Přímá demokracie arabské ulice

24. 2. 2011 / Štěpán Kotrba

Slévači i kolchoznice na líci stokoruny měli pravdu. Pravdu měl dokonce i partyzán s milicionářem na líci padesátikoruny. Ostravskou huť nyní vlastní indický Mittal. Milice nahradily soukromé ochranky boháčů. A na partyázny plivou potomci fašistů. A pro přímou demokracii se nabízí jediné místo: na arabském náměstí uprostřed davu, který uspokojí jedině postava politika, houpajícího se na stožáru městského osvětlení.

Husní Mubarak byl stejně jako Muhammad Anwar el-Sadat a předtím Gamal Abdel Násir Hussein postavami s potenciálem změn. Mubarak pouze tomu, co o něm říkali jeho podřízení, uvěřil. Nedržel se kréda francouzských milenců, že největším uměním lidského života je přijít vhod a odejít včas. Násir zemřel včas, takže nestačil zestárnout.

Ale i dynastii Muhammada Aliho musela v roce 1952 svrhnout "egyptská revoluce" plukovníků, v níž Muhammad Nadžíb, první egyptský prezident i Gamal Abdul Násir Hussejn, druhý egyptský prezident, hráli hlavní role. Pod Násirovým vedením Egypt znárodnil Suezský průplav , do konce roku 1957 znárodnil všechen zbývající britský a francouzský majetek v Egyptě, včetně tabákového průmyslu, cementáren, farmaceutického a fosfátového průmyslu. A udělal tak těžkou hlavu jak Británii, tak dalším kapitalistickým koloniálním mocnostem té doby. Neměl přitom původně v úmyslu usadit se ve vládě, chtěl jen obnovit parlamentní demokracii. MOC LIDU. Násir dokázal integrovat zájmy Muslimského bratrstva i egyptské komunistické strany, stejně jako aristokracie. Když se na něj pokusil Mohammed Abdul Latif spáchat atentát, Násir uprostřed vřavy stál a do mikrofonu zděšenému davu tvrdil: "Pokud Abdel Násir umře ... Každý z vás je Gamal Abdul Násir ... Gamal Abdul Násir je váš, vyšel z vás a je ochoten obětovat svůj život pro národ." A tak se stal symbolem antikapitalistického osvobození a arabské důstojnosti a svobody. Muži, ženy a děti Egypta plakali a naříkali v ulicích, když vyslechli zprávu o jeho smrti. Na jeho pohřeb přišlo dobrovolně a nepovinně pět milónů lidí.

Ale i jeho nástupce a viceprezident, Anwar El-Sadat, vědom si pouta, které pojilo egyptský lid silnou politickou a citovou vazbou k odkazu Násira a ideálům občanské revoluce, deklaroval násirismus ve svém inauguračním projevu před Národním shromážděním 7. října 1970: "Přišel jsem k vám po cestě Gamala Abdula Násira a věřím, že vaše jmenování mi umožní převzít odpovědnost stát v čele a bude pro mně pokračováním v Násirově cestě", řekl tehdy.

Revolucionáři z té doby jsou v důchodu. Plukovníci zestárli a prožili své životy ve vzájemných hádkách. Íránský šáh Mohammad Réza Páhlaví dožil své vyhnanství v Egyptě u Sadata. Ten na sklonku kariéry rozzuřil velkou část egyptské společnosti, která viděla jeho pokus o odklon politiky od Násirova socialistického odkazu jako útok na národní paměť a politické dědictví. Mubarak už pak byl jen administrátor moci, nebyl oním duchem společenské změny.

Ulice nikdy nevládla. Nevládne ani nyní a nebude vládnout ani v budoucnu. Z jednoho důvodu: pronikavé myšlenky, které jsou schopny strhnout dav stejně, jako tomu bylo v případě Násira, nevznikají jako statistický průměr v referendech a volbách. Onen "leadership" vůdce národa nelze nahradit hejnem mužiků, zapřažených do úvazu, a funících v potu tváře "Ej uchněm". Odvahu musí mít jedinec, aby vystoupil na náměstí a řekl "Pokud umřu ... Každý z vás je Gamal Abdel Násir".

Právo na odvolatelnost politiků kdykoliv má každý dostatečně rozhořčený a dostatečně velký dav. Je to forma "referenda hněvu", přijít na ulici s rizikem, že vás policie zmrzačí nebo zastřelí. Mít toto právo bez rizika by byla cesta do pekel marketingových triků a pomlouvačných mediálních kampaní. To už je lepší hlasování dvou set "spravedlivých" poslanců. Větší odchylka mezi těmito dvěma způsoby rozhodování je pouze ve chvíli, kdy ani profesionál neodolá emocím. Natožpak občanský amatér. Rozjitřit emoce prostřednictvím médií je přece tak snadné - stačí zalistovat, jak s pomocí bulvárního Blesku vznikla politická poprava Mirka Toipolánka. To byla ukázka přímé demokracie.

Stejně tak a s rizikem důsledků lze uplatnit na ulici přímé hlasování -- referendum - o jakékoliv otázce, kterou mohou rozhodovat politikové. Od "chcete mě?" až po "zabte ho". Výsledkem je vždy rozhodování s neúpnými informacemi a bez odpovídajícího kontextu. A žádný politik nemá odvahu vzdorovat milionům lidí, pokud si není jist, že tento odpor životem nezaplatí. Málokdo chce zemřít jako Jan Hus. Ale pokud tak chce skončit, většinou tak skončí. Stačí se podívat na Miloše Zemana a jeho odchod.

Učitel občanské výuky Valach má pravdu, když tvrdí, že "skutečným zdrojem moci je vlastnictví..." Marxe i Gottwalda si pamatuje správně. Ale vždy, i za dob zrzavé padesátikoruny s partyzánem a milicionářem, se našel někdo, kdo byl těmi méně aktivními a méně iniciativními "vyvolen" či "pověřen" jako správce tohoto vlastnictví. "Soudruhu, jdi a vykonej ten úkol..." A v tu chvíli mu byla jako jedinci dána moc. Moc rozhodovat, moc měnit charakter a množství vlastnictví, měnit podobu tváře světa. Rozhodování se bez moci neobejde. Sen o zřízení, kde všichni vlastnili vše a všichni všechnu moc drželi v rukou, sen anonymního davu věřících pějících Hosana tímto krokem zmutoval v to, co už známe.

Konce takového bývalého snu jsme svědky nyní. I pro plukovníka Kaddáfího byla na začátku jeho politické kariéry dlouhou dobu řídící myšlenkou Násirova idea panarabské sociální spravedlnosti a hrdé nezávislosti náčelníka bedúínů... İnşallah...Je-li to vůle Alláhova...

napsáno za pomoci faktografických zdrojů z wikipedie

Vytisknout