Feminismus v Tunisku: Ženy revoluce

3. 3. 2011

"To je dobré znamení", říká Emna Ben Miled, vědecká pracovnice a spoluzakladatelka masterského studijního oboru „ženské studie“. "Neboť i odpovědný člověk za ústavní komisi Ben Achour je laického přesvědčení a chce nechat zakotvit princip rovnosti pohlaví do ústavy."

Od 14. ledna se tuniská veřejnost poženštila. V rozhlase, televizi nebo v novinách se nyní dostávají ke slovu známé feministky jako Sana Ben Achour, předsedkyně Asociace demokratických žen, Noura Borsali, Khadija Cherif, Bochra Belhaj Hmida, Neila Jrad a jsou žádoucími diskusními partnerkami: Co si myslí o náboženství a politice, jestli jim islamisté nahánějí strach, jak se staví k zahalování.

Feministky se do revolučního dění vměšují hlasitě a viditelně – zasahují do diskuzí o islámu a laickosti, o ústavě a politice, píší manifesty, jejich mladá generace se prohání v sítích, informuje a šíří petice. Pronásledování, zákazy veřejných akcí, policejní násilí – to bylo na denním pořádku tuniských feministek v desetiletích diktatury.

"Až do revoluce jsme pracovaly určitým způsobem neviditelně ", říká Emna Ben Miled, "panující moc nám žádnou sociální viditelnost nedovolovala. Tak tomu bylo i před dvěma roky, kdy jsme otevřely feministickou univerzitu – dokonce financovanou OSN. Opakovaně tehdy postával před vchodem policejní autobus s muži v černých uniformách. Dokonce i vývěsku s nápisem 'ženská univerzita' jsme směly upevnit až po 14. lednu."

"Nyní jde konkrétně o to ", vysvětluje Emna Ben Miled, která aktivně spolupracuje ve 'Femmes Démocrates', "abych se v Tunisku prosadilo to, na čem bojovnice za práva žen už léta pracovaly. Patří sem reforma dědičného práva na základě rovnosti pohlaví stejně jako právní ukotvení rovnosti mezi muži a ženami v tuniské ústavě. Násilí na ženách je naším stálým požadavkem, musí vzniknout rámcový zákon, který umožní efektivní jednání. "Prvním krokem by mohlo být vyškrtnutí tuniských námitek v podepsané mezinárodní konvenci k odstranění všech forem diskriminace žen nynější přechodnou vládou ", říká Emna Ben Miled.

U nové ministryně pro ženy Liliy Labidi (také feministické vědecké pracovnice a jedné ze dvou žen ve více než dvacetihlavé přechodné vládě) by tyto požadavky měly najít otevřené dveře. Před několika dny byla Asociace demokratických žen (ATFD) u Liliy Labidi a upozornila ji důrazně na nutnost pokračovat zesíleně v reformách za práva žen.

Již od dvacátých let minulého století se pionýrky emancipace v Tunisku zasazují veřejně za práva žen a proti jejich společenskému vylučování. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1956 byla založena UNFT (Union Nationale des Femmes Tunisiennes) jako státní ženská organizace.

Nezávislé ženské hnutí se pak rozvíjelo od konce sedmdesátých let. Dvě nezávislé feministické asociace ATFD (Tuniská asociace demokratických žen) a AFTURD (Asociace tuniských žen pro výzkum a rozvoj) byly povoleny v roce 1989. Angažmá nezávislých feministek však bylo státem opětovně pronásledováno a omezováno. Ale emancipace tuniských žen ze středních vrstev je jistě také úspěchem právě těchto hnutí.

Pro mnohé mladé ženy jsou dosažená práva samozřejmostí. "Jsem svobodná, cítím se svobodnou ", říká Azza Lamine, 25letá softwarová specialistka. "Nemám potřebu jít na ulici, abych demonstrovala za naši svobodu, svobodu žen." Dříve se do politiky nemíchala. Videa o brutálních násilných nasazeních ve vnitrozemí, obrazy mrtvých ve Thale a Gafse ji ale probudily.

14. ledna šla poprvé ve svém životě, spolu s kamarádkami a „strachem v břiše“, na demonstraci, aby vyhnaly diktátora. "Teď už chci vědět, co přechodná vláda dělá, informuji se o stranách a spolcích. Dříve to pro mne bylo tabu. Ale nevidím žádnou stranu, která by mne obzvlášť zajímala. Hodně se mluví. Ale jaká bude budoucnost, co je jejich programem? Dívám se na všechno kritickým pohledem a ráda bych k tomu přidala něco nového pro mladou generaci."

