ANALÝZA POLITICKÉHO POZADÍ LIBYJSKÉ KRIZE

Kterak Sarky střelil kozla aneb Wüstenfuchs Africké unie je jiného názoru

11. 3. 2011 / Štěpán Kotrba

Diskuze afrických státníků byla věnována nejen situaci v této zemi, ale také v neklidném Pobřeží slonoviny. Komisař pro mír a bezpečnost Africké unie, Alžířan Ramtane Lamamra velmi zřetelně řekl: "Rada znovu opakuje své pevné odhodlání respektovat jednotu Libye a její územní celistvost, a také odmítnutí jakékoliv formy zahraniční vojenské intervence v této zemi."

Reuters: Africká unie jmenovala tým na pomoc při řešení krize v džamáhíríji ZDE

AU na svém včerejším zasedání v Addis Abebě vyjádřila hluboké znepokojení nad situací v Libyi. Současná situace podle Lammary vyžaduje naléhavou iniciativu Africké unie s cílem usnadnit okamžité ukončení bojů. Africká unie vytvořila proto tým pěti afrických prezidentů v čele s předsedou Komise AU, gabonským diplomatem Jeanem Pingem - s cílem pomoci vyřešit krizi. Dnes zasedá plénum AU a na návštěvě je delegace vysokých představitelů z Číny.

Lamamra byl generálním sekretářem ministra zahraničních věcí s Libyí sousedící Alžírské demokratické a lidové republiky. Byl zvláštním vyslancem Africké unie v Libérii v letech 2003 a 2007. Byl také velvyslancem Alžírska při OSN v letech 1993 - 1996 a podílel se na zprostředkování míru v několika afrických konfliktech.

Africká unie je nejrozsáhlejším projektem africké integrace, neboť sdružuje 53 členů. Je to mezinárodní organizace inspirovaná úspěšným integračním modelem Evropské unie, s podobným institucionálním modelem.

NATO ve čtvrtek řeklo, že je připraveno v Libyi zasáhnout, bude-li touto záležitostí pověřeno, zatímco v Radě bezpečnosti OSN stále myšlenka bezletové zóny v Libyi nenachází podporu. Proti jsou stále Rusko a Čína, jako stálí členové s právem veta. Dnešní jednání Číny s předsedou Africké unie, Teodorem Obiangem Nguemou Mbasogo, prezidentem republiky Rovníková Guinea, nesvědčí o změně postoje.

Lammara vysvětlil, že úkolem sestaveného krizového výboru je "umožnit okamžité zastavení všech nepřátelských akcí v Libyi," a dodal, že Africká unie "důrazně odsuzuje nepřiměřené použití síly" v Libyi. Poukázal na to, že v rámci Rady míru a bezpečnosti Africké unie bere na vědomí ochotu oficiální libyjské vlády "pohybovat se na cestě politických reforem", jak o tom mluvil Kaddáfího ministr zahraničí Músá Kúsa, který se jednání zúčastnil.

Nutno podotknout, že Libye je jedním z hlavních investorů celého projektu Africké unie a Kaddáfí je už půl století zastáncem africké renesance a panafrické jednoty jako ideologického základu této organizace a jejího předchůdce v šedesátých letech, Organizace africké jednoty. Idea vznikla z potřeby najít ideologický koncept, který by se postavil rasové segregaci a kolonialismu bílých. První Africký kongres se uskutečnil v roce 1893 v americkém Chicagu a v roce 1897 v Londýně vznikla Africká asociace. V roce 1900 se v Londýně uskutečnil První panafrický kongres, který stál u zrodu nové organizace -- Panafrické asociace, jako instituce rovnoprávného multikulturního soužití bílých a černých... Tam je nutno hledat kořeny vyjádření vůle lidu Afriky a touhy po nezávislosti. V roce 1945 byla na panafrickém kongresu v anglickém Manchesteru schválena Deklarace koloniálních národů celého světa, , která vyzývala ke sjednocení všech kolonií proti imperialistickým mocnostem a k boji za nezávislost. V roku 1961 vznikla tzv. Casablanská skupina, která se skládala ze sedmi zemí - Alžírska, Egypta, Ghany, Guineje, Libye, Mali a Maroka. Tato skupina odsuzovala neokolonialismus, podporovala osvobození celé Afriky a dosažení její jednoty, podporovala alžírský boj za nezávislost a územní nároky Maroka v Mauritánii. V roce 1961 se na konferenci v liberijském městě Monrovia sešlo 20 států, které vytvořily tzv. Monrovijskou skupinu. Výsledkem bylo formulování základních principů, které byly o rok později vydány pod názvem Lagoská charta organizace afrických a malagaských států. Pět základních tezí obsažených v Lagoské chartě se stalo základem Charty Organizace africké jednoty, která vznikla o dva roky později, v květnu 1963. Jednalo se o:

