ANALÝZA

Pohled na Libyi skrze německá media: stav nouze nebo manipulace?

28. 2. 2011 / Petr Schnur

Pokud autor uvádí, že v televizi, rozhlase a tisku (ale i v internetu) viděl, slyšel a nebo četl jen níže uvedené, zdaleka to neznamená, že neexistují i jiné zprávy, ať již slovní nebo vizuální. A již vůbec netvrdí, že situace není skutečně tak dramatická, jak je masmédia popisují. Jediná momentální autorova ambice je upozornit na určité stereotypy a způsob zpravodajství, které měly v minulosti jediný cíl – zmanipulovat veřejné mínění do zcela určitého směru: akceptovat rozhodnutí a akce „mezinárodního společenství“ (USA / NATO / EU) k „řešení“ krize.

Zpravodajství z Libye: stav nouze nebo manipulace?

Není pochyb o tom, že každé zpravodajství z krizových oblastí, které ovládlo násilí a zachvátily emoce, je nesmírně těžké a riskantní, a sice nejen vzhledem nebezpečí, které pramení ze situace samotné. I zpravodajci mají svoje vlastní názory a postoje, a navíc jsou zde meze, které jim kladou media samotná, podléhající politickým nebo ekonomickým tlakům. Svoboda medií je v dnešní době iluzí, míru jejich objektivity se můžeme snažit posoudit pouze podle co největší snahy o dodržování metodologických a etických pravidel žurnalistiky. Pokud právě v tomto ohledu vyvstanou otazníky, musí začít zvonit varovný zvonec na poplach. Zde několik, samozřejmě neúplných, příkladů.

