Proč nevyhlašovat bezletovou zónu nad Libyí

1. 3. 2011

Bezletové zóny nejsou ve spektru potenciálních nástrojů odpovědi mezinárodního společenství na vnitřní násilí často používaným nástrojem. Je tomu tak proto, že postihují pouze symptom konfliktu spíše než jeho příčinu, obtížně se implementují, historicky mají smíšené výsledky, a mohou zatáhnout státy hlouběji do konfliktu, spíše než aby jej vyřešily.

Bezletové zóny byly během posledních dvaceti let implementovány pouze v několika málo případech. Za bosenské války byly nad zónou bojů vyhlášeny Operace Deny Flight (od března 1993 do prosince 1995) a Operace Deliberate Force (od srpna do září 1995). Tyto bezletové zóny byly navrženy tak, aby zabránily srbskému letectvu v možnosti nasadit jeho letecké síly, ale pro zastavení nejhorších zločinů v konfliktu, mezi jiným včetně proslulého srebrenického masakru, udělaly málo. Vnitrostátní konflikty, jako ten současný v Libyi, se v konečném důsledku odehrávají na zemi. Srbové přišli k jednacímu stolu teprve tehdy, když se poměr pozemních sil změnil v jejich neprospěch. Bezletové zóny k tomu jistě přispěly, ale nepředstavovaly rozhodující faktor. Armády nemohou být poraženy pouhým letectvem.

Během první války v zálivu koalice vedená USA vyhlásila Operaci Provide Comfort (od května 1991 do prosince 1996) a Operaci Northern Watch (od ledna 1997 do března 2003) nad většinou severního Iráku. Tyto bezletové zóny zamýšlené jako krytí rozsáhlých humanitárních operací na kurdském severu byly převážně úspěšné ze dvou důvodů. Za prvé, blízkost leteckých základen v Turecku a Evropě zjednodušovala trvalé a rozsáhlé krytí. Za druhé, a to je nejdůležitější, kurdské milice pešmerga už kontrolovaly většinu sporného území. Bezletová zóna musela tuto pozemní sílu pouze doplnit. V současné Libyi žádná taková dominantní pozemní síla neexistuje.

Poválečná bezletová zóna nad jižním Irákem, to je jiný příběh. Operace Southern Watch (od srpna 1992 do března 2003) nedokázala zastavit devastující užití pozemních sil Saddáma Husajna proti slabé a rozdělené šíitské opozici. Saddámův režim se na jihu dopustil nespočetných zvěrstev a obnovil úplnou kontrolu, navzdory nepřetržité přítomnosti koaličních bojových letounů nad hlavami.

Libye je velkou zemí a násilí bylo hlášeno na velkém území - avšak čím větší území bezletové zóny, tím obtížnější a méně účinnou se tato zóna stává. Bosenská bezletová zóna byla vynucována v malém vzdušném prostoru o pouhých 132 000 čtverečních kilometrech, a i irácké zóny s přibližně 260 000 čtverečními kilometry byly větší. Navržená bezletová zóna nad Dárfúrem byla zrušena zčásti proto, že oblast s cca 1 400 000 čtverečními kilometry je jednoduše příliš veliká.

Na rozdíl od Iráku a Bosny není jasné, ze kterých leteckých základen poblíž Libye by měla být bezletová zóna vynucována, takže letouny by patrně musely působit z letadlových lodí. Ale není jasné, zda USA, nebo dokonce NATO, mají k dispozici nadbytečnou kapacitu tohoto druhu. Využití evropských základen by vyžadovalo mnohem více letadel, protože větší vzdálenost výrazně omezuje čas, který každý letoun může nad Libyí skutečně strávit.

Každá bezletová zóna představuje dvě vážná rizika: Sestřelení špatného letadla, například letounu s pomocí nebo dopravního letounu, a zatažení do konfliktu na zemi. I kdyby Kaddáfí střelbou na okupační letouny nevyprovokoval protizemní útoky, není těžké představit si, jak bezletová zóna může eskalovat v bombardovací kampaň. Může se rychle vyvinout v operaci vynucující "zónu se zákazem vjezdu", v níž se cílem stanou libyjské pozemní síly jako tanky, dělostřelectvo a konvoje. Jak bezletová zóna eskaluje, eskaluje i riziko ztráty letounů a pilotů, stejně jako možnost omylu končícího bombardováním protestujících, z nichž někteří už obsadili vojenské základny a mohou se pokusit sami použít jejich vybavení.

Násilí v Libyi představuje pro mezinárodní společenství unikátní výzvu; to se přesto může rozhodnout, že bezletové zóny jsou nejlepším řešením. Avšak proponenti bezletových zón by si možná přáli použít k ochraně protestujících nejsilnější možný nástroj a zvážit složitou historii tohoto nástroje. Minulost ukazuje, že bezletové zóny nejsou žádným všelékem. Pokud bude násilí pokračovat, mezinárodní společenství se bude muset obtížně rozhodovat mezi skutečnou intervencí a možností jednoduše nechat na Libyjcích samotných, aby věc rozhodli. Ani jedna z možností není zvlášť atraktivní, ale možná, že taková je prostě povaha Kaddáfího konfliktu.

Článek v angličtině: ZDE

Vytisknout