ANALÝZA

Tři reformy jednou ranou

1. 3. 2011 / Martin Fassmann

Martin Fassmann

I. Daň z přidané hodnoty – evropská realita

Přehled o sazbách DPH aplikovaných v Evropské unii (stav k 1.1 2011) EU 15 a ČR

	DPH neplatí na části území	Osvobození od daně	Nulová sazba	Super snížená sazba	Snížená sazba	Základní sazba	Parkovací sazba **)	Celkový počet sazeb DPH	Diference*) body
Belgie		ANO	0		6/12	21	12	5	21
Dánsko	Faerské ostrovy, Grónsko,	ANO	0			25		2	25
Německo	Helgoland, Busingen	ANO			7	19		2	12
Řecko	většina ostrovů, Athos	ANO			6,5/13	23		3	16,5
Španělsko	Kanár. ostrovy, Ceuta, Melilla	ANO		4	8	18		3	14
Francie	++)	ANO		2,1	13,5	21		3	18,9
Irsko		ANO	0	4,3	13,5	21	13,5	5	21
Itálie	Livigno, Campione, Lugano	ANO		4	10	20		3	16
Lucembursko		ANO		3	6/12	15	12	5	12
Nizozemí		ANO			6	19		2	13
Rakousko	***)	ANO	0		10	20	12	4	20
Portugalsko	„+)	ANO			6/13	23	13	4	17
Finsko	Alandské ostrovy	ANO	0		9/13	23		4	22
Švédsko		ANO	0		6/12	25		4	25
V. Británie	Ostrov Man	ANO	0		5	20		3	15
ČR		ANO	0+++)		10	20		3	20

Pramen: European Commission, VAT Rates applied in the Member States of the European Community, taxud. c.1 (2011) 39295 – EN

Poznámky:

*) Rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší sazbou obecně uplatňovanou v dané zemi

**) Používá se v situaci, kdy je zboží ve snížené sazbě (např. v ČR 5%) a podle směrnice EU by mělo být zařazeno v základní sazbě (v případě ČR 20 %). Parkovací sazba slouží k tomu, aby se při přesunu zboží ze snížené sazby do základní v čase rozložily negativní dopady s tím spojené (cenové šoky u některých komodit). Z tohoto důvodu je zboží po určitou dobu „zaparkováno na této mezisazbě“. Minimální výše této sazby musí být 12 %. Délka uplatňování není stanovena – např. Belgie uplatňuje parkovací sazbu (12 %) již sedmnáct let, Irsko dokonce 18 let (po 9 letech ji zvýšilo o bod na dnešních 13,5%)

***) na území Jungholz a Mittelberg se používá speciální sazba 19 %

+) pro Azorské ostrovy a ostrov Madeira platí 4 % redukovaná sazba, 8% parkovací sazba, 16 % standardní sazba

++) Zvláštní úpravy pro Korsiku – snížené sazby na některé druhy zboží 0,9%, 2,1 %, 8%, 13 %, ve Francouzské Guayaně se uplatňuje redukovaná sazba ve výši 2,1% a základní sazba 8,5%

+++) Za nulovou sazbu je považováno osvobození od daně s nárokem na odpočet daně na vstupu. I když v legislativě ČR není přímo používán termín „nulová sazba“, osvobození od daně s nárokem na odpočet daně (na vstupu) existuje.

Přehled o sazbách DPH aplikovaných v Evropské unii (stav k 1.1 2011)

nové členské země

	DPH neplatí na části území	Osvobození od daně	Nulová sazba	Super snížená sazba	Snížená sazba	Základní sazba	Parkovací sazba**)	Celkový počet sazeb DPH	Diference*) body
Estonsko		ANO	0		9	20		3	20
Kypr	Turecká část, Aktotiri, Dhekelia	ANO			5/8	15		3	10
Lotyšsko		ANO			12	22		2	10
Litva		ANO			5/9	21		3	16
Maďarsko		ANO			5/18	25		3	20
Malta		ANO	0		5	18		3	18
Polsko		ANO		31	5/8	23		3	18
Rumunsko		ANO			5/9	24		3	19
Slovinsko		ANO			8,5	20		2	11,5
Slovensko		ANO	0		10	20		3	20

1) Polsko si vyjednalo supersníženou sazbu DPH u vstupů do zemědělství ve výši 3 % (do 30.4.2008) a u potravin (nezpracovaných) ve stejné výši (do 21.12.2010). Od roku 2011došlo k přesunu do 5% sazby.

Jakousi cestu ke sjednocení sazeb, (pokud lze o této, spíše školometské představě vůbec reálně hovořit) prezentují tedy spíše nové členské země státy. Zde však více než cokoli jiného, sehrál svoji úlohu především tlak přístupových jednáních podporovaný snahou nedělat si problémy při završení „dějinného vstupu do EU“. Velmi dobře to ukazuje předchozí tabulka.

Až na časově omezenou výjimku ve supernížené sazbě, kterou si vyjednalo Polsko, si ani jeden nově přistupující stát (ČR nevyjímaje) nevyjednal alespoň tzv. parkovací sazbu. Nástroj starými členy EU v minulosti i dnes hojně využívaný. A to přesto, že ve většině případů pro nové země vstup do EU znamenal masivní přesun velkého objemu komodit ze snížené do základní sazby.

Samotný počet a výše sazeb však neposkytují komplexní přehled o používaném systému daně z přidané hodnoty v dané zemi. Při podrobnějším studiu zjistíme, že je tento dosti heterogenní systém dále komplikován poměrně rozsáhlými systémy osvobození od daně a specifickými systémy a výjimkami určenými pro vybrané regiony členských zemí (opět se prakticky vůbec netýká nových zemí).

Sledujeme-li vývoj systémů daně z přidané hodnoty od konce šedesátých let (kdy byla postupně v členských zemích EHS zaváděna), pak budeme jen velmi obtížně hledat nějaký jednotící prvek či společný trend ve vývoji počtu a výše sazeb DPH. Přesto se pokusíme alespoň některé obecnější trendy prosazující se v Evropské unii naznačit:

1. Aplikace daně z přidané hodnoty v Evropské unii je na hony vzdálena katedrovým představám o nezbytnosti jednotné (a jedné) sazby daně z přidané hodnoty, které se po nějakém čase opět šíří v České republice. (Tentokrát proto, aby to „odůvodnilo“ prapodivný způsob důchodové reformy po česku).

Naopak – výše i počet sazeb daně z přidané hodnoty je v Evropské unii zcela zřejmým vyjádřením pragmatismu jednotlivých zemí, reagujícím v prvé řadě na své vnitřní podmínky a potřeby (týká se – jak jinak – především zemí EU 15). Sazby DPH se podle potřeby zvyšují či snižují a to třeba i z roku na rok (někdy dokonce několikrát i v průběhu jednoho roku). Pohyblivý je i počet sazeb v jednotlivých zemích. Ten se nejen snižuje, ale i zvyšuje, léta jsou využívány tzv. parkovací sazby atd.

