Zbrojovky a regulace - několik poznámek k obviněním z naivity

1. 3. 2011 / Radek Batelka

Panu Kramářovi vadí, že naivkové (Nesehnutí, já a jiní blázni) požadují omezení exportu zbraní z ČR a veřejnou a především důslednější kontrolu těchto obchodů. Poukazuje na to, že podle něj se to rovná požadavku na zrušení české zbrojní výroby, neboť česká armáda by jako zákazník nebyla dostatečným odbytištěm. Přecenění první. Nepovažoval jsem za nutné zdůrazňovat přespříliš, že výroba a prodej zbraní podléhá téměř všude na světě zvláštním režimům, nejedná se o klasický business as usual, jako v případě pekařů či prodejců košťat. Každá aspoň trochu rozumná společnost má zvláštní regule na výrobu a prodej výrobků, jejichž jediným účelem je zabíjení lidí. Většina rozumných lidí si přeje, aby se tyto výrobky nedostaly do rukou lidí psychicky narušených, násilných, asociálních. Komerčnímu zájmu zbrojních firem je tak nadřazen veřejný zájem zachování a ochrany zdraví a života.

Společnost, která prioritu těchto dvou zájmů obrátí, se vzdálila svému rozumu, vedoucímu ji k relativně bezpečnému soužití. Pokud převýší zájem tvořit zisk ve zbrojovkách i za cenu nedostatečně regulovaného prodeje zbraní bláznům, násilníkům, teroristům či diktátorům, společnost se stává nebezpečnou pro okolí a nakonec i pro své vlastní členy. Proto je naprosto nepřijatelné, aby o udělení či neudělení licence k prodeji rozhodovalo kromě posouzení bezpečnostní a politické situace v cílové zemi to, zda daná zbrojovka bez této zakázky přežije či zkrachuje.

Dále pan Kramář pláče nad tím, že veřejné a důsledné kontroly by znamenaly, že některé zakázky by prostě nebyly realizovány. Ale o to tu přece jde! Jde o to zamezit prodeji zbraní organizacím a režimům, u kterých panuje podezření, že tyto zbraně zneužijí. A širší veřejnost je většinou mnohem složitější zkorumpovat než uzavřený úřad jednající tajně. Stížnost pana Kramáře pak působí jako nářek zlodějů, že pokud budou policisté držet noční hlídky před bankami, nebudou je moci vykrást.

Podle pana Kramáře by byli někteří zájemci o koupi odrazeni tím, že by veřejnost do těchto kontraktů viděla. I když si nemyslím, že by tato samoregulace nastala (PR oddělení by si dala záležet, aby kontrakt mediálně ospravedlnila), pokud by k tomu došlo, tak jenom dobře. Naprosto nesmyslná je však analogie předestřená panem Kramářem: šťourat se ve zbrojních kontraktech je prý podobné, jako šťourat se v tom, kolik si on nakoupil kondomů. I ty prý mají, podle pana Kramáře, na svědomí zmařené životy. Nyní se dopustím podcenění čtenáře vědomě, ale pro pana Kramáře vysvětlím, proč je jeho tvrzení nesmyslné. Předně, kondomy nemají na svědomí zmařené životy. Opravdu nevím o tom, že někdy někdo někoho kondomem zabil, včetně prenatálních situací. Pokud se to panu Kramářovi přesto povedlo, doporučuji mu přečíst si před použitím návod, ale osobně tomu nevěřím. Kondomy nemají na svědomí zmařené životy, jak pan Kramář tvrdí. A z toho pramení naprostá nesmyslnost jeho analogie. Chovat se ke zbraním jako ke kondomům je pitomost. Není veřejným zájmem vědět, kolik si kdo kupuje kondomů, protože to společnosti k ničemu není. Naopak je velice důležité vědět a kontrolovat, komu prodáváme nástroje na zabíjení. Zbraně, na rozdíl od kondomů, opravdu lidské životy maří a proto se chceme zajistit proti tomu, aby je někdo zneužil proti nám či někomu jinému.

Pan Kramář se cítí být mnou manipulován, když tvrdím, že argument "když jim to neprodáme my, prodá jim to někdo jiný" je manipulativní. V kontextu ostatního jsem měl za to, že jsem vysvětlil dostatečně, v čem ona manipulace leží. Přecenění druhé. Je samozřejmě realitou, že pokud zbraně nedodáme my, v naprosté většině případů je dodá někdo jiný. Manipulativnost tohoto tvrzení spočívá v tom, že je vydáváno za ospravedlnění toho, abychom mohli zbrojní kontrakt problematickému zákazníkovi realizovat. Bezpečnostní hledisko, z nějž je kontrakt nepřijatelný (např. požadavek nedodávat zbraně šílenci, který bombarduje vlastní obyvatelstvo) je oklikou nahrazeno komerčním hlediskem, ze kterého je již kontrakt bezproblémový (jde pouze o obchodní příležitost a pokud se jí nechopíme, vydělá na ni konkurence). Opět se vracíme k tomu, že bezpečnostní hledisko musí být při udělování licencí primární, na komerční naopak nesmí být brán zřetel.

Nakonec mi pan Kramář vkládá do úst myšlenku jakéhosi nastolení světového míru. Myslel jsem si, že když doslovně napíšu, že nejde o nastolení světového míru, že nejde o finální stav, ale nekonečný proces cesty k němu, že bude jasné, že mě neinspirují nějaké pacifistické utopie. Přecenění třetí. Tak tedy, nevěřím, že někdy nastane univerzální mír a zbraně budeme moci přetavit na pluhy. Zajišťování bezpečnosti je nekonečný dynamický proces. V jeho rámci však musíme také pečlivě zvažovat, komu zbraně prodat a komu nikoli. A to i v situacích, kdy nám třeba bezprostředně nehrozí to, co se opakovaně stává velmocím, tedy že vycvičí a vyzbrojí spřátelené vojenské skupiny, aby se s nimi po čase museli utkat ve válce, neboť se změní aliance.

Obviňovat apriorně ty, kdo usilují o nějaké zlepšení, z naivity, je samo o sobě naivní a především ignorantské. Popírá to všechny úspěchy, jichž bylo v minulosti dosaženo. Očekávat nějaké "konečné řešení", mír, co zavládne navždy, to je za dnešní situace opravdu naivní. Ale to také skoro nikdo neočekává a nehlásá. Polemizovat s tím pak znamená buď nepochopení, nebo úmyslnou diskreditaci. Vždy tu bude konflikt mezi snahou zbrojovek prodat a co nejvíc vydělat a snahou společnosti regulací tohoto prodeje chránit sebe a ostatní před zneužitím. Obchodníci si vždy budou hledat postranní cestu. Proto i regulace a kontrola musí neustále reagovat na aktuální situaci. Na tom není nic naivního ani utopického. A je dobře, že se toho účastní i specializované občanské skupiny, jako například právě Nesehnutí.

Závěrem jen podotknu, že nyní již nejsem členem Hnutí za přímou demokracii, i když se s jejich cílem ztotožňuji. Tuto identifikaci přidala redakce patrně na základě nějaké staré informace z internetu bez mého vědomí.

Vytisknout