcem úniku, neboť je tímto jednoznačně identifikována. Identifikovány mohou být i osoby, které se s takto nelegálně udělanou kopí seznámily, i ta, která jej předala Rožánkovi. Množina osob, od kterých mohl Rožánek dokument získat, se zveřejněním čísla kopie drasticky snižuje. Pokud Rožánek získal dokument v lednu 2011 (vyšlo najevo v jiném článku), tak v době, kdy ho získal, už deklasifikovaný byl [došlo k tomu 6. 12. 2010 rozhodnutím ředitele Vojenského zpravodajství čj. 61-14/2010/DP-4730], i když ta kopie, kterou získal, neklasifikována nebyla. Znamená to, že osoba, která byla příjemcem kopie 2, si udělala před 6. 12. 2010 kopii klasifikovaného dokumentu a vynesla ji mimo budovu VZ. Služba tedy nenakládala s klasifikovanými dokumenty tak, jak polde bezpečnostních standardů měla.

Profesionálové u klasifikovaných dokumentů označují dokonce každý z číslovaných originálů i dalšími individuálními markanty, podle kterých se pozná, zda unikl opravdu ten dokument, jehož číslo je na průvodce, nebo někdo podvrhl číslo dokumentu či jinak dokument pozměnil kvůli diskreditaci nevinné osoby. Může to být rýha nebo perforace skalpelem či jehlou v papíru na určitém místě, tečka či čárka navíc, případně chybějící čárka či tečka nad některým písmenem, nebo přerušení písmene zdánlivou tiskovou chybou. Markantem může být i určitý směr perforace sešívačky. Jako markant může sloužit i parafa či razítko transparentní, nicméně UV luminiscenční chemikálií, citlivou ovšem pouze v té části spektra, kterou standardní komerční UV lampy nezviditelní. Markanty může být označen i papír nebo barva kopírovacího přístroje. Markanty mohou být dokonce individualizovány. Osoby, které jsou příjemci takto pozměněných dokumentů, neví o tom, že mají unikátně pozměněnou kopii.

Barva či papír v kopírkách chráněných pracovišť mohou obsahovat unikátní markanty (chemické identifikátory barviva, RFID čip či neviditelné identifikační značení papíru). Ty se mohou lišit u jednotlivých zařízení, k nimž má přístup omezený počet osob na základě vstupního kódu. To, že každá kopírka v objektu nemá záznamový disk (pak by takové opatření nebylo nutné, neb by bylo jasné, jaký dokument kdo pod svým vstupním kódem kopíroval) či není připojená do sítě bezpečnostního odboru, a všechny východy nejsou opatřeny bezdotykovými čtečkami RFID, které by odhalily jakýkoliv papír z těch klasifikovaných, je chybou objektové i dokumentové bezpečnosti a to je technické selhání bezpečnostního ředitele.

Utajování má svoje výhody. Rozděluje informace a každému jich přidělí pouze to množství, které nezbytně potřebuje k práci.

Vojenská policie nicméně z návštěv České televize neodešla z prázdnou. Získala [v podnělí 7.3. 2011] kopii kopie dokumentu od editora Událostí, komentářů Jana Ouředníka. Rožánek byl v té době ještě v Afghánistánu. Evidentně jí to nestačilo.

Jediným logickým důvodem by bylo zjištění otisků prstů či DNA, případně forenzní rozbor originálního dokumentu, který se k Rožánkovi dostal. Používání chirurgických rukavic při kopírování nejspíš není ani na vojenské rozvědce běžné, stejně jako ofocování mimo chráněný objekt nebo způsobem, který není identifikovatelný. Znalosti z dob studené války dnešním špiónům zřejmě do krve nepřešly.

Hned po příletu [ve čtvrtek 10.3. 2011] už ale na Rožánka přímo na letišti čekal kapitán Vojenské policie. Měsíc po zveřejnění reportáže... Úžasná rychlost. Poté v ten samý den Vojenská policie na údajný „ústní rozkaz“ soudce zapečetila Rožánkovu kancelář v ČT. Takový postup trestní řád nezná, i když k němu podle mých informací nezřídka dochází. Zejména při povolování odposlechů při vyšetřování závažných trestných činů soudci Vrchního soudu. Jde však o postup mimoprávní, ve stavu nouze, kdy hrozí akutní nebezpečí z prodlení či ze závažné újmy chráněným zájmům a okamžitě po něm následuje doručení soudního příkazu v písemné podobě. To se ale nestalo.

V každém případě vysvětlení, které kapitánovi Vojenské policie poskytl reportér (odkaz na právo na ochranu zdroje) muselo Vojenské policii stačit. Její další postup už postrádá oporu v zákoně i logiku a elementární pud sebezáchovy těch, kteří o něm rozhodli i těch, kteří ho provedli.

MfD: Redaktor ČT: Razie byla zbytečná, dokument jsem dávno vyhodil ZDE

Zákon o ochraně utajovaných skutečností 148/1998 Sb. (platný do roku 2005), stejně jako v tuto chvíli platný zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací říká v příslušných paragrafech, jak nakládat s utajovanými informacemi a definuje důvody, proč je utajovat.