Není ani výjimečné, že některé citlivé výdajové skupiny – zvláště potraviny – v sobě zahrnují zdanění více sazbami. Např. Irsko používá 3 sazby (včetně sazby nulové a supersnížené). Tři sazby používá ještě Portugalsko, Polsko a Belgie. Itálie, Francie, Španělsko, Německo, Švédsko a Velká Británie mají 2 sazby. Z nových členských zemí má u potravin tři sazby pouze Polsko, dvě sazby pak Slovensko, Maďarsko, Lotyšsko a Kypr.

Slovensko mělo do roku 2010 dokonce tři sazby DPH a to 19,10 a 6 %. Nástupem nové vlády se opětovně nasměrovalo Slovensko k snížení počtu sazeb. K 1.1.2011 byla zvýšena základní sazba na 20 % a zrušena šestiprocentní sazba, která byla určena na vybrané potraviny při prodeji na trhu. Desetiprocentní sazba se z potravin týká pouze sacharinu a jeho solí, takže ve skutečnosti má dnes Slovensko prakticky u všech potravin sjednocenou sazbu na úrovni 20 %.

2. Celá řada nejrůznějších výjimek a omezení (ale i takové drobnosti jako třeba pohyb sazeb DPH v řádu „pouhých“ desetin procenta) dokládá, že při rozhodování o výši i počtu sazeb je v jednotlivých členských zemích velmi bedlivě posuzován vliv zdanění spotřeby nejzákladnějších životních potřeb na vývoj sociálních podmínek občanů. V této souvislosti pak vůbec nepřekvapí, že například dětské oblečení a obuv je ve Velké Británii a Irsku zatížena nulovou sazbou DPH (v Lucembursku supersníženou sazbou 3 %) a to i přesto, že toto zboží není na seznamu pro sníženou sazbu.

Na začátku října 2003 se pokusila Evropská komise nabídnout těmto třem státům dočasnou výjimku na tyto komodity. Jednání však nepřinesla pro EK úspěch a „anomálie“ supesrnížených sazeb bude platit i pro rok 2011. Vedle uvedených položek se tzv. super snížené sazby používají např. u léků, knih a novin. Je zajímavé, že Španělsko (4 %), Itálie (4 %) a Lucembursko (3 %) používá tyto sazby také při výstavbě a rekonstrukci bytů a při stavebních opravách.

Nepřekvapí, že prakticky ve všech starých zemích (s výjimkou Dánska) jsou základní potraviny zdaněny sníženou sazbou DPH, přičemž ve Velké Británii, Irsku a na Maltě jsou potraviny zatíženy nulovou sazbou DPH a v řadě dalších států se uplatňuje tzv. supersnížená sazba Irsko (4,8%), Španělsko (4%) Itálie (4%), Lucembursko (3%). I v ostatních starých členských zemích je zdanění potravin velmi nízké.

I v řadě dalších zemích je zdanění potravin – nejen ze sociálních ale i z produkčních důvodů procentuelně nízké Portugalsko (6 %), Francie (5,5 %) Nizozemí, Belgie (6 %), Německo (7 %).

To nové členské země si takové „zbytečné starosti“, zdá se, vůbec nepřipouštějí. Naopak jsou to právě potraviny, které se v těchto zemích zřejmě považují za bezpečný zdroj rozpočtových příjmů (a do jisté míry i záplata za likvidované příjmy z příjmových a majetkových daní). Není tedy překvapující, že se zdanění potravin pohybuje ve většině nových členských zemí střední a východní Evropy kolem 20 %. Výjimku tvoří jen Polsko (5/8/23) a prozatím Česká republika s 10%.

3. Zhruba do roku 1993 byly ve všech starých členských státech Evropské unie zrušeny tzv. zvýšené (prohibitivní) sazby daně z přidané hodnoty. Tyto sazby používala pouze zhruba polovina současných členů EU 15. Jejich standardní výše se pohybovala mezi 30 – 40 %. (Tyto sazby byly používány v Belgii, Řecku, Španělsku, Portugalsku, Francii, Irsku, Velké Británii a Itálii).

4. Prakticky ve všech sledovaných státech lze zaznamenat poměrně výrazné nárůsty sazeb daně z přidané hodnoty a to jak sazeb základních, tak i snížených.

V některých zemích EU15 bylo možno zhruba ještě před deseti lety sledovat i snižování sazeb. To se týkalo pouze oblasti sazeb snížených. Navíc bylo toto snížení spojeno většinou se zúžením rozsahu komodit kterými je tato sazba zatížena. Dnes už k tomuto jevu prakticky nedochází.

Například v Dánsku došlo od roku 1967 do současnosti k nárůstu základní sazby DPH z 10 % na 25 %, ve Švédsku z 11,11 % na 25 %, v Itálii z 12 % (rok 1973) na 20 %, v Nizozemí z 12 (rok 1969) na 19 % atd. Nicméně zhruba od poloviny devadesátých let minulého století se výše sazeb prakticky ve všech zemích EU15 stabilizovala. To bylo spojeno daňovými reformami v oblasti přímých a majetkových daní a s plynulým ekonomickým růstem. (Výjimku tvořilo Německo, kde nárůst sazeb byl jedním ze zdrojů k financování nákladů sjednocení)

Důvod nárůstu sazeb daně z přidané hodnoty souvisí se samotným charakterem nepřímých daní. Jak si dále ukážeme nepřímé daně, úměrně svému objemu v celkovém daňovém inkasu, způsobují pomalejší růst čitatele (celkových daňových příjmů) nežli je růst jmenovatele (HDP). Tím dochází k tzv. samovolnému poklesu daňové kvóty. Pokud ve státě dochází ke stabilizaci či nárůstu daňové kvóty (např. s ohledem na stav veřejných financí) a jako cesta se volí cesta posilování nepřímých daní na úkor daní přímých, pak je to právě tento proces, který v konečném důsledku vede k soustavnému nominálnímu zvyšování sazeb nepřímých daní. (Je totiž jasné, že zvyšování nepřímých daní následně urychluje pokles daňové kvóty a postupně vyvolává potřebu dalšího nominálního zvýšení nepřímých daní).

Důvod, proč se nepřímé daně (hovoříme o spotřební dani a DPH) nevyvíjejí obdobně jako hrubý domácí produkt (HDP), je dán jejich konstrukcí. Spotřební daně jsou určovány v zásadě vždy absolutní částkou na hmotnou jednotku komodity, ze které jsou vybírány (alkohol, cigarety, pohonné hmoty, nově energie – tzv. ekologické daně). Sotva se dá říci, že by existovala nějaká vazba mezi růstem HDP a spotřebou alkoholu, nebo cigaret. Velmi malá vazba na vývoj HDP je tedy nasnadě.

Nízká reakce DPH na ekonomický růst je vyvolána nesouladem mezi celkovým růstem HDP a vývojem konečné spotřeby. Výrazný vliv přitom může hrát – z pohledu daně z přidané hodnoty – protisměrné působení ekonomického růstu a exportu. Zatímco lze z nejobecnějšího hlediska považovat růst exportu jako výrazný faktor růstu HDP, zvláště v zemích exportně orientovaných, z pohledu výnosu daně z přidané hodnoty je jeho působení odlišné. Exportované zboží a služby jsou osvobozeny od úhrady daně z přidané hodnoty (s nárokem na odpočet daně na vstupu u výrobce-exportéra). Exportované zboží je tedy zatíženo nulovou sazbou DPH a zvyšování exportu znamená nižší výnos DPH. Je zřejmé, že „charakteristický rys“ nepřímých daní, způsobující samovolný pokles daňové kvóty, bude dále ještě zesilován přímo úměrně velikostí podílu nepřímých daní v celkovém daňovém inkasu.

