Referendum

1. 3. 2011 / Pavel Urban

Na druhou stranu, je-li vláda měněna ulicí podporovaným státním převratem, při kterém se střílí, nemusí to ještě znamenat, že se tak děje bez předehry marketingových triků a pomlouvačných kampaní. Což zrovna Štěpán Kotrba ví velmi dobře. Tak v čem je ta výhoda hlasování dvou set "spravedlivých?"

Politická poprava Mirka Topolánka byla ukázkou přímé demokracie ? Bohužel jsem nesledoval kauzu dostatečně pozorně. Takže nevím, zda Topolánek odešel po prohraném referendu či po nátlaku Bleskem zelektrizovaného davu, který paralyzoval pražské ulice. Nebo se dokonce střílelo ?

Paralela smrti mistra Jana Husa s odchodem Miloše Zemana mi při nejlepší vůli není jasná. Mediální autodafé na odchodnou bych spojoval spíše s jeho nástupci. Miloš Zeman nebyl miláčkem médií nikdy a ani o to neusiloval. Z jeho "mediálních poprav" by se dal postavit menší hřbitov. Kdyby záleželo jen na nich, nemohl by se v této zemi stát ani starostou. Navzdory tomu to dotáhl na šéfa opozice a posléze na premiéra. A v této funkci vydržel celé řádné volební období. Navíc vytáhl nahoru jednu tradiční politickou stranu, která měla v době jeho volby předsedou velmi nadějně nakročeno do politického suterénu.

Mediální pověst Václava Klause byla dlouho mnohem lepší. Po "sarajevském atentátu" ale většina médií, aspoň načas, otočila o 90, či spíše o 180 stupňů. Navzdory tomu Zeman i Klaus volby vyhráli, zatímco mediálně protěžovaná Unie svobody zůstala daleko za očekáváním.

To samozřejmě neznamená, že mediální manipulace neexistuje. Obecně platí, že lidé věří i nesmyslu, pokud mu věřit chtějí. A naopak nevěří ani zjevné pravdě, pokud ji věřit nechtějí. Z perspektivy světa politických elit nemusí být vždy patrné, zda je úspěch mediální kampaně důsledkem šikovné manipulace nebo zda "manipulátor" jen řekl to, co lidé chtěli slyšet. A co třeba cítili už předtím.

Také platí, že lidé se nechají snadno zmanipulovat ve věcech, které nepokládají za doopravdy důležité. Dokud je ta pravda nebo lež nezačnou osobně fackovat. K tomu, abychom cítili tyto facky, samozřejmě nepotřebujeme demokracii, tím méně přímou. Je ale snadné nevidět jejich původ, pokud nechceme.

Představme si, že by podpora solární energetiky byla svého času schválena v referendu. Myslím, že v takovém případě by si lidé příště zatraceně rozmysleli, jak budou v podobném referendu hlasovat. Dlouhodobě provětrávaná peněženka bolí leckdy víc, než prostřelené stehno. Na druhou stranu, pokud nemáme možnost nic ovlivnit přímo, pak chybí dostatečně silný důvod ztrácet nad podobnými detaily čas a energii. Z vnějšího pohledu pak lidé vypadají jako stádo, které je nutné nejen vést, ale také za něj myslet.

V jednom má ovšem Štěpán Kotrba pravdu. Demokracie, a to ani přímá, není vláda lidu. Vládnout totiž neznamená jen rozhodovat, jak si mnozí lidé myslí. Znamená to také prosadit svá rozhodnutí do praxe, což bývá leckdy těžší, než vybrat teoreticky správné řešení. V dnešní komplikované společnosti je vládnutí dřina, na kterou většina lidí nemá čas a často ani chuť. Volby i referenda znamenají "pouze" vytyčování mantinelů pro vládu a moc. Nic více. Ale také nic méně.

Vytisknout