ANALÝZA

Prohrát jak lékaři u Hegera - lékaři to prohráli i nelékařům

28. 2. 2011 / Ivan David

Jednoznačně trvám na tom, že ohodnocení práce lékařů je příliš nízké nejen ve srovnání s příjmy západních kolegů, ale i s výdělky domácích zaměstnanců ve srovnatelně náročných profesích. Dr. Miroslav Plzák řekl v roce 1995 na slavnostním shromáždění v Lékařském domě v Praze u příležitosti jeho 70. narozenin svým mladším kolegům, že si o přiměřený plat musí umět říci, protože jinak se stanou „žebravými dobrodinci“. Lékaři stále dokazují, že to neumějí.

Proč to neumějí?

Stanislav A. Hošek vyjadřuje jako bývalý předseda havířských odborů svůj podiv nad touto pro něj překvapivou skutečností. Připomíná tradiční mimořádnou společenskou prestiž lékařského povolání, připomíná výhodnou výchozí pozici pro jednání spočívající v tom, že velké množství jejich kolegů je pravidelně voleno do obou komor Parlamentu, že mnozí byli a jsou významnými funkcionáři ve vlivných politických stranách, mohou za ně lobovat významné osobnosti a konečně naprostá většina ministrů zdravotnictví byli lékaři. Uvádí domněle jedinou výjimku v osobě ministra PhDr. Jana Stráského, ale dodává, že ho zná jako dobrého partnera pro vyjednávání. Svůj článek uzavírá: „Ať se na mne nezlobí ani řadoví mladí doktoři, ani ostřílení lékařští funkcionáři a politici. Já být lékařem celá léta platícím příspěvky jak do komory, tak do odborů...a nakonec muset dávat výpověď, protože mí zástupci se nejsou schopni po léta dohodnout, tak v prvé řadě se zbavím jich.“ Proč lékaři prohrávají navzdory vynikající výchozí pozici, o tom později. Nejprve se pokusím charakterizovat specifického kolektivního ducha této profesní skupiny, který je hlavní překážkou úspěchu.

O lékařích a jejich specifickém kolektivním duchu

Lékaři nejsou altruisté samaritánského typu, jak by se někomu mohlo zdát z povahy povolání, jehož smyslem je péče o nemocné bližní. Lékaři ani příliš velkými altruisty být nemohou. Jsou profesionály, kteří se péčí o bližní musí živit. Smrt (včetně vlastní) je pro ně všední životní nutností a těžká nemoc příhodou ve složitém soustrojí lidského organismu. Proto lékaři pečují, jak nejlépe umějí (to nemusí být vždycky dost) o pacienty, kteří se jim svěřili a které do péče sami přijali (v ambulanci), nebo ty, kteří jim byli přidělení, nebo jim připadli (v nemocnici). Nestarají se zásadně o pacienty na jiném oddělení, pokud nejsou požádáni o konsilium. A samozřejmě už vůbec se nestarají o nemocné, kteří chodí po ulici a jejich pacienty se nestanou. Identifikují se s bohatými, ačkoli bohatí nejsou. Proto je zásadně nezajímají celospolečenské problémy zdravotnictví, jako je dostupnost zdravotní péče (cenová, místní). Na naprostou většinu pacientů se obvykle dívají s nadhledem odborníka nad poškozeným strojem. Většině pacientů se cítí být společensky nadřazeni a někdy jim to dávají najevo zejména ti, kteří mají problém se sebehodnocením.

Lékaři své povolání většinově pokládají za výlučné, a to v míře větší než nezdravotnická veřejnost. Pocit mimořádnosti lékařského povolání je v lékařích trvale posilován v průběhu celého studia staršími kolegy, od nichž mladí přebírají hotové postoje. Lékaři se většinově zcela vážně pokládají za „stav“, tedy skupinu mimo standardní řekněme „plebs“, něco jako šlechtický stav. Titul „MUDr.“ pro ně není obyčejným akademickým titulem, ale jakýmsi šlechtickým predikátem. Toto „stavovské vědomí“ a pocit výlučnosti sice příliš neposiluje vnitřní kohezi, kdy uvnitř stavu trvá napětí z konkurence, ale posiluje přesvědčení, že není důležité, jestli je „stav“ chápán „plebsem“. Samozřejmě se očekává, že „stav“ bude vážen a respektován v souladu s přesvědčením „stavu“ o jeho významu. Víme, že to nefunguje. Nikdo není mimořádně respektován jen proto, že je přesvědčen, že si respekt zaslouží. Lidé lékaře respektují, ale jen jako jednotlivce, nikoli automaticky kvůli příslušnosti ke „stavu“.