Selma Ammar, 27letá naftařská inženýrka, se zúčastnila shromáždění strany Nejiba Chebbiho, který je nyní ministrem pro regionální rozvoj. "Líbila se mi předsedkyně strany Maya Jeribi. Třeba ji mohu podpořit v předvolebním boji. Uvidíme", říká. Také 30letá lékařka Soukaina Ouerdi se nyní více zajímá o politiku. Zdá se jí, že v přechodné vládě sedí docela dobří lidé. "Je sice pravda, že tam není tolik lidí z mladé generace jako je např. bloger Slim Amamou, nynější státní tajemník. Myslím, že my mladí potřebujeme ještě trochu času, abychom do politiky vrostli. A kdyby se někdo pokusil vzít něco nám ženám, pak jsem na ulici znovu."

Výzvu feministek k pochodu pro civilní společnost Selma Ammar, Azza Lamine a Soukaina Ouerdi nenásledovaly. "Šla tam moje matka", říká Soukaina. Tuniské feministky chtějí, aby se při prvních svobodných volbách prosadil laický směr. "Máme před sebou spoustu práce", říká Emna Ben Miled: "Nejen pod Benem Alim, také pod Bourguibou nám 'culture de citoyenneté' (občansko-společenskou kulturu) upírali. Od revoluce lidé mezi sebou mluví a jednají společně a mnozí jsou ochotni poslouchat, co 'citoyenneté' znamená." Ben Miled si myslí, že dříve, než se budou moci konat volby, je nutné se v občansko-společenském myšlení vzdělávat – říká tomu "recyclage des citoyens".

Sobota, 26. února. U sochy Ibn Khaldouna v centru Tunisu se shromáždila velká skupina lidí – jak už tak často v poslední době. Drží transparenty s nápisy: "Za demokratickou, laickou republiku " - "Rovnost má prioritu " - "Ne obskurantismu, ano modernosti ". Ženy a muži občanské společnosti následovali výzvu pro laické Tunisko v tisících. "Ne diskriminaci. Všichni jsou si v tomto národě rovni. Rovnost, svoboda, bratrství. I minority musí mít své zastoupení."

Když se Rached Ghannouchi, šéf islámské Ennahdhy, po dvaceti letech exilu vracel, byla na facebooku vydána výzva, aby byl na letišti přivítán v bikinách. Několik feministek přišlo – ale ne v bikinách, nýbrž s plakáty, které jim lidé doslova trhali z rukou."Před islamisty strach nemáme", říká Sana Ben Achour, "vždyť máme v naší zemi mimořádný lidský potenciál, který ukázal, že umí svrhnout diktaturu. A my se přeci neosvobodíme z jedné diktatury, abychom se pak našli v další." Zeptáte-li se žen, co si myslí o návratu islamistů na politickou scénu v Tunisku, pak se jejich odpovědi často podobají odpovědi Sany Ben Achour. Důvěra ve vlastní sílu během revoluce obrovsky zesílila.

Manželské právo: Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti v roce 1956 zavedl prezident Bourguiba ve snaze po plynulé modernizaci matriční právo: polygamie a zapuzení byly zrušeny, zaveden byl soudní rozvod na základě rovnosti pohlaví (tím dosáhlo Tunisko absolutního prvenství v arabském světě). Od roku 1957 je uzákoněn občanskoprávní sňatek.

Práva žen: Volební právo dostaly ženy v Tunisku přímo po vyhlášení nezávislosti. Od roku 1963 je umělý potrat v určitých případech právně povolen, od roku 1973 je beztrestný. V roce 1993 byla zavedena kooperace rodičů v rámci rodiny, otec však zůstává hlavou rodiny.

Vzdělání: Podle oficiálních údajů zahajuje dnes 99 procent dívek školní docházku, ve venkovských oblastech jsou ale částečně dříve než chlapci zase brány ze školy. Nicméně je více než 50 procent maturantů v Tunisku ženského rodu, stejně tak se podíl žen mezi studujícími pohybuje nad 50 procenty.

Pracovní trh: Více než čtvrtina žen je zaměstnána. Ve městech je jejich podíl mnohem vyšší. Ženy s vysokoškolským diplomem jsou mnohem častěji než jejich mužští kolegové postižené nezaměstnaností.

Přeložila Saša Lienau, zdroj TAZ, 1. 3. 2011 ZDE

Vytisknout