Mezinárodní společenství si připomíná povstání v Tibetu a ignoruje výročí náletu na Tokio

11. 3. 2011 / Daniel Veselý

Co se Tibetu týče, domnívám se, že Tibeťané mají jako jakékoliv etnikum na světě právo na sebeurčení. Čínskou invazi a následnou okupaci provázely děsivé masakry, ničivá perzekuce a masové hladovění. Avšak skutečnost, že před čínskou invazí a okupací Tibetu zde existovala tyranská feudální klášterokracie, jejímž je současný dalajláma přímým dědicem, bývá západními politickými elitami a aktivisty bojujícími za svobodný Tibet a návrat dalajlámy do jeho domoviny buď zkreslována, ignorována či potlačena, třeba průmyslovou výrobou Hollywoodu a západní propagandou, jež dlouhé dekády černobíle rozlišovala podle osvědčené šablony studené války.

Nemohu si pomoci, ale současného dalajlámu považuji kulantně řečeno za médii a PR stvořeného guru dobra, jenž spolu s dalšími miliony bojovníků za svobodný Tibet v mých očích působí jako Leninovi účeloví idioti, neboť vědomky či nevědomky podporují americkou PR kampaň, v níž jde o jednoznačně cynické prosazování geopolitických plánů Spojených států, jak oslabit podbřišek nepřátelského čínského draka -- v minulosti výcvikem tibetských guerill, jejich financováním a vyzbrojováním, prováděním špionáží v Číně za bedlivého dohledu CIA, dokonce i tibetskou žádostí o přenosnou jadernou bombu; tedy nešlo nikoliv o lidská práva, o která samozřejmě nejde ani na posledním místě.

Navíc dalajlámova administrativa listu New York Times poskytla tvrzení, že v 60. letech pobírala 1,7 milionu dolarů od CIA ročně, ale popřela, že by její lídr z této částky dostával roční apanáž ve výši 180 000 dolarů. Představa asketického duchovního lídra, jenž pobírá rentu od organizace, která se v té době sama přiznala ke spolupachatelství na masovém vyvraždění až jednoho milionu indonéských komunistů a chudých bezzemků, není dobrá ani jako špatný vtip, uvědomíme-li si jeho běsnou tragikomiku.

V těchto dnech si daleko menší počet lidí vzpomněl na výročí dle mého soudu jednoho z nejhorších válečných zločinů 2. světové války; výročí napalmového náletu na spící Tokio z 9. na 10. března v roce 1945, který usmrtil 80 až 200 000 lidí a vysídlil milion dalších z ruin a hořících trosek zničeného města. Tento mimořádně obludný zločin však nestojí dnešním tibetským fangličkářům ani za vzpomínku, což je pochopitelné; řada z nich o něm vůbec neslyšela, jakoby shození jaderných pum na Hirošimu a Nagasaki jen o pár měsíců později přehlušilo všechny ostatní válečné zločiny, jichž se Bílý dům během 2. světové války dopustil.

Stephen Herman vzpomíná: "300 bombardérů nad hustě obydlenými čtvrtěmi shazovalo především napalm. Nastalo inferno, jež rozpoutalo peklo na zemi, když se lidé snažili uprchnout skokem do vařících se jezer. Letouny pronásledovaly obyvatele a záměrně je bombardovaly...bombardovaly napalmem řeku, aby zděšeným civilistům odřízly útěkovou cestu." Podle amerického průzkumu strategického bombardování v průběhu šesti hodin trvajícího náletu přišlo o život pravděpodobně víc lidí než kdykoliv předtím v historii lidstva. Lidé umírali kvůli extrémní teplotě, nedostatku kyslíku, otravě kysličníkem uhelnatým, kvůli tomu, že byli v panice ušlapáni, nebo prostě utonuli. Tyto snímky podávají výmluvné svědectví o hrůze.

Osobně se domnívám, že jde o mnohem závažnější zločin než třeba ten, který se odehrál v Katyni, o němž všichni dobře víme, a to z pochopitelných důvodů, které není třeba rozmazávat. Stalin zde a v blízkém okolí nechal v roce 1940 zavraždit 22 000 elitních kádrů polského důstojnického sboru a příslušníků polské inteligence. Aniž bych chtěl umenšovat toto zvěrstvo, je třeba si uvědomit, kolik z nás o něm ví, a kolik z nás ví o nočním vražedném americkém útoku na Tokio o pět let později. Soudím, že odpověď na tuto otázku o nás prozradí daleko více, než si sami o sobě myslíme.

Vytisknout