Petrův pláč a smysl velikonočního příběhu

25. 3. 2016 / Boris Cvek

Velikonoční příběh není příběhem hrdinů, kteří se nebojí a kteří neselžou. Bojí se sám Kristus, který v getsemanské zahradě prosí Boha, svého Otce, aby od něj odvrátil děsivou smrt, ale jen pokud by to byla jeho vlastní vůle. Učedníci při zatčení Krista utíkají, sám svatý Petr třikrát Krista zapře. Nikdo nechápe, co se to vlastně děje.

Ženy, které objeví prázdný hrob a setkají se se vzkříšeným Kristem, přišly k hrobu s vonnými mastmi, tedy za mrtvolou. Marie Magdalská, když se s ním potká, ho považuje nejprve za zahradníka, dokud ji neosloví. Když se vzkříšený Kristus připojí ke dvěma svým učedníkům na cestě do Emaus, ti ho nejenže nepoznají, ale ani nerozumějí velikonočním událostem, takže jim je musí vysvětlit.

A konečně: jeden z jeho učedníků, svatý Tomáš, odmítá uvěřit ostatním, že se jim zjevil vzkříšený Pán: „Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli (Jan 20,24-25): „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány na jeho boku, neuvěřím.“ Za tato slova nebyl zavržen, ale naopak mu Kristus vyšel vstříc a Tomáš nakonec uvěřil, aniž si sáhl, když si sáhnout mohl.

Ale vraťme se k Petrovi (Matouš 26,74-75): „Tu se začal zaklínat a zapřísahat: „Neznám toho člověka.“ Vtom zakokrhal kohout; tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl (BC: Ježíš tak reagoval na Petrovo ujišťování, že ho nikdy neopustí): „Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Vyšel ven a hořce se rozplakal.“ V Petrově pláči totiž můžeme vidět celý smysl evangelní zvěsti:

Narazit na vlastní malost, neschopnost, zbabělost, egoismus a vnitřně se tou srážkou otřást. Je to jako zemětřesení, které pozvolna člověka osvobozuje ze zajetí v poutech koloběhu beznadějného rození a požírání, neboť ta „vlastní“ malost, neschopnost, zbabělost a egoismus, to jsou pouta, to není svobodná volba. Svoboda se jaksi stává možností až teprve v tom pláči nad vlastní nesvobodou.

V křesťanské tradici je tato nesvoboda vnímána jako popření života a jejím konečným výrazem je naše odsouzenost k zániku, smrt. Nevinný Bůh, který umírá jako poslední zločinec umučen na kříži, ne vinou toho či onoho člověka, ale z logiky nesvobody tohoto světa, v níž jsou všichni aktéři velikonočního příběhu, včetně světců a včetně jeho samotného, uvězněni, je pak přesně to zemětřesní, které zažil svatý Petr ve svém pláči.

Proto tvrdíme, že zemřel za viny nás všech, proto tvrdíme, že nás osvobodil od smrti. A proto také věříme, že byl vzkříšen. Věříme, že byl vzkříšen, neboť věříme, že naprostá svoboda, skutečný život, který není jen maskou smrti, naprostá láska, zbavená malosti, neschopnosti, zbabělosti a egoismu, jednou a někde pro nás všechny bude možná. Ale to osvobozování se, tu cestu ke svobodě, to lze zažít už teď a tady.

Velikonoce
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 24.3. 2016