Česká republika naplňuje výše uvedené charakteristiky. Mezi lety 1993 – 2002 stoupl podíl daně z přidané hodnoty a spotřebních daní na celkových daňových příjmech ze 43,6 % na 48 % v roce 2002. Tři etapy „reforem veřejných financí“ tento proces významně urychlily. Za další čtyři roky (do roku 2006) se tento podíl zvýšil o dalších 6 procentních bodů a za další čtyři roky ještě o 5 procentních bodů na 59%. To znamená, že za posledních osm let se podíl DPH a spotřebních daní na celkovém výnosu daní zvýšil bezmála o trojnásobek oproti předchozím deseti letům.

Není to nic překvapivého – zdanění spotřeby prostě nahrazovalo (alespoň částečně) výpadky příjmů spojených se snižováním přímých a majetkových daní. Je samozřejmé, že dalším tlakem na posilování nepřímých daní v daňovém inkasu, který prosazuje současná koalice a jejímž vyjádřením je snaha o sjednocení sazeb DPH, dojde k dalšímu markantnímu zvýšení tohoto podílu.

Mezi vyspělými zeměmi budeme k této nové struktuře daňového inkasa stěží hledat srovnání. Takto vysoký podíl nepřímých daní na celkovém daňovém inkasu je z pohledu vyspělých států Evropské unie spíše výjimečný (podíly nepřímých daní se pohybují zhruba v intervalu 45-50 %. [Taxation trends in the European Union, Prostat statistical books, 2007]

Toto jednoduché porovnání zároveň ukazuje, jak ošidné a v zásadě chybné, je hodnotit daňový systém podle údajů vytržených z celkového kontextu daňového systému. A obráceně – jen v tomto celkovém kontextu je možno posuzovat změny přímého či nepřímého zdanění. Takže například – přesto, že má Dánsko (v podstatě) jednu sazbu DPH na všechno zboží a služby a tato sazba je nejvyšší v celé Evropské unii – je v Dánsku podíl nepřímých daní na celkovém daňovém výnosu jen zhruba 35 %!

5. Jak daně přímé tak i daně nepřímé mají své výhody a nevýhody. Obecně je možno říci, že výraznou výhodou přímých daní (resp. daní z příjmu) je v zásadě jejich bezprostřední reakce na vývoj HDP. Progresivní zdanění, které je s těmito daněmi zároveň spojeno, do určité míry zmenšuje společenskou diferenciaci a přispívá k udržení sociální koheze společnosti. Nevýhodou této daně je nutnost poměrně velkého vyškoleného a řádně pracujícího aparátu zabývajícího se kontrolou a výběrem této daně a výraznější nebezpečí daňových úniků souvisejících s globalizací (zneužívání daňových rájů apod.).

To však neznamená, že se k problematice spekulativního převodu peněz do daňových rájů a tím umělého snižování daňového základu staví státy Evropské unie pasivně, jak to můžeme vidět v České republice (a jak se to posléze stává jedním ze základních argumentů pro snižování přímého zdanění v zemích našeho typu). Naopak legislativa bojující proti tomuto způsobu daňových úniku je v řadě zemí na vysoké úrovni. V této souvislosti se mohou do určité míry stát inspirativními např. opatření všeobecného daňového zákoníku (Code général des impots) k potírání neplacení daní a daňových úniků spočívající v opatření, že zisky transferované francouzskými firmami na zahraniční pobočky porušující právní předpisy o transferových cenách nejsou pro daňové účely odpočitatelné. Před zdaněním transferovaných částek musí správa daní dostat průkaz o vazbě, která existuje mezi francouzskou a zahraniční firmou. Když má zahraniční firma sídlo v „daňovém ráji“ může být zdaněn bez ohledu na její vztahy s mateřskou firmou.

Výhodou nepřímých daní – daně z přidané hodnoty a spotřebních daní – je jejich poměrně jednoduchá správa a výběr. To však naprosto neznamená, že jsou nepřímé daně – speciálně v  ČR a dalších postsocialistických státech SVE prosty rizika daňových úniků. Nevýhodou je jejich malá reakce na vývoj HDP (tedy příspěvek k samovolnému poklesu daňové kvóty) a také problém relativně vyššího zatížení nižších příjmových skupin se všemi, zvláště sociálními, problémy s tím souvisejícími. Daňová politika jednotlivých států mimo jiné směřuje k hledání optimálního nastavení struktury daní, ve které by se klady jednotlivých daní násobily a zápory vzájemně eliminovaly. Je však samozřejmé, že aktuální struktura daní je ovlivněna i historickým vývojem, kulturními tradicemi ale i ekonomickou vyspělostí.

Sledujeme–li tedy strukturu celkových daňových příjmů a vývoj jeho jednotlivých položek v čase, ukazuje se, že ve všech vyspělých státech Evropské unie jsou negativa nepřímých daní vyvažována výrazně vyšší váhou daní z příjmu a majetku.

Zvláště markantní te tento mechanismus v Dánsku – kde, až na omezený rozsah výjimek, neexistuje, tak jako v ostatních zemích EU, vnitřní „kompenzační mechanismus“ daně z přidané hodnoty, který výraznějším využíváním systému osvobození od daně, nulovými, super sníženými či sníženými sazbami zvýhodňuje sociálně citlivé druhy zboží. V Dánsku je proto vyrovnávání sociálních rozdílů a udržování sociální koheze společnosti docilováno vyšším přímým zdaněním příjmů a majetku. Těžko si tedy lze při diskusích o budoucí struktuře a výše sazeb DPH brát Dánsko za vzor bez toho, aniž bychom viděli zapojení systému DPH (a obecněji nepřímých daní) v celkovém daňovém systému této země.

Takovýto účelový způsob argumentace není v České republice vůbec neobvyklý. Zcela běžně se na jedné straně (např. při výši daňové kvóty, při zdanění přímými daněmi) dává ČR dávají „za příklad“ tzv. chudší země Evropské unie, zatímco při debatě o výši a počtu sazeb DPH se klidně operuje situací ve vybraných nejvyspělejších státech EU. Je to zcela pochopitelné, protože v tomto případě se situace v chudších zemích jaksi „nehodí do krámu“. V Řecku, Španělsku i Portugalsku existují totiž vedle poměrně širokých systémů osvobození od daně a územních výjimek 3 sazby DPH, přičemž Španělsko využívá dokonce tzv. super sníženou sazbu ve výši 4 %.

S výrazně vysokým podílem nepřímých daní se Česká republika výrazně přiblížila méně vyspělým periferním zemím, rezignujícím na zavedení „technologicky“ náročného systému výběrem přímých a spokojujícími se s pohodlnou a méně administrativně náročnou cestou zdanění spotřeby.