• Německý konzervativní deník Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) začátkem února ostře kritizoval veřejnoprávní televizní stanice ARD a ZDF za naprosto nedostatečné zpravodajství o situaci v Tunisku a Egyptě, a sice i poté, co tamní situace eskalovala.
• Zatímco na většině záběrů z těchto dvou zemí byly vidět deseti- a statisícové masy lidí, ukazuje filmový materiál z Libye ve srovnání s nimi hloučky lidí. Ani v záběrech z Benghází nejsou vidět masy, navíc kamery filmují z blízka, takže celkový počet shromážděných nelze odhadnout.
• Zprávy o masakrech nebo dokonce o střelby z letadel do demonstrantů citují buď jednotlivce, o kterých nikdo nemůže s určitostí říci, kdo skutečně jsou, a nebo „očité svědky“ bez bližšího určení. Není pochyb o tom, že právě v podobných situacích jsme odkázáni i na anonymní nebo nejisté informační prameny, vzhledem k hořkým zkušenostem z Iráku a Kosova bychom měli být více než opatrní. Autor článku ani v jedné z podobných zpráv neslyšel, že by i tito „přímí“ svědci řekli, že ty stovky, ba tisíce mrtvých sami viděli.
• Zprávy uváděly, že proti demonstrantům zasahuje armáda včetně bojových letounů. Filmový materiál, který by tyto akce dokládal, zatím prezentován nebyl. Zároveň ale ukazovaly záběry těžce ozbrojených povstalců v Benghází a trosky budov. Kde jsou ale ti, se kterými o ně bojovali? Jednalo se tedy o zásah armády proti ozbrojencům, o střelbu do bezbraných obyvatel a nebo o obojí? Jak je možné, že toto město a celý libyjský východ, pokud informace souhlasí, byl dobyt během několika dnů, pokud se zde jednalo o spontánní lidové povstání? Zprávy sice ukázaly několik osob v uniformách, prý armádních přeběhlíků. Verifikace, zda se opravdu jedná o aktivní vojáky, je v dané situaci takřka nemožná. Ale i kdyby ano, není z toho patrno, že se jedná o masový fenomén. Vzhledem k tomu, že jde o město (Benghází) a dokonce o celou oblast (východ Libye) nacházející se v rukou povstalců, potom je zarážející, jak málo filmového materiálu z nich existuje. A to navzdory faktu, že z Benghází od počátku nepokojů vysílala stanice Radio Free Libya, která byla zdrojem – dlužno dodat velmi vágních – informací (Euronews). Obecně: každá země, každý režim, použije těžkou bojovou policejní techniku resp. armádu proti ozbrojenému povstání (srovnej např. kauzu Waco v USA, ve které bylo v roce 1993 dobýváno sídlo sekty Davidiánů, konflikt roku 1973 ve Wounded Knee mezi aktivisty kmene Sioux a americkými bezpečnostními složkami a nebo tzv. krizi Oka 1990 v Kanadě, ve které proti sobě stali bojovníci indiánského kmene Mohawk a kanadská armáda). Ve zprávách z Libye o jejím nasazení (proti bezbranným demonstrantům) se doposud jednalo o tvrzení, která nebyla ničím empiricky doložena. Důvody mohou být tyto:
  • jedná se o výmysl;
  • nebylo možné takové záběry pořídit nebo je dostat do zahraničí;
  • vizuální důkazy existují, ale v západních sdělovacích prostředcích pro jistotu prezentovány nejsou, protože se většinou jedná o zbraně z EU (zejména Francie, Itálie, Německa a Velká Británie, ale i Malty).
• Zprávy o najatých žoldnéřích z Čadu a jiných zemích, kteří prý šíří děs a hrůzu, měly být doloženy záběry několika zajatců. Dlužno dodat, že tito ubožáci vypadali spíše jako ilegální stánkaři než jako cvičení zabijáci. Tak např. stanice Euronews přinesla 23. února záběry tří údajných černých Afričanů-žoldáků. V civilu, s vystrašenými pohledy, dva mladíčci a jeden starší muž, odhadem mezi 50 a 60 lety. 26. 2. televizní stanice ARD: v hale podobající se tělocvičně bylo rovněž prezentováno několik zubožených postav. Jeden ze zajatců tvrdil, že prý byl v Čadu najat na práci v Libyi a teprve po přistání mu byl vnucen samopal s příkazem střílet do odpůrců režimu. I tyto „důkazy“ vyvolávají velké pochybnosti. Je Kaddáfí opravdu odkázán na rekrutování dobrovolníků, kteří o konečném účelu nic nevědí a kteří očividně na podobné akce nejsou vycvičeni? A pokud ano, mohou tito „žoldáci“ vůbec reálně nějakým způsobem přispět k udržení jeho moci? 27. 2. přinesla Euronews zprávičku, která by mohla být v této souvislosti velmi zajímavá – za předpokladu, že by existoval zájem pátrat po pozadí a souvislostech. Komise pro lidská práva při OSN vyjádřila obavu o osud 11 000 afrických žadatelů o asyl (sic!) v Libyi, které by prý povstalci mohli považovat za Kaddáfího žoldnéře.