„Byla jsem v civilu“, líčila mi kolegyně lékařka svojí zkušenost v roli pacientky: „...přišla taková hrozně důležitá paní doktorka celá v bílém a začala na mě řvát...“

Lékaři jsou systematicky vychováváni ke kasuistickému přístupu ke světu, k řešení originálních případů, nikoli ke zkoumání širokého společenského kontextu.

Lékaři jsou ve své většině tradičně extrémně konzervativní skupinou obyvatelstva s velkou tendencí identifikovat se s konzervativní pravicí. S její pomocí doufají ve vlastní společenský vzestup. Například podle německých historických pramenů byla už před válkou většina německých lékařů členy NSDAP.

Proč taková „strategie“?

Většina z uváděných vlastností souvisí se způsobem, jak se lékaři rozhodli dosáhnout zvýšení platů. V roce 1997 na interním oddělení ve fakultní nemocnici mi řekl jeden z tamních docentů: „Byl tu Stráský, a dovolil si mě oslovit „kolego“. To je ale drzost, copak on je nějaký můj kolega?“ Což o to, lékař nemusí vnímat ekonoma jako kolegu, ale v takovém oslovení by měl rozpoznat vstřícnost, i když možná jen předstíranou, a měl by se jí snažit využít. Místo toho chápe oslovení prvoplánově jako drzost. Pro lékaře podle jeho vnitřního přesvědčení nemůže být kolegou „nějaký ministr“. Patrně žádný ministr. Uvažovat o rovnoprávném jednání se přece nemůže odvážit „nějaký pouhý úředník“, například ministr.

Lékaři nevyjednávají, protože se domnívají, že je to pod jejich úroveň, že jejich nárok musí být automaticky uznán. Moje a nejen moje zkušenost s jednajícími (nikoli vyjednávajícími) lékaři byla opakovaně stále stejná. Zástupci lékařů přicházejí pravidelně se seznamem ultimativně formulovaných požadavků a od počátku dávají striktně najevo, že jsou rozhodnuti a nehodlají jednat. (Jedinou výjimkou byl prezident stomatologů Dr. Pekárek.) Přicházet s ultimátem může s úspěchem pouze ten, kdo hodlá jednat s předem poraženou stranou, která disponuje pouze připraveností k ústupu na celé čáře.

Na skutečné jednání je třeba se připravit. To znamená rozmyslet se, na kterých bodech je nutno trvat a v kterých je třeba ustoupit. Je dobré něco nabídnout za dosažení ústupků protistrany. Je třeba vědět, co má pro protistranu hodnotu a kam až může protistrana ustoupit.

Nevím ani o jednom ministrovi, který by neuznal oprávněnost požadavků lékařů na růst mezd, ale nevím ani o jednom, který by mohl a chtěl přistoupit na jejich okamžité zdvojnásobení.

Z toho, co bylo řečeno, nevyplývá, že by „vyjednavači“ přicházející s ultimáty byli nutně hloupí. K ultimátům je nutila radikální část lékařů, která je delegovala. Pro radikály tohoto typu je nejvyšší hodnotou bouchání do stolu. Vyjednavač se mezi své nemůže vrátit s tím, že z ultimativních požadavků ustoupil. Byl by zatracen. Přijde-li s tím, že předložil ultimátům, bude oslavován.

Osoby a obsazení

LOK si do svého čela zvolil Dr. Engela, ale i některé další podobné reprezentanty vynikající rigiditou a omezenou schopností analyzovat a předvídat. Tak Dr. Engela a některé další znám nejen z televize. Už volbou reprezentantů lékaři prohráli. Prezident ČLK Dr. Kubek je ovšem odlišný. Stát za protestem ho nutila snaha neztratit tvář před radikály. Tak, jak ho znám, si byl nepochybně vědom, že celá akce je přinejmenším riskantní a určitě bez naděje na plný úspěch.