Velmi vážnou otázkou, která se však v České republice při velmi omezených diskusích o dalším směřování struktury daní neobjevuje prakticky vůbec je velmi nízké využití daní majetkových. Zde je třeba v prvé řadě poukázat na (z pohledu EU) ojedinělý rozsah osvobození od daně dědické.

II. Daň z přidané hodnoty – české mýty

Již na první pohled je zřejmé, že předchozí velmi stručná analýza situace v oblasti DPH v Evropské unii zcela jasně vyvrací celou řadu mýtů, které se o DPH a o jejím působení a hlavně směřování již delší dobu šíří v České republice.

1. V českém prostředí má nebývale tuhý život již mnohokrát vyvrácený mýtus, že sjednocení sazeb DPH je evropský trend, ke kterému stejně bude muset dojít. Česká republika by proto neměla otálet a měla by provést toto sjednocení v co nejkratší době. Jak jsme si ukázali v předchozí části – z pohledu reálné politiky jednotlivých členských zemí Evropské unie jsou taková či podobná tvrzení naprostou fikcí a zcela očividně jsou založena na tom, že stokrát opakovaná nepravda se nakonec stane pravdou.

2. Neplatí ani modifikovaná varianta předchozího tvrzení, hovořící o trendu poklesu počtu sazeb a zákazu rozšiřování počtu sazeb. Od roku 1990 rozšířily celkový počet sazeb DPH následující státy – Belgie (v roce 1994 ze 4 na 5), Lucembursko (v roce 1992 ze 3 na 4), Rakousko 1995 (ze 2 na 3), Portugalsko (1996 ze 2 na 3), Finsko 1995 (ze dvou na tři), Švédsko 1993 (ze dvou na tři). Některé z těchto států (Belgie, Finsko) po několika letech počet sazeb opět snížily, ostatní státy si ponechaly upravený počet sazeb. Většina těchto rozšíření se uskutečňovala v oblasti rozšíření počtu snížených sazeb DPH.

Počet sazeb však rozšířily i nové členské země a to „kupodivu“ zrovna ty země, které jsou jinak dávány za vzor. V určitou dobu totiž měly zavedenu „ekonomicky čistou“ jednu sazbu. Takže od „zázraku“ jedné sazby odstoupilo v roce 2000 Estonsko a Litva, v roce 2003 Lotyšsko, 2004 Rumunsko a konečně v roce 2007 Bulharsko a Slovensko. V České republice se tedy navrhuje sjednocení sazeb DPH v situaci, kdy všechny nové státy EU po negativních zkušenostech s jednou sazbou, udělaly přesný opak.

A nebyly to jen nové členské státy. I Velká Británie měla prakticky od roku 1973, kdy byla DPH zavedena, do roku 1994 jednu sazbu DPH. Od roku 1995 přešla na dvě sazby DPH, kdy nově vytvořená 8% sazba byla v první řadě určena pro potraviny. Není bez zajímavosti, že v roce 1997 Velká Británie tuto sazbu dále snížila na dnes platných 5 %.

3. I třetí mýtus je velmi silně zakořeněn v českém podvědomí. Mohli bychom ho zhruba charakterizovat „naprosto pochopitelným tvrzením“, že čím více sazeb daně z přidané hodnoty se používá, tím hůře se daň z přidané hodnoty spravuje a tak se zvyšuje sklon k daňovým únikům apod.

Pokud bychom toto tvrzení „přesadili“ do podmínek současných členských zemí Evropské unie, pak je opravdu obdivuhodné, že ještě nedošlo k totálnímu zhroucení jejich systémů veřejných financí. Vždyť dvě sazby DPH jsou zde i dnes spíše výjimkou – a to nemluvíme o tom, že ještě v průběhu 80. let nebylo výjimečných 7 sazeb, (přičemž taková Itálie jich měla jednu dobu dokonce 11). Přitom se ukazuje, že podle mezinárodních srovnání je Česká republika z hlediska míry daňových úniků oproti těmto zemím spíše „na chvostě“. Úspěšnost či neúspěšnost výběhu DPH nebude ani tak souviset s počtem sazeb (to potvrzují mimochodem i pracovníci MF ČR) jako spíše s úrovní, vzděláním, připraveností a ochotou (systémem odměňování) finančních úředníků tytonešvary odhalovat a potírat, a zejména s připraveností represivních složek státu (včetně právních norem) tyto případy daňových úniků trestat.

Průzkumy prováděné od roku 2000 CERGE-UK v České republice a na Slovensku prokázaly mimo jiné, že míra daňových úniků je velmi silně ovlivněna mírou rizika odhalení. Zároveň tyto průzkumy ukázaly ne příliš lichotivou tvář státní správy v ČR ve vztahu k boji proti daňovým únikům. Respondenty vnímaná (a pravděpodobně zkušeností ověřená) pravděpodobnost odhalení při daňových únicích je v České republice velmi nízká. O tom, že se pravděpodobnost odhalení daňového úniku pohybuje maximálně do 20 % bylo v roce 2002 přesvědčeno téměř 73 % respondentů pravidelně se zabývajících stínovými aktivitami – na pravděpodobnost odhalení maximálně do 10 % – tj. na praktickou beztrestnost při daňových únicích věřilo v ČR ještě 57 % respondentů. Podle těchto průzkumů bylo v daných letech na Slovensku vytvořeno mnohem rizikovější prostředí, než v ČR – tomu, že se riziko odhalení pohybuje do 20 % věřilo pouze 54 % respondentů a do 10 % již necelých 39 % respondentů. Prozatím se nenašel nikdo, kdo by v těchto velmi zajímavých průzkumech pokračoval. Nicméně se nezdá, že by se situace v této oblasti za posledních 8 let nějak výrazně zlepšila, spíše naopak.

4. Dalším „silným“ argumentem, který můžeme slyšet v České republice od zastánců tzv. sblížení sazeb DPH, je tvrzení, že je nezvykle vysoký rozdíl mezi horní a sníženou sazbou – což opět podle nich vede ke zvýšeným snahám o daňové úniky.

Vrátíme–li se k úvodní tabulce, vidíme na první pohled, že toto tvrzení je ve skutečnosti mýtem. Výše základní sazby v České republice totiž není v evropském kontextu nijak výjimečná. V intervalu mezi 20 – 25% se přece nacházejí základní sazby 11 členských zemí EU15 a deseti nových členských zemí.

5. Další rozšířenou pověrou v České republice je, že by se neměly sazby daně z přidané hodnoty měnit příliš často – z důvodů adaptace subjektů a finančních úřadů na tyto sazby. Pokud se opět podíváme do Evropské unie je možno naprosto bez nadsázky říci, že se zde sazby mění „každou chvíli“. Zcela běžné jsou změny sazeb z roku na rok, a výjimečné nejsou změny ani v průběhu jednoho roku I zde se ukazuje, že problém není v sazbách, ale v systému správy a kontroly daní a koneckonců i v nejednoznačných legislativních řešeních.