• princip absolutní rovnosti a svrchovanosti všech afrických států;
• právo na existenci každého afrického státu a zákaz jeho anexe;
• dobrovolná unie jednoho státu s jinými státy;
• nezasahování do vnitřních záležitostí jednotlivých států;
• zákaz poskytování útočiště disidentům z jiných států.

Charta OAJ ZDE

OAJ (Organization for African Unity: OAU) se od svého založení držela striktně principu nezasahování do vnitřních záležitostí členských států, a to přes porušování lidských práv jednotlivými členskými zeměmi či násilnosti, k nimž mezi nimi docházelo. Africká unie, která vznikla na konferenci v jihoafrickém Durbanu v roce 2002, tyto principy převzala. Cílem totiž stále bylo zajištění vnější bezpečnosti afrických států a vnitřní legitimity jeho vlád, odstranění rasové diskriminace a odstranění koloniálního a postkoloniálního systému, nikoliv demokracie. Základními principy této instituce, v souladu s tezemi obsaženými v Chartě OSN a zásadami mezinárodní práva, tak byly

• princip svrchované rovnosti všech členských států,
• princip nezasahování do vnitřních záležitostí členských států,
• princip respektování nezávislosti, suverenity a teritoriální integrity každého člena,
• princip mírového řešení sporů,
• princip bezvýhradného odmítnutí politických atentátů a jiné podvratné činnosti,
• princip uznání práva na emancipaci všech v té době závislých afrických teritorií
• princip potvrzení politiky neangažovanosti vůči všem vojenským a ekonomickým blokům.

Po italsko-osmanské válce se území Libye stalo italskou kolonií a během 2. světové války v roce 1943 byla oblast dobyta Velkou Británií. V letech 1943-51 bylo Tripolisko � a Kyrenaika spravovány Velkou Británií a � Fezzán byl v poručí Francie. V roce 1951 vešla � v platnost rezoluce OSN, � podle které se všechny tři � regiony spojily v jeden � nezávislý stát, Spojené � království Libye. V roce 1953 se Libye připojila k Lize arabských států a v roce 1969 došlo k státnímu převratu plukovníka Muammara Kaddáfího. Pod emancipačním vlivem egyptského "násirismu", arabského socialismu, ekonomické modernizace, antikolonialismu a zahraniční politikou vycházející ze zásad tehdy velmi pokrokového OSN, Organizace africké jednoty a Hnutí nezúčastněných zemí. Došlo ke vzniku první země přímé demokracie lidu - džamáhíríje (džumhária - vláda lidu, novotvar odvozený od slova džuhuría - republika). Paradoxně největšími sympatizanty hnutí panafrikanismu byli vládci libyjské dynastie Idrísovců, které Kaddáfí svrhl. Vznikla tak noční můra všech zemí, obhajující tehdy (a v podtextu dodnes) neokolonialismus a imperialistický kapitalismus,

Libyjská arabská africká socialistická lidová džamáhíria.

