Proč budeme z volby předsedy ČSSD zklamáni?

18. 3. 2011 / Miloslav Štěrba

Místo toho budeme svědky nočních jednání a zákulisních machinací, aby nově zvolený předseda měl své pappenheimské mezi místopředsedy. Konečně se zaplátuje díra po scházející místopředsedkyni, jenže strana vytáhne z pytle jen unaveného zajíce, určitě bez náležité odezvy od mladé generace, neboť kandidátky mají už odslouženo. A navíc, ta nejvhodnější bude spravedlivě potrestána za odvahu nést kůži na trh, což je v této straně samozřejmou praxí od doby, kdy "hrozilo" zvolení Miloše Zemana za prezidenta republiky.

Je až nepochopitelné, že v předvečer voleb možná budoucího českého premiéra schází patřičná rezonance ve společnosti. Místní organizace v obcích a městech ani nenapadne, aby organizovaly veřejná shromáždění členů, příznivců strany a občanů, třeba jen k vyslechnutí veřejnosti. Občané totiž až doposud jen trpělivě snáší arogantní vládnutí tzv. středopravé vlády. Místo reálné opozice si na opozici hraje prezident, bývalý šéf ODS. Vládnutí pravice provází skandály. Šetří se na sociálních dávkách, zatímco politici na úrovni ministrů bez skrupulí promrhali a dál utrácejí stamilióny. Odborářské protesty v zemi se vedly pod prapory profesních skupin, které mají daleko k podpoře socialistů: lékaři, policisté, hasiči atd.

Je varující, že sociální demokracie se utápí v personálních půtkách, a nedokáže přijít s novými tvářemi. Jiří Dienstbier ml. je určitě příslibem slušného a zásadového politika, jenže zatím se spíše chystá jeho odklizení do Senátu. Na hladinu se vynořila politická mrtvola Jiřího Paroubka. Ve straně vře napětí mezi radikálním křídlem vedeným Davidem Rathem a stálicí vždy znovu vítězící, Zdeňkem Škromachem. Schází celá generace nových politiků z regionů, kterou určitě nemůže zaplnit jihomoravský hejtman. V současné době je praxe stranických sekretariátů s jejich schopností vygenerovat do nejvyšších legislativních funkcí kdejakou "šedou myš" zásadním problémem této tzv. levicové politické formace.

Sociální demokracie se na první pohled může zdát jakýmsi neživým reliktem dob proletářského vnímání světa, barikádnického přístupu k řešení zásadních otázek správy země, jenže je současně postižena nákazou infikovanou zevně, tj. realitou nemožnosti najít spojence na levém křídle. Po Bohumínském usnesení sestoupila strana na trajektorii vedoucí do propasti. Dlouho se resuscitovala odleskem popularity britského Tony Blaira a nějak si nevšimla, že v Německu a ve Francii mizí socialisté kamsi do podzemí. Tam totiž přebývají už dlouho zájemci o vládu, a díky svým nacionálně populistickým programům hrozí převzít voliče kdysi vládní sociální demokracie. Snad na to upozorní zítra oba kandidáti ve svých projevech, pokud mají alespoň zbytek soudnosti.

Vytisknout