III. Sjednocení DPH, důchodová reforma, zdravotní reforma odhad dopadů

V souvislosti s připravovanou důchodovou reformou se opět objevila otázka sjednocení sazeb DPH a je nesporné, že současná koalice to tentokrát myslí vážně. Na základě koaličních jednání se prozatím rýsuje hlavní směr důchodové reformy tak, že by se z průběžného systému vyvedlo 3 % pojistného a to by směřovalo na důchodové spoření, zároveň by se snížil strop pojištění (na 4 násobek průměrného příjmu). Dále pak by děti mohly jedno procento pojistného směřovat přímo k posílení důchodů svých rodičů. Tyto kroky by v rámci rozpočtů byly kompenzovány sjednocením DPH na úrovni 20 %, přičemž by údajně podle ministra Drábka takto získané prostředky umožnily „nejen rozjezd penzijní reformy, ale pokryly by deficit důchodového účtu v průběžném systému, zaplatily valorizaci penzí (4 miliardy Kč), valorizaci životního minima, zvýšení podpor rodinám s dětmi (6 mld) či snížení nákladů práce, kterým chce vláda vykompenzovat zvýšení cen...

Prakticky dojde ke sjednocení sazeb. Na „nátlak“ strany Věci veřejné budou ze sjednocení vyloučeny „základní potraviny“ kterými podle představ této strany jsou: chleba, brambory, čerstvá zelenina, nezpracované ryby, dětské mléčné výživy, potraviny pro lidi s metabolickými problémy. Ve skutečnosti jde jen o kosmetickou úpravu bez valného efektu. Výrazně větší dopad na obyvatele, bude mít zvýšení cen tepla a teplé vody, vodného a stočného a léků. Výraznější mimo jiné proto, že na růst cen těchto komodit nebude moci spotřebitel nijak reagovat.

Vláda zamýšlí zrušit příspěvek na politiku zaměstnanosti (1,2 % hrubé mzdy) a úrazové pojištění 0,6% hrubé mzdy“. (Drábek: DPH zaplatí reformu penzí a sníží náklady zaměstnavatelům, Právo 23. února 2011)

Dále by pak toto zvýšení mělo pokrýt „volitelné“ 1 %, které mohou děti přesunout ve prospěch posílení důchodů svých rodičů. Podle vládních představitelů prý půjdou všechny získané peníze zpět do důchodového systému a prakticky všem se „velmi malé dopady“ vykompenzují. Úplné ekonomické perpetuum mobile A to vše již od října letošního roku. Asi proto, aby si „reformami“ zdecimované veřejné finance vybraly svůj desátek předvánočních nákupech. (Alespoň, že ti kapři, chleba a zdravá čerstvá cibule budou vyloučeni ze sjednocené DPH).

Podívejme se nyní, jak tato operace bude skutečně vypadat. Nejdříve si však připomeňme, jaké komodity se budou „sjednocovat“ – lépe řečeno zdražovat:

• potraviny (s výše uvedenou výjimkou), voda, zvířata a rostliny, léky a léčiva, knihy, noviny, časopisy a jiné tiskoviny, zdravotnické prostředky (Podle vyjádření ministra Kalouska dne 27.2.20111 se údajně tato oblast nebude zdražovat, no uvidíme.), zboží pro osobní užívání nemocnými (pomůcky pro slepce – počítače apod., pro neslyšící, manipulační stroje pro těžce zdravotně postižené osoby), hnojiva a prostředky proti škůdcům, dětské sedačky, dětské pleny
• zemědělské a chovatelské práce, práce související s povozem lesních školek, práce související s rybolovem a chovem ryb, úprava a rozvod vody, dodávky tepla, bytová výstavba, služby ubytovací a stravovací, pozemní doprava (osobní železniční a silniční doprava), vodní a letecká doprava, zdravotní péče (pokud není osvobozena)
• sociální péče (pokud není osvobozena), vstupné na kulturní a sportovní akce, umělecké a ostatní zábavní služby (činnosti spisovatelů, skladatelů, malířů, sochařů, herců, činnosti knihoven (půjčování knih veřejnosti), pohřebnictví a související služby.

Inflace

Sjednocení sazeb DPH vyvolá přímý cenový impuls v minimálním  rozsahu více než 3 % body nad úroveň běžného vývoje průměrné roční míry inflace. V tomto propočtu vycházíme z odhadu objemu dodatečného příjmu veřejných financí v rozsahu 58 mld Kč a velikosti kupního fondu (2 bil. Kč) v ČR. Pokud by se podařil záměr provést sjednocení DPH již na podzim letošního roku, pak by toto sjednocení zvýšilo ceny ještě v letošním roce o čtvrtinu 0,75 – 1 procentní bod nad úroveň běžné inflace. V příštím roce pak cca o 2,5 % nad úroveň běžné inflace.

Celková průměrná roční inflace v roce 2012 (které počítá se sjednocením DPH) by se tak mohla pohybovat okolo 5-5,5 %.

Nutno však podotknout, že se jedná o přímý dopad vlivu sjednocení na konečné spotřebitele. Vedle nich se však evidentně objeví ještě vyvolané dopady sjednocení DPH s dopadem do spotřebitelských cen. Souvisí to především s výrazným zvýšením nákladů v oblasti veřejných služeb (především zdravotnictví) spojených se sjednocením DPH.

V indexu životních nákladů důchodců, se vzhledem k rozdílnému spotřebnímu koši (vyšší podíl komodit přesunovaných do základní sazby) bude přímý roční vliv sjednocení pohybovat zhruba 4,5 % nad běžný vývoj inflace. A celkový vzestup indexu životních nákladů důchodců by se pak pohyboval okolo 7,5 %. Jde opět, tak jako v předchozím případě, spíše o spodní hranici odhadu. Vzhledem k tomu, že se počítá se zvýšením cen již v říjnu, projeví se – stejně jako v předchozím případě vliv sjednocení DPH – pro letošní rok jen čtvrtinou, tedy něco přes jedno procento. To bude mít výrazný vliv na valorizaci důchodů od ledna 2012.

Veřejné finance

Pro veřejné finance by v teoretické rovině mohlo sjednocení sazeb znamenat dodatečný příjem –  odhadem 58 mld Kč ročně. 1 procentní bod zvýšení snížené sazby DPH v současné struktuře totiž znamená dodatečný příjem ve výši + 6 mld Kč (minus vyloučená část potravin).

Je zřejmé, že tento odhad je vysoce optimistický. Jedná se o jednoduchý propočet, který nepočítá s tzv. cenovou elasticitou spotřeby, která se projeví u zdražovaného zboží. Odhad tedy vychází z málo realistického předpokladu, že bez ohledu na nárůst cen budou spotřebitelé beze změn akceptovat cenové nárůsty u základních životních potřeb a ani „o bochník“ nesníží svůj rozsah hmotné spotřeby (což za současné příjmové situace v ČR je prakticky nemožné). Podle našeho názoru se s ohledem na cenovou pružnost dá reálně finanční přínos sjednocení DPH na úrovni 20 % odhadnout na cca 50 mld Kč, tedy o 8 miliard méně než je vládní prognóza.

Teprve těchto realistických 50 mld Kč může být tedy určeno pro neutralizaci dopadů důchodové reformy do veřejných rozpočtů a na další „doprovodná opatření“ předpokládaná MPSV. Podívejme se proto, jak je tato bilance sestavena.