Vláda lidu. Země ropy a podvratných idejí, kterou uznalo OSN a měla v něm vedle Kuby nezastupitelné místo jako nejsilnější stát slabých. Navíc - tisícileté soužití s islámem a kulturní tradice bedúínů u tohoto socialismu vyloučily evropský ateismus a tak jedinou možnou doktrínou je náboženstká kohabitace s šíitským islámem. Šíité totiž neuznávají platnost tradice sunny -- sbírky hadíthů (vyprávění o životě Proroka a jeho druhů) jako právního zdroje (jinak ji uznávají) a neuznávají chalífát a místo něj vyznávají tzv. imámát (posloupnost potomků immáma Alího íbn Táliba). Jsou antilegalističtí -- šaríu neberou přísně doslovně, dokážou o ní i vyslovovat pochybnosti a vytvářet tak právní systém na jiném základě. Zatímco pro sunnity je Korán absolutní a jedinou autoritou, šíité mají sklony k alegorickým výkladům Koránu a za slovy Proroka hledají hlubší, kulturně symbolický smysl, východisko pro život.

Sarkozyho horečně uspěchané diplomatické potvrzení libyjských rebelů i tlak Velké Británie na ostatní země je přímým útokem na celý koncept panafrikanismu a na celé africké protikoloniální a emancipační hnutí. Je to revanšistická linie, mající za ideový cíl pokořit bývalé kolonie a za pomoci tlaku většinou neinformovaných západních zemí, toužících dnes jen po ropě, v OSN, EU a NATO, ve snaze obnovit aspirace Franice i Británie na pozice neo-koloniálních mocností v oblasti afrického středomoří. Libye, jako ropný stát, dodavatel životně důležité suroviny i jako klíčový člen Rady míru a bezpečnosti Africké unie, stojí těmto cílům striktně v cestě. Muammar Kaddáfí je vizionářem a autorem Africké unie a jejich integračních institutů - mediálního centra AllAfrica, Afrického parlamentu, Africké centrální banky a společné měny Africké unie. Průmyslníky v zemích EU i stratégy v USA musí děsit jeho padesát let staré vize ještě dnes... US State Department si dokonce vytvořil Bureau of African Affairs a jeho současná snaha prostřednictvím Carnegieho nadace a jejího arabského programu rozdělit Afriku na severní muslimsko-arabskou a oddělit tak stále socialistický černý panafrický koncept od Evropy, je zoufalou snahou o definitivní rozbití Kaddáfího ideje sjednocené Africké unie, stojící jako silný blok slabých vedle slabého bloku silných zemí EU v opozici k americkému unilateralismu. Muslimsko-arabská severní Afrika bude totiž nejspíš ovládána penězi sunnitských vládců zemí Zálivu, tradičně afinitních k postkoloniálním zemím Evropy a k USA, zatímco šíitská , proletářská a panafrická Afrika hledá velmocenské zázemí a mohla by akceptovat jak Rusko, tak Čínu jako hlavní ochránce.

Surovinové zdroje Afriky by tak kontrolovaly nikoliv USA a Evropa, ale Rusko a Čína svými vojenskými základnami na černím kontinentě. Definitivně by se také mohl zhroutit představa obchodu s ropou a surovinami za dolary, což by vedlo k pádu USA do naprostého ekonomického chaosu, k výprodeji Ameriky a konci dolaru jako globální rezervní měny. Ložiska rud vzácných kovů (například niob a tantal v Kongu, kde ho je 80 procent celosvětových zásob), diamantů , zlata, fosfátů, uranových rud jsou na příštích sto let limitem průmyslového rozvoje bohatých zemí Západu. Rozvoj elektroniky je bez zlata niobu a tantalu nemyslitelný. Energetika bez uranu je nemyslitelná též. V bezproblémovém ovládnutí Afriky dolary a cetkami začíná překážet čínský obchod s africkými vládci bez importu idejí, ale i Kaddáfí a jeho přímá demokracie - socialsitická lidová džamáhíríe s ruskými zbraněmi a ropou pro polovinu Evropy.

To je ten největší zločin stárnoucího syna nevzdělaných kočovných libyjských bedúínů z kmena Kaddáfa. Že zrealizoval sny, se kterými do politiky před půlstoletím šel.

Vytisknout