Zákon 148/1998 Sb. (platný do roku 2005) ZDE

Kapitána Marečka, který stál za oběma zásahy, ovšem nikdo funkce nezbavil. A přitom je to podle všech indicií právě on, kdo stojí za vyhodnocením Rožánkových odpovědí na letišti a za naplánováním pátečního přepadení.

Návrh na prohlídku musel dojít Obvodnímu soudu pro Prahu 6 v den, kdy měl službu pro neodkladná rozhodnutí člověk, o kterém někdo musel vědět, že podepíše cokoliv se zavřenýma očima... A tak se stalo. Soudce podepsal, aniž přemýšlel. Bůhví, jestli vůbec formuloval znění dokumentu, nebo pouze podepsal a razítkem opatřil předem naformulovaný text. Jiný soudce by mohl návrh na prohlídku kanceláře v objektu ČT zamítnout s tím, že postačí oficiální výzva k vydání listin potřebných pro vyšetřování ohrožení utajované informace.

Zákon ovšem přikazuje odpovědným osobám utajovat pouze to, co ohrožuje zájmy ČR.

Příklad: Byla ohrožením zájmů České republiky Kubiceho zpráva? Ne. Byla by, kdyby byla pravdivá. Zkoumal zpravodajský důstojník indicie tak, aby měl elementární jistotu o pravdivosti informací ve zprávě obsažených? Klasifikoval ve zprávě jednotlivé zdroje i jednotlivé informace? ("Informace o tom, že objekt PAROUBEK je pedofil, byla získána od zdroje ADAM, od kterého se do dnešního dne potvrdily všechny informace. Informaci prověřila 13letá dcera důstojníka BIS (mjr. ZEMAN) JANIČKA a tatínkovi řekla, že informaci může považovat za nepravdivou. Pisatel se po zvážení všech okolností ztotožňuje s názorem Janičky..."). Nu, dost srandy. Některé informace pravdivé být mohly, jiné mohly být pravděpodobné. Některé zdroje mohly být spolehlivé, jiné nedůvěryhodné. Jako celek však nikdo nemohl považovat Kubiceho zprávu v té podobě, v jaké ji plukovník Kubice zveřejnil, za věrohodnou, ověřenou a tudíž ani za klasifikovatelnou stupněm utajení a předložitelnou "vejš". Její doručení do Sněmovny bylo závažným selháním BIS. Tvorba a shromažďování neprověřených informací nemůže být v zájmu České republiky a ohrožení zájmu je jediné kritérium utajení. Prozrazení diletantismu zpravodajské práce BIS v případě Kubiceho zprávy nemůže být ohrožením zájmu ČR, ale je naopak ve výsostně veřejném zájmu. Stejně, jako tomu bylo v případě zprávy brigádního generála VZ Adama pro ministryni obrany Vlastu Parkanovou. Nicméně zveřejnění Kubiceho zprávy v době přesně před volbami bylo selháním jednoho novináře, tehdy pracujícího pro ČRo, ovšem svými zdroji velmi blízkého právě vojenské rozvědce. Jeho nadřízení mu umožnili politickou manipulaci a ovlivňování výsledku voleb.

Generál Adam měl být spolu s dalšími pachateli zatčen a souzen za ohrožení obranyschopnosti České republiky personální destabilizací Vojenského zpravodajství. Celá jeho akce měla být zveřejněna. Místo toho byl jeho denunciační dokument utajen a jej poslali do Bruselu, aby za státní peníze spřádal své paranoidní vize "vejš", v centrále NATO. Provozní slepota, s jakou se v České republice utajují selhání armádních profesionálů i diletantů, kamarádíčků a politických intrikářů -- to vše jsou indicie, které diskvalifikují vojáky, zpravodajské důstojníky, policisty, diplomaty i politiky nejen před veřejností, ale i před zahraničními partnery.

Je ve výsostném veřejném zájmu občanů odhalovat selhání státu v otázkách klasifikace rizik, klasifikace osob a selhání v jejich pracovním zařazení. Ryba smrdí ale vždy od hlavy. Valašský chachar nikdy neměl být premiérem, protože je chachar. Radarová pěnice nikdy neměla být ministryní obrany, protože obraně rozumí jak koza petrželi. Politickou odpovědnost za nominaci Vlasty Parkanové (KDU-ČSL, dnes TOP09) má tehdejší premiér vlády Mirek Topolánek (ODS) a strany tehdejší koalice.

Faktickou, věcnou odpovědnost za její jmenování má prezident Václav Klaus (kdysi ODS), který podepsal a poté jí předal rouru s dekretem, zvláště za situace, je-li zároveň vrchním velitelem ozbrojených sil. Je to i jeho selhání. Dnes by je ještě mohl a měl napravit. Možnost má. Může nařídit samostatné vyšetřování kontrarozvědkou, může rozhodnout o zbavení mlčenlivosti ministrů a může sám zveřejnit výsledky, které mu kontrarozvědka předá. Může podat nejvyššímu státnímu zastupitelství návrh na stíhání viníků. To je jeho ústavní i občanské právo, ne li povinnost.

"Nemám chuť, aby se z toho výboru stal soudní tribunál," podotkl opoziční politik Bublan (za ČSSD) poté, co Výbor pro obranu Krejčíka vyslechl.

Selhání se nemá promíjet. Bují jak rakovina. Ale leklá ryba vždy smrdí od hlavy.