Velká arabská revolta

1. 3. 2011

Za evropského kolonialismu zažil Střední Východ jen několik dekád klasické liberální vlády - během první poloviny dvacátého století. Egypt, Irák a Írán měly volené parlamenty, premiéry a lidové strany. Nicméně liberální vláda byla nakonec zdiskreditována, když se ukázalo, že je z velké části hrou velkých pozemkových vlastníků otevřenou vlivům a úplatkům dychtivých západních mocností.

Přibližně od 50. let se moderní monopartijní státy na Středním Východě ospravedlňovaly bojem za nezávislost na západních koloniálních mocnostech a zkorumpovaných parlamentních režimech. Provedly pozemkovou reformu, vytvořily rozsáhlý veřejný sektor a prosazovaly industrializaci ve státní režii. V posledních desetiletích se nicméně všechny vládnoucí strany podporované nacionalistickými důstojníky stále více redukovaly na pouhý přívěsek celoživotního prezidenta a jeho rozsáhlého klanu. Masivní sítě informátorů a tajná policie hájily zájmy centrální exekutivy.

Tyto vlády v posledních desetiletích pod tlakem Washingtonu a jeho spojeneckých institucí podnikly kroky směrem k neoliberální politice privatizování a zmenšování veřejného sektoru - a tento proces byl často zkorumpován. Vládnoucí rodiny využily skutečnosti, že o důležitých iniciativách v oblasti ekonomické politiky věděly předem, k zapojení do určitého druhu obchodu na základě neveřejných informací (insider trading), přičemž zvýhodňovali příbuzné a oblíbence.

Žena tuniského diktátora Zina el-Abidína bin Alího, slavná bývalá kadeřnice Lejla bin Alíová, prosadila své příbuzné do klíčových pozic v byznysu na základě znalostí získaných zevnitř vlády a licencí, které jim dovolily ovládat zemi. Americké velvyslanectví v Tunisku v roce 2006 odhadlo, že polovina velkých podnikatelů v zemi je pokrevně nebo sňatkem spojena s prezidentem. V Egyptě například Ahmed Ezz profitoval z vysokého postu ve vládnoucí Národně demokratické straně a z přátelství se synem Husního Mubaraka Gamála. Ezz byl formálně obviněn, že se zmocnil kontroly nad státním ocelářským koncernem a přesměroval jeho produkty do vlastní soukromé společnosti Ezz Steel. V minulé dekádě Ezz zvýšil svůj podíl z kontroly 35% egyptského trhu s ocelí na více než 60% a zvedla se proti němu záplava obvinění z monopolních praktik. Protože Mubarakové falšovali volby tak, aby jejich NDP vždycky zvítězila, a straničtí aparátníci upřednostňovaní prezidentem prosperovali, Egyptu vládla uzavřená elita.

Politika těchto monopartijních států generovala mezi dělníky, nezaměstnanými a dokonce i mezi podnikateli mimo okruh oblíbenců všudypřítomnou úzkost, vytvářela dojem, že představuje nepřekročitelnou překážku pro vzestup obyčejného člověka. Každý mohl být zkorumpovanou státní elitou, kterou podporovala tajná policie, libovolně připraven o výhody nebo dokonce vyvlastněn. Dělnické stávky byly potlačovány tajnou policií. Prezidenti dokonce začali oblékat královská roucha a prosazovali své syny coby následníky zajišťující, že rodinné kartely a strýčkování budou pokračovat i v další generaci.

Monopartijní státy také sledovaly pokřivené rozvojové cíle. K jejich nemnohým úspěchům patřilo snížení dětské úmrtnosti. Nacpaly ohromné sumy do univerzit a vyššího vzdělání, ale nevysvětlitelně zanedbaly středoškolské vzdělání venkovské a městské chudiny. Výsledkem je velké množství mladých vesničanů, obyvatel slumů, dělníků s omezenými příležitostmi vzestupu - a zástupy nezaměstnaných absolventů vysokých škol.

Obavy z reprodukce uzavřené ekonomické a mocenské elity vedly Tunisany a Egypťany k tomu, aby se soustředili na odstavení bin Alíových a Mubarakových od moci. Úzké vládnoucí kliky znechucovaly dokonce i důstojnický sbor pravidelné armády, který měl v každém případě blízko k lidu, protože velel armádám opírajícím se o systém branné povinnosti. Když davy tak rozhodně projevily vůli po změně, vojáci vyhlásili neutralitu.