Několik obecných poznámek

• Záběry z Libye ukazují – na rozdíl od Tuniska a Egypta, ale i Bahrajnu – mezi povstalci minimální počet žen. Ty se objevují naopak před kamerami televizních stanic v Evropě během ne zrovna početných demonstrací exilových Libyjců. Zajímavé je, že většina z nich měla hlavu pokrytou šátkem, což je naprosto protichůdný trend, než jaký panoval v Libyi samotné.
• Symbolem protivníků Kaddáfího, který lze ponejvíce vidět na záběrech z Benghází, se stala vlajka předrevoluční monarchie (bílý půlměsíc a hvězda na černém podkladě v jejím středu představují symbol regionu Cyrenajka kolem Benghází, ze kterého pochází královský rod). Toto je první náznak toho, které síly na východě země za povstáním stojí a kterým směrem se bude zřejmě vývoj za asistence Západu ubírat. Pokud se prosadí, lze počítat nejen s odstraněním Kaddáfího moci, ale i ekonomických a sociálních opatření včetně práv žen, které zavedla revoluce důstojníků v roce 1969. Z londýnského exilu se již ozval dědic svrženého krále Idrise, Muhammad Rida (syn králova synovce). Ten samozřejmě slibuje demokracii a obnovení monarchie prý nepovažuje za prvořadý cíl. Nelze pochybovat o tom, že se jedná o osvědčenou a opatrnou „diplomatickou“ frázi, která za nejisté situace v první fázi převratu neprovokuje, zároveň ale nic nevylučuje. Známe z vlastní zkušenosti.
• Sanusijská varianta islámu, ke které se hlásila bývalá královská dynastie, sice patří k jeho – zjednodušeně a ve zkratce řečeno – osvíceneckým a tolerantním variantám, je ale otázkou, proč masové sdělovací prostředky zarytě mlčí o existenci militantní islamistické opozice (příklad: Libyan Islamic Fighting Group), které Kaddáfího nenávidí. Pro vnějšího pozorovatele je momentálně její síla a vliv na východ země velmi těžko odhadnutelná.
• Celkový politický scénář včetně jeho mediální kulisy nápadně připomíná kauzy Irák a Kosovo. Podivné a neurčité, často si vzájemně odporující informace ze země, odvolávání se na anonymní „očité svědky“, zprávy o masových vraždách páchaných paravojenskými i vojenskými jednotkami. Dalším stupněm je pozvolné zapojení „mezinárodního společenství“ do procesu. To nejprve varuje, potom hrozí sankcemi a nakonec přejde k tomu, co je vlastním účelem celé akce: vojenská intervence, s mandátem OSN nebo bez něj.
• Pokud se i v případě Libye jedná o podobnou strategii, potom je docela možné počítat s jugoslávsko-súdánskou variantou (rozdělení státu) pro případ, že se povstalcům nepodaří Kaddáfiho svrhnout a neuchopí moc v celé zemi, tedy i v Tripolitánsku. Ropné bohatství se nachází na východu země (Cyrenajka / Benghází) a je tedy pravděpodobné, že by právě tam směřovala první fáze „humanitární intervence“ NATO, EU nebo obojího. Na tuto alternativu vývoje nás již opatrně připravuje jak generální tajemník NATO Rasmussen, tak i Barak Obama.
• Je rovněž možné, že „humanitární mise“ k zajištění ropných ložisek se připravuje v každém případě, tedy i po pádu Kaddáfiho. Pokud by idea návratu monarchie v Tripolitánsku na západě země nenašla širokou podporu, s čímž je nutno počítat, bude zapotřebí zahraniční síly, která zajistí „stabilitu“ a umožní přechod k „svobodným volbám“ a lá Kosovo.

Pokus o závěr

Bude zajímavé pozorovat, jakým způsobem se Západ bude snašit udržet vliv v Tunisku, které se nadále bouří proti „přechodné vládě“, Egyptě a Bahrajnu a jak dostat pod kontrolu Libyi. Kaddáfi byl sice po návštěvě Tonyho Blaira v roce 2004 škrtnut z listiny „darebáckých států“ a postupně začal otevírat libyjský trh „zahraničním investorům“ – ovšem za podmínek, ve kterých si stát ponechal rozhodující vliv a kontrolu nad jejich činností. Plukovník udělal kšefty s Itálií, Francií, Velkou Británii a Německem, od těžby ropy až po zbrojní zakázky. Sám se finančně „angažoval“ zejména v Berlusconiho Itálii. Již sedmým rokem dostává finanční „dotace“ od EU za to, že zadržuje africké uprchlíky dříve, než dosáhnou evropské břehy. „Terorista“ Kaddáfi se tedy postupně změnil v obchodního partnera, nicméně s rizikem nevypočítatelnosti. Navíc je jasné, že se z prozápadní Libye dá vyždímat daleko víc než tomu bylo doposud.

Vytisknout