• Vyvedení tří procent z průběžného důchodového systému. To reprezentuje – vztaženo na všechny pojištěnce – objem 36 mld Kč. Pokud by se opt-out týkal jen pojištěnců do 35 let, reprezentovalo by to v dnešních podmínkách objem cca 20 mld Kč. Nicméně i toto je velkou neznámou. Masívní kampaň důchodových fondů může tuto částku významně zvýšit.
  Není jasné, zda se již reformátoři zbavili své původní představy, že by se rozsah vyváděného pojistného po několika letech zvýšil ze 3 % na 5 %. Každopádně se o tomto přestalo (zatím?) hovořit. Samozřejmě při vyvedení 5 % by se částka úměrně zvýšila minimálně 30 mld Kč (samozřejmě v dnešních podmínkách). Snížení stropu pojistného ze šestinásobku na čtyřnásobek průměrné mzdy bude reprezentovat ztrátu ve veřejných financích o další 3 mld Kč.
• Vyvolaná valorizace důchodů – vyvolaný cenový impuls vyvolá nutnost valorizace důchodů. Jen valorizace důchodů podle průměrné inflace (5%) si vyžádá zhruba 15 mld Kč. Vzhledem k tomu, že se bude sjednocení sazeb odehrávat již od října a ovlivní tedy index životních nákladů důchodců v letošním roce jen z jedné čtvrtiny, počítá MPSV s valorizací pouze v rozsahu 4 mld Kč. Z cenového nárazu sjednocení sazeb tedy bude důchodcům v roce 2012 kompenzována pouze čtvrtina.
  Zvýšení důchodů se provede podle vývoje cen v roce 2011 a bude tak platit po celý rok 2012, kdy již budou po celý rok nakupovat zboží se zvýšenou DPH. Teprve v dalším roce – 2013 – bude (pokud se nezmění valorizační schéma) kompenzován vzestup cen z roku 2012. (S mimořádnou valorizaci důchodů, která byla v minulosti při takto zřetelně proinflačních operacích používána se evidentně nepočítá). Ani v tomto případě však nebude sjednocení sazeb DPH – vzhledem k rozdílnému vývoji průměrné míry inflace a indexu životních nákladů důchodců – plně kompenzováno. Lze odhadnout, že nekompenzováno zůstane cca 4,5 – 5 mld zvýšených nákladů rodin důchodců. Tvrzení, která se občas objevují, že důchodci na sjednocení DPH dokonce vydělají jsou naprosto absurdní.
  Tento základní problém bude u některých domácností důchodců překryt „darem“ 1 % pojistného přídavku k důchodu od svých dětí (dle návrhu VV), což je samo o sobě velmi zvláštní opatření a vyvolá problémy v důchodovém účtu.
  Tento základní problém bude u některých domácností důchodců překryt „darem“ 1 % pojistného přídavku k důchodu od svých dětí (dle návrhu VV), což je samo o sobě velmi zvláštní opatření a vyvolá problémy v důchodovém účtu.

• Vyvolané zvýšené výdaje ve veřejné sféře. Zvýšení DPH postihne samozřejmě celou veřejnou sféru. V prvé řadě celý sektor zdravotnictví. Zvýšení cen léků, tepla, vody, zdravotnických prostředků, potravin se nesporně odrazí v nárůstu nákladů poskytovatelů zdravotní péče. Odhadujeme, že celkový nárůst nákladů zdravotnictví spojený se sjednocením DPH se bude pohybovat na úrovni minimálně 10 mld Kč (jen vliv léků bude podle vyjádření v tisku cca 5 mld Kč). Stejné problémy bude mít samozřejmě celá veřejná správa a služby – vč. resortů školství, kultury apod.

Celkově tak pro celé veřejné rozpočty odhadujeme dopad minimálně okolo 15 mld Kč. (Tuto částku by měl centrální rozpočet přečerpat ze svých příjmů zpět do rozpočtů zdravotních pojišťoven a rozpočtů místních samospráv a samozřejmě posílit i vlastní dotčené rozpočtové kapitoly). Je nadmíru jasné, že s těmito výdaji uvažované reformní schéma vůbec nepočítá!!!

• Zrušení příspěvku na politiku zaměstnanosti (1,2 % hrubé mzdy) a úrazové pojištění 0,6% hrubé mzdy reprezentuje pokles příjmů o více než 20 miliard Kč.
• Valorizace životního minima a zvýšení podpor rodinám s dětmi – 6 mld Kč (odhad MPSV)
• Použití jednoho procenta sociálního pojistného na posílení důchodů rodičů – 7 mld Kč (odhad MPSV)

Celkově tedy bude bilance kombinované operace – důchodová reforma a sjednocení DPH – v roce 2012 v nejoptimističtější variantě vypadat následovně:

sjednocení DPH + 50 mld Kč

opt-out – 20 mld Kč

zastropování pojistného – 3 mld Kč

valorizace důchodů - 4 mld Kč

převod 1% rodičům - 7 mld Kč

kompenzace pro rodiny s dětmi - 6 mld Kč

mezisoučet +10 mld Kč

zrušení pojistného v rozsahu 1,8 % - 20 mld Kč

vyvolaný růst nákladů veřejného sektoru - 15 mld Kč

celkem - 25 mld Kč

Valorizace důchodů: Jedná se jen o čtvrtinu z nutné celkové kompenzace cca 15 mld Kč. Pro rok 2013 vyvolá toto opatření ještě nutnost pokrýt dalších 10 mld Kč.

Sjednocení sazeb DPH na úrovni 20 % je reálně schopno pokrýt vyvedení 3 % pojistného soukromým důchodovým fondům, zastropování, zhruba jednu čtvrtinu valorizace důchodů, převod 1% sociálního pojistného rodičům a uvažovanou kompenzaci pro rodiny s dětmi.

Ostatní doprovodná opatření (další snížení pojistného o 1,8 % a hlavně vyvolaný nárůst nákladů v oblasti veřejných služeb) nejsou operací sjednocení DPH ve skutečnosti vůbec pokryta.

Snížení pojistného je v plánech vlády opticky pokryto, protože vláda ani v nejmenším nepředpokládá, že se ve spotřebě obyvatelstva něco stane – že obyvatelstvo strukturalizuje a sníží spotřebu. Při naplnění všech „reformních záměrů nejsou zcela zřetelně pokryty vyvolané náklady v rozpočtové sféře.

Pokud bude za současné situace veřejných financí proces sjednocení sazeb DPH uskutečněn, pak bude moci být pokryt buď krácením jiných rozpočtových výdajů nebo vzestupem státního dluhu. Jde jen o to, jakou část veřejných financí tento dluh zasáhne. Pokud např. MF ČR neposílí rozpočty zdravotních pojišťoven a místní rozpočty o částku, kterou z těchto systémů vyčerpá zvýšenou DPH, a podle ministra Kalouska s ničím takovým se podle všeho vůbec nepočítá, ponesou tíhu této změny plně – či částečně právě tyto rozpočty.

Dopady na domácnosti

Průměrný dopad na jednu osobu bude cca 300 Kč, na průměrnou čtyřčlennou rodinu 1200 Kč měsíčně.