Další regionální mafiánské státy se snažily věřejnost uchlácholit. Alí Abdalláh Sálih, který vládne Jemenu tvrdou rukou od roku 1978, oznámil, že v roce 2013 se nebude ucházet o další funkční období, a že se nepokusí instalovat na své místo syna. Snažil se odvrátit silnou kritiku svého nepotismu (jeho nevlastní bratr je šéfem vojenského letectva, synovci zastávají vysoké posty v bezpečnostním aparátu). Tyto sliby byly kódovanými zprávami o ukončení nadvlády Sálihových příbuzných a přátel nad státem a ekonomikou.

Nepotismus a korupce vládnoucí kliky v Jemenu jsou ještě explozivnější proto, že země je i bez nich hluboce rozdělena. Kmenový sever má jinou historii než jih, kde existovalo aktivní dělnické hnutí a dokonce krátkodobá vláda komunistů, než Sálih v roce 1990 obě území sjednotil. Náboženské a kmenové rebelie, jaké reprezentují zajdíovští šíitští Húthiové na severu a radikální islamistické tendence na venkovském jihu, zajišťují Jemenu všechno jiné, jen ne stabilitu. Klesající výnosy z těžby ropy a zostřující se krize v zásobování vodou způsobují další zmenšování ekonomického koláče, což zvyšuje veřejné znechucení sálihovským kartelem. Ponechání vlády a hospodářství v rukou nereprezentativní a chamtivé kliky je spolehlivým receptem na další nepokoje.

Podobně i irácký premiér Núrí Kamál al-Malikí prohlásil, že nebude znova kandidovat; protivníci ho obvinili, že provozuje tajné mučírny a soukromou armádu, a že usiluje o to stát se dalším ze zkorumpovaných vládců opírajících se o násilí. Protože ropné bohatství Iráku je v rukou vlády, bylo by pro klíčové členy kabinetu snadné využít ho k sektářským a dokonce i soukromým účelům, což mezi trpícím obyvatelstvem Iráku, jemuž chybí elektřina a často dokonce i pitná voda, vyvolává soustavnou úzkost.

Zkorumpovaná státní ropná elita v Alžírsku reprezentovaná prezidentem Abdelazízem Bouteflikou se také stala terčem pouličních davů. Vládnoucí generálové dovolili muslimské fundamentalistické straně Islámská fronta spásy, aby se zúčastnila parlamentních voleb v roce 1991, s teorií, že nezvítězí. Když fundamentalisté získali dvoutřetinovou většinu, generálové anulovali volby a uvrhli zemi do zvrácené občanské války mezi sekulárními městskými elitami a nižší střední třídou nebo venkovskými fundamentalisty, která si vyžádala odhadem asi 150 000 životů. Protože generálové v občanské válce zvítězili a armáda režim podporuje, je zde pro městské davy těžší získat potřebnou sílu. V Tunisku a Egyptě podobná historie nevraživosti mezi lidem a armádou neexistovala, a neexistoval ani strach na straně důstojnického sboru, že bude prověřován a popravován, pokud by došlo ke svržení vlády. Navíc alžírský ropný stát, tak jako monarchie Perského zálivu, měl k dispozici zdroje pro zkorumpování většiny veřejnosti nebo k nasazení dobře placených bezpečnostních složek, pokud úplatky nezabraly (jak se to zřejmě stalo v Bahrajnu, kde se sunnitská monarchie rozhodla pro násilné potlačení neústupné šíitské většiny).

V Egyptě a Tunisku, jakmile vládnoucí rodiny odešly, udržovací vlády bezodkladně zmrazily účty přátel režimu a v mnoha případech proti nim zahájily právní kroky. Ti ambiciózní v očekávání budoucích událostí hromadně opouštějí nyní zjevně bývalé vládnoucí strany; v Tunisku byla dokonce RCD už rozpuštěna.

Mnozí z demonstrantů, ať už odborově organizovaní, vesničané nebo absolventi vysokých škol, zřejmě věří, že jakmile byl hlavní kmen v barikádě odstraněn, ekonomika se vrátí k normálu a všem se otevřou příležitosti k vzestupu. Poněkud dojemně vložili své naděje do svobodných a spravedlivých parlamentních voleb, takže se Střední Východ možná vrací k další liberální periodě formálně připomínající tu ze 30.-40. let. Pokud budou tyto aspirace na otevření politických a ekonomických příležitostí znova zablokovány, jako to udělali majitelé haciend a západní prokonzulové v polovině 20. století, arabské masy se mohou obrátit k zoufalejším a nebezpečnějším alternativám.

Článek v angličtině: ZDE