Omyly Erazima Koháka

28. 2. 2011 / Stanislav Křeček

Nemyslím však, že by koaliční potenciál politické strany bylo nejen možné především v situaci, ve které se ČSSD nachází, takto přímočaře spojovat jen s „kšefty“. Smyslem usilování politické strany totiž není, alespoň podle mého názoru, jen vytvoření dokonalých, líbivých a příznivci příznivě přijatých programových hesel, ale také schopnost tato hesla, resp. záměry, prosadit v reálné politice. Vytvářením „jen“ sebedokonalejšího programu a formulováním sebekrásnějších myšlenek není a nemůže být naplněn smysl jakéhokoliv politického subjektu. Tím se politické strany liší od filozofických nebo diskusních společností nebo universitních kateder. Ale usilovat o podíl na politické moci, tedy usilovat o reálné možnosti prosadit své politické priority do praktického života občanů, a to i za cenu koaliční spolupráce, v tom spočívá nejen smysl politiky, ale smysl a vlastně i důvod existence politických stran.

Představa o politice jako „špinavé záležitosti“, kterou se slušný člověk nezabývá, představa, že pokud jsme zvítězili v čistotě sdělovaných myšlenek na stránkách novin nebo v publikovaných programových dokumentech obsahujících skvělé cíle, tak musíme zvítězit i v praktické politice, protože máme očividně pravdu, je tradičním traumatem české politiky. Mnozí již upozornili na to, že toto naše trauma je založeno historicky mimo jiné tím, že politickými přestaviteli národa v minulosti byli spisovatelé a intelektuálové spíše, než šlechta nebo církev, jako je tomu u jiných národů, např. Poláků. Politiku stále chápeme spíše jako boj dobra se zlem, zápas mezi dobrými a špatnými, než jako zápas o prosazení často legitimních politických zájmů. Heslo „Pravda zvítězí“ je sice krásné, ale záleží spíše na tom, kdo se jím zaštiťuje: zda ten pravdomluvný nebo vítěz.....

Usilovat o koaliční potenciál politické strany neznamená usilovat o kšefty. Problémem ČSSD přece v současné době není, že by lidé nechápali o co jí jde, že by nerozuměli její snaze o prosazení zájmů - nebojím se užívat tento termín - obyčejných lidí. Jejím hlavním problém však, jak to vidím já, je, že sice případné předčasné volby by ČSSD zase vyhrála, ale vládu by opět s vysokou mírou pravděpodobnosti sestavili jiní. Nebo snad průzkumy volebních preferencí (můžeme si o nich myslet cokoliv, ale přece jen je nemůžeme ignorovat) ukazují trvale na něco jiného? Ztotožňovat snahy o větší koaliční potenciál, snahy o hledání politických spojenců s usilováním o „kšeftování“, to politický potenciál ČSSD v současné politické situaci velmi zužuje. Pokud vůbec nevylučuje možnost ČSSD prosazovat své priority jinak, než z „opozičních lavic“...

Snad s tím souvisí i další tvrzení E. Koháka, které si dovoluji považovat za chybné. Píše: „Za první republiky právě takový nepsaný národní konsenzus umožňoval dohodu Masarykovy pětky.“ Ale vždyť je dnes většinou chápáno, že právě existence této „pětky“ totiž setkávání se předsedů všech politických stran, na kterých se nejen utvářely politické dohody, tedy dohody dosažené mimo Poslaneckou sněmovnu a Senát, ale i mimo vedení poltických stran, činilo ze zákonodárných sborů a z politických institucí jen zbytečnou štafáž. Když skutečná politická vůle se tvořila jinde. Možná účelné, ale jistě nerespektující smysl parlamentní demokracie. A návodem pro řešení dnešních problémů to také není...

Program ČSSD, jak se o něm bude na nadcházejícím sjezdu hovořit, je jistě důležitý. Ale praktická schopnost jej v politice prosazovat není důležitá o nic méně! A nejsem si jist, zda o této problematice hovoříme stejně jako o nejrůznějších „programových prioritách“.

Vytisknout