Problém nárůstu zatížení nepřímými daněmi ve vztahu k rodinám s dětmi souvisí s obecnějším problémem existující ostré asymetrie mezi privatizací nákladů na výchovu dětí a socializací výsledků práce těchto dětí, která někdy bývá označována jako „vykořisťování rodin v procesu přerozdělení“ Borchert J. Verantwortung statt Almosen, Die Politische Meinung 394, September 2002). Rodiče jsou přinuceni převzít odpovědnost za důchodové zabezpečení bezdětných vrstevníků prostřednictvím výchovy svých dětí (které je posilováním nepřímých daní stále dražší), zatímco bezdětní jsou zbaveni odpovědnosti za své budoucí zajištění a mohou stavět na dětech cizích lidí. Jak uvádí Jurgen Borchet na jednom případu, který byl řešen před ústavním soudem SRN a který vedl k přijetí ústavního příkazu zlepšit situaci rodin s dětmi při každé novelizaci všech zákonů vztahujících se k přerozdělování, žena pracující jako myčka v hotelu, která vychovala 9 dětí, by dostala 250 DM důchodu měsíčně, zatímco její děti odváděly ze svých příjmů do systému sociálního zabezpečení měsíčně celkem 8000 DM. Autor uvedené německé studie uvádí, že neustálé posilování nepřímých daní je jedním z hlavních důvodů demografického poklesu v SRN od 60 let. V této souvislosti klade autor sugestivní otázku „proč bylo až do šedesátých let v SRN možné z jednoho dělnického platu uživit tři děti a ještě postavit dům, a proč to není v současné době uskutečnitelné?“ Poznamenává, že základním cílem musí být osvobodit výdaje rodičů – jako investici do lidského kapitálu zdanění. Uvádí že návrh na osvobození rodin u nákladů na obživu dítěte od platby DPH se objevil v návrhu na rodinnou strukturální reformu předloženou hessenské zemské vládě. (V praxi by se rodinám vracel objem zaplacené daně podle výše průměrného zatížení nákladů na obživu dítěte).

Tvrzení některých politiků – jako např. Víta Bárty (Právo 28.2,2011) o tom, že se výdaje na rodinu zvýší ...“přibližně o 500 Kč. A to je přesně tolik, co díky daňové slevě na dítě rodina dostane“ (tj. 250 Kč na dítě), jsou z říše snů.

Buď jde o naprostou neinformovanost, nebo o zcela záměrnou manipulaci. Pokud by tomu tak totiž bylo – tak by to znamenalo, že zvýšení DPH dopadne na průměrného občana 125 Kč měsíčně, tj. 1500 Kč za rok. To při deseti milionech občanů ČR tvořilo cca 15 mld Kč.

Měl by potom vysvětlit, kde resp. odkud se vezme zbývajících 43 mld Kč, aby to nakonec „hodilo“ očekávaných 58 mld Kč?

Ještě hůře působí ministrem Bártou propagovaná koaliční „shoda na tom, že pokud to bude víc, stát to doplatí“.

Svatá prostoto! Opravdu tomu máme věřit? Pane ministře – a teď tu o tom Smolíčkovi Pacholíčkovi....

Nepřímé dopady sjednocení sazeb DPH

Zatím jsme zde hovořili pouze o přímém dopadu sjednocení. Dopady zvýšení DPH do veřejných služeb však vyvolají další tlak na výdaje občanů. A po vyjádření ministra Kalouska v televizní debatě dne 27. 2. 2011 je naprosto zřejmé, že právě toto je jedním z dalších cílů této celkové reformní operace.

„Sociálně citlivě“ se zvalorizují důchody (viz výše). Vyplatí se nějaké kompenzace rodinám s dětmi a podnikatelům (snížení pojistného) a na kompenzaci dopadů sjednocení do oblasti veřejných služeb se již jaksi „nenajdou zdroje“. Potom budou muset tyto oblasti nedostatek finančních zdrojů – vyvolaný tím, že jim centrální rozpočet prostřednictvím sjednocení sazeb zvýšil jejich náklady a tedy odčerpal peníze – řešit vlastními silami. Nemůže to být jinak než snížením nákladů, omezením rozsahu poskytovaných služeb, privatizací a v závěrečné fázi zvýšením „spoluúčasti“ občanů. Nejde o žádnou fantazii. To je přesně záměr prezentovaný z televizních obrazovek ministrem financí Kalouskem.

V první řadě jde o zdravotnictví. Zdravotnictví pracuje v současné době se systémovým ročním deficitem -10 mld Kč. O tom se nemluví, ale jde o – v odborné veřejnosti – dostatečně známý fakt. Minimální dopad sjednocení DPH pak bude dalších -10 mld Kč.

Pokud vláda zvýšené náklady plynoucí ze sjednocení DPH nebude kompenzovat (tedy že finance odčerpané ze zdravotnictví prostřednictvím zvýšené DPH do tohoto „nereformovaného“ sektoru zpět nevrátí) pak nás čekají velmi krušné časy. Návod na řešení tohoto vyvolaného problému se v uvedené diskusi s ministrem financí také již objevil – spoluúčast pacientů.

Proto se také tak spěchá s prolomením §13 zákona 48/1997 o veřejném zdravotním pojištění. V tomto zákoně se zavedení nucené spoluúčasti pacientů na úhradě zdravotní péče cudně nazývá „otevření možnosti legálně si připlatit“. Je velmi pravděpodobné, že již v dohledné době si budou pacienti „legálně připlácet“ v rozsahu dalších 20 mld Kč. Celkové „připlácení“ se tak minimálně zvýší ze 40 mld Kč, dosažených v roce 2008, na 60 mld Kč a míra spoluúčastí se zvýší z 15,4 %, dosažených v roce 2008 na zhruba 23 %.

V této souvislosti není od věci si připomenout volební program TOP 09, který říká, „spoluúčast, která tvoří v současnosti zhruba 14 % celkových výdajů oproti 25 % obvyklým v rozvinutých zemích Evropské unie, bude růst maximálně o 3 procenta ročně“.

Roční průměrný výdaj na spoluúčast ve zdravotnictví přepočtený na jednoho nemocného by pak činil cca 20 000 Kč (jde opět především o důchodce a rodiny s malými dětmi).

Stejný postup pak urychlí např. i další „systémové změny“ ve školství (školné) či dalších oblastech veřejných služeb a správy (včetně propouštění).

Podnikatelský sektor

Zvýšení DPH pro základní životní potřeby bude mít negativní dopad i na podnikatelský sektor. Bude nesporně docházet vlivem nárůstu cen produktů pro konečného spotřebitele k výrazným restrukturalizačním a redukčním procesům. Vyvolaná inflace pak vyvolá tlak na nárůst mezd. Předpokládané snížení pojistného – které by mělo tomuto sektoru podle představ vlády (MPSV) pomoci – podle našich propočtů nepokryje uvažované zvýšení snížené sazby DPH. V každém případě lze očekávat, že sjednocení DPH dopadne velmi tvrdě na zemědělskou prvovýrobu, stavebnictví, služby cestovního ruchu (hotely a restaurace), tištěná média, dopravce osob, protože poptávka po jejich produktech či službách poklesne.

První důchodový pilíř – pokračování důchodové reformy jinými prostředky

Vyvedením pojistného ze základního průběžného pilíře a náhrada tohoto výpadku příjmy z DPH dostává první pilíř do vratké polohy. Odvádí mu jisté pojistné příjmy z růstu objemu mezd a nahrazuje je nejistými příjmy z DPH – které navíc dříve či později – vytvoří problém v prvém pilíři.

