V demokracii je normální prezidenta kritizovat

1. 3. 2011 / Boris Cvek

Chtěl bych reagovat na otázku paní Jany Volfové, s níž se na obrací na arcibiskupa pražského a primase českého Dominika Duku: je stanovisko katolického intelektuála a kněze Tomáše Halíka k posledním výrokům prezidenta Klause útokem celé katolické církve na demokraticky zvoleného prezidenta?

Předně si myslím, že na demokraticky zvoleného prezidenta v demokratické společnosti se může a má reagovat kriticky a nesouhlasně, pokud to jakýkoli občan tak cítí. Úlohou prezidenta v demokracii není míti monopol na pravdu a nedotkuntelné postavení pohanského bůžka. Kromě toho je u kritiky velice důležité, jaké hodnoty zastává a proti jakým hodnotám se staví.

Profesor Tomáš Halík ve své opozici proti prezidentovi Klausovi hájí hodnoty moderní občanské společnosti, konstituující západní demokracii od USA po Německo. Tuto občanskou společnost a právní stát, nadřazený nad "volnou ruku trhu", prezident Klaus vždy odmítal a kritizoval a stavěl se na stranu autoritativních režimů, jako je Rusko, kde je občanská společnost výrazně a systematicky potlačena. Halíkův postoj k Václavu Klausovi není nějaký nový a dočasný, mediálně zajímavý "úlet", jde naopak o systematickou a autentickou pozici, již rozvinul např. už v tomto svém textu:

"Katolická" církev je v českém překladu "všeobecná", je to rozmanitá, široká církev, do níž se bez vzájemného tlačení vejde Volfová i Halík. Tato církev unese názorovou rozdílnost a váží si jí. Během posledních staletí nicméně katolická církev ztrácí intelektuální impuls, podporu a zajímavost u lidí, kteří vskutku přemýšlejí. Takové lidi jistě neosloví slova Jany Volfové o tom, kdo ji biřmoval, jak dlouho je v církvi atd. (nápadně připomínající evangelní příběh o farizeovi a celníkovi, L 18,9-14), nýbrž mnohem spíše důsledná a podnětná snaha poukázat na hluboké a fatální problémy společnosti, v níž žijeme, na problémy, které mimo jiné zosobňuje i dnešní prezident Václav Klaus.

Katolická církev má tradici svébytné instituce, jejíž náplní práce nebylo a není klanět se báťuškovi Putinovi, vzývat nekriticky národní ikony a podřizovat se většinovému mínění. To, že to Jana Volfová nepochopila, není až tak překvapivé. Že by to však nepochopil Dominik Duka, kterému Jana Volfová na svého bližního žaluje, to by mne velmi zarazilo. O arcibiskupovi Dukovi se totiž říká, že to je - patrně vedle Tomáše Halíka - jeden z nejvzdělanější lidí v tomto národě.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 1.3. 2011