Proti děkujícím a odcházejícím lékařům stál lékař Doc. Dr. Heger, dlouholetý a úspěšný (v mnoha ohledech) ředitel fakultní nemocnice a dlouholetý předseda Asociace nemocnic ČR. Divákovi, který ho nezná, se může na první pohled jevit jako poněkud roztržitý a nejistý strejda. Jsou to zřejmě vynikající mimikry zkušeného dravce. Lékaře má přečtené, zdravotnictví velmi dobře zná shora i zdola. Je zvyklý vyjednávat, ustupovat i navyšovat sázky. Kdysi odmítl nabídku místopředsedy vlády Špidly, aby se stal ministrem sociálně demokratické vlády (už jen jako menšinové odsouzené k neúspěchu). Na nabídku sdružených českých neokonzervativců doplněných univerzálními populisty kývl. Slíbil reformu. Bude prosazovat jen takovou, která bude mít naději na úspěch.

Průběh hry

Už samotný nápad s výpověďmi k jednomu datu byl nesmyslný. „Odcházející“ lékaři si tím sami stanovili „dead line“, termín, který znamenal, že čas bude pracovat proti nim. Proto ministr Heger vyčkával a pak konstatoval, že tolik lékařů nemá šanci odejít. Tím vyslal jasný signál, že „hrozbu krize zdravotnictví“ vyhodnotil jako nereálnou. Slíbil větší platy s jasným termínem „na svatýho Dyndy..“ (...to nebude nikdy), totiž „až po reformě“, o jejímž konci není nic známo. Jako předběžnou vstřícnost od protistrany žádal příslib podpory reforem. Už jen ten požadavek byla past. Lékaři slíbili, aniž by věděli, co bude obsahem. To je ostatně jedno. Vlezli do mediální pasti. Stále žádali splnění svého seznamu ultimát. Pro (pravicová) média to bylo gesto nestřídmosti a zrady pravicových hodnot, když už sám protest zaměstnanců (z hlediska pravicové elity „dělníků“), je drzá opovážlivost. Lékaři se o obsah reformy nestarají, ale nabídli pomoc s optimalizací lůžkových kapacit (!!), pacienti už vědí, že budou za přepych být nemocen platit. Vzbouření lékaři vyhrožovali „takticky“ těm, jejichž podpory by se měli domáhat- „Náš exodus- váš exitus“. Těžko vymyslet něco hloupějšího. Tím proti sobě postavili potenciální spojence. Pravicová (tedy nejdůležitější) média pak stále opakovala výsledky průzkumů veřejného mínění, která lékařům nepřála. O hloupé nedohodě s ostatními zdravotníky ani není třeba hovořit. Kdo dává do vlastní branky jeden gól za druhým, nevyhraje.

Čas pracoval proti vzbouřencům přesně tak, jak si ho nastavili. Hrozba výpovědi se stala hrozbou pro ty, kteří ji podali. Lékaři dostali nabídku imaginárních dvou miliard neznámo na jak dlouho, odkud a kudy. Museli na ní kývnout a někteří si ještě spokojeně nesou hypotetického zajíce v pytli. Ředitelé ministerstvem zřizovaných nemocnic jim možná zvýší tarifní mzdy. To ale není „zatím“ možné, protože pro přiznání mzdy je striktně vyžadováno splnění kritérií podle tarifních tabulek. Tabulky změněny nebyly. Kromě toho má ODS v plánu trvat na zrušení tarifů vůbec. V plánu likvidace jakýchkoliv garancí pro zaměstnance, nezaměstnané, ty, kteří zaměstnaní byli, a nebo budou chtít být, je ODS neústupná. Je také pravděpodobné, že po zvýšení tarifů budou sníženy nadtarifní složky a budou hledány rezervy v příležitostech, jak přijít k nadtarifním příjmům. Lékaři museli snést ponížení a žádat zpětvzetí výpovědí, které sami podali. Museli snést ponížení svého předáka Dr. Engela, kterého radikální funkcionář ODS a ředitel FN Královské Vinohrady Dr. Marek Zeman odmítl přijmout zpět. Ještě Dr. Engelovi nezbývalo, než vyzvat lékaře, aby na něj nebrali ohled.

Zisky jsou sporné, ztráty nesporné.

Všeobecné důsledky

Gag s výpověďmi nelze opakovat ani v náznaku, každé další vyjednávání, i kdyby bylo inteligentně připravené, bude dopředu poznamenáno vzpomínkou na tento tragický pokus o výboj. Každá další skupina zaměstnanců, která by chtěla bojovat o zlepšení pracovních podmínek včetně mezd, bude vstupovat do jednání s handicapem připomínky „velkolepé akce“ lékařů. Odboroví funkcionáři budou mít větší problém přesvědčit členy svazů, že mají lepší plán a větší naději na úspěch než děkující, odcházející a poníženě se vracející lékaři.

Vytisknout