Co nevidět se opět budou hledat úspory a kde jinde než opět v základním systému důchodového pojištění, opět se budou hledat parametrické úpravy (valorizace, věk odchodu do důchodu, ztížení přechodu do invalidity). I přes vyvedení části pojistného (či právě proto) bude první pilíř stále „drahý“. Pro bližší osvětlení tohoto problému uvádíme několik důležitých otázek.

Proč se připravuje v důchodové reformě takto složitá operace? Proč se tedy jednoduše prostředky získané sjednocením DPH nepřesměřují k důchodovým fondům a základní důchodový účet „nechat na pokoji“? Proč se až do nedávna tak úsilovně stropovalo a snižovalo pojistné? Odpověď není tak složitá. Dokud bude existovat solidní první pilíř důchodového pojištění, nebude o penzijní připojištění dostatečný zájem a naopak. Prostě první pilíř je nutno rozvrátit, „vyhladovět“ sebráním příjmů ... a pak reformovat. To je ten správný postup....

Abychom byli zcela „v obraze“ o tom, co se bude dít v základním pilíři, musíme se obrátit k připravované daňové reformě. Když pod stejným ministrem financí koncipovalo MF ČR v roce 2008 novou daňovou koncepci (působením Fisherovy vlády jen na čas odloženou), hovořilo zde evidentně o zrušení pojistných systémů a o jejich náhradě daní z příjmu. Je naprosto zřejmé (i když celková koncepce daňové reformy ještě není zveřejněna), že to bude téměř jistě právě tento námět, který se zde znovu objeví.

Předložený návrh totiž nespadl z nebe. Dlouhodobá nechuť k veřejným  pojistným systémům v oblasti sociálních transferů (důchody, nemocenské dávky, dávky v nezaměstnanosti) ze strany správců veřejných financí je známe již od doby daňové reformy v roce 1993, móda neoliberálních přístupů tuto nechuť ještě posílila.

Z původně zamýšlených samostatných pojistných systémů (fondů), organizačně a věcně oddělených od státního rozpočtu, nezůstalo nic. Nicméně určitý „pojistný pohled“ na tyto oblasti se přece jen zachoval. Především díky tomu, že se (přes různé účelové manipulace s pojistnými sazbami) podařilo na příjmové straně zachovat pojistné platby. Stejně tak se podařilo výdajovou stranu – nárok a výši vyplácených dávek (přes všechny existující problémy) provázat se zaplaceným pojistným.

Platba pojistného na jasně definovaný účel (důchody, nemocenská, nezaměstnanost), tedy pojištění jasně evokuje právo takto „pojištěného občana“ na pojistné plnění. Rozhodnutí Ústavního soudu, které neplacení nemocenských dávek po dobu prvých tří dnů nemoci jako neústavní zrušilo, toto právo fakticky potvrdilo. Nejde však jen o tento zjevný „problém“, který našim reformátorům vadí.

Jasně identifikované pojistné platby na dané účely umožňují veřejnou kontrolu, jak se s vybraným pojistným nakládá, na jaké účely se ve skutečnosti používá. Těžko se totiž zdůvodňovalo, proč se při všech etapách „reforem veřejných financí“ redukovaly dávky, když na pojistných účtech ať už hypotetických (nemocenská, politika zaměstnanosti), či skutečných (důchody) vznikaly značné finanční přebytky. Nebo naopak, proč se systematicky snižovalo sociální pojistné, když systémy byly v podstatě finančně v rovnováze.

Záměr předkladatelů na sjednocení pojistného s daní z příjmu je jednoduchý – znepřehlednit a „odmašličkovat“ finanční toky, které směřují do státního rozpočtu.

Není to nic nového. Volné nakládání s přebytky „pojistných systému“ v rozpočtu či zatěžování vybraného pojistného dodatečnými platbami, které s účelem pojištění nemají nic společného, toho jsme svědky po celou dobu od vzniku pojištění (pravda s různou intenzitou). Pokud se tento návrh skutečně objeví (o čemž nepochybujeme) a bude schválen,, tak napříště to už bude naprosto volné a nekontrolovatelné a bude se to týkat i důchodového pojištění. Systémy sociálních transferů se ve skutečnosti dostanou do naprostého područí příjmových a hlavně výdajových priorit státního rozpočtu.

Pokud se sjednotí pojistné s daněmi, bude před Českou republikou stát neblahá budoucnost zbytkového státního sociálního zabezpečení. Systému, který byl důrazně (a oprávněně) kritizován na počátku 90. let.

Pokračujme však v přehledu předpokládaných dopadů. Je totiž evidentní, že toto opatření na příjmové straně pojistných systémů se neobejde bez odpovídající reakce na straně výdajové (v oblasti dávek). I když je míra zastoupení daňového a pojistného kanálu ve financování systému sociální ochrany individuální a ve své praktické podobě odráží historickým vývojem vzniklou architekturu národních systémů sociální ochrany, musí minimálně odpovídat určitým obecným zákonitostem.

Z obecného hlediska totiž platí, že poměr mezi daňovým a pojistným finančním zdrojem závisí na vnitřní struktuře dávek, který systém sociální ochrany poskytuje. Jde o to, do jaké míry se jedná o státem garantovaný systém, zabezpečující při výskytu sociální události všem občanům určitou výši sociální ochrany v rámci celonárodní solidarity, a do jaké míry se v systému prosazují pojistné principy, spočívající na straně příjmů v pojistném charakteru plateb a na straně výdajů v odstupňovaném plnění. To může mimochodem zcela jasně vysvětlit velmi nízký podíl pojistného v Dánsku, kde výdajovou stranu prakticky tvoří systém jednotných sociálních dávek.

Ve skutečnosti tedy bude zrušení sociálního pojištění a jeho převedení do systému daně z příjmu fyzických osob směřovat k systému jednotných dávek – jednotného důchodu, nemocenské, podpory v nezaměstnanosti.

Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že se tyto dávky budou nalézat na velmi minimalizované úrovni (chudinské péče).

Ani náhrada pojistného daní z příjmu není tak jistá. Na základě jednání o pokračování ekologické reformy se zdá se, že kruhy spojené s Ministerstvem životního prostředí se stále ještě nezbavily své představy o náhradě (části) pojistného ekologickými daněmi. To by mělo (vzhledem k degresivitě spotřebních daní) oproti dani z příjmu ještě mnohem negativnější dopad na výdajovou stranu těchto systémů.

O to větší prostor se samozřejmě otevře pro „osobní iniciativu“ – za čímž musíme vidět samozřejmě rozsáhlou nabídku soukromých pojistných plánů. Ovšem pro koho budou dostupné, to je otázka.

Místo dalších úvah si závěru dovolíme k připravovanému návrhu udělat ještě dvě poznámky, které přímo souvisí s tolik v poslední době vzývanou „nápravou“ veřejných financí.

Za prvé – nelze přehlédnout fakt, podpořený i řadou provedených výzkumů v zahraničí i naší domácí realitou, že pojistné je jako zdroj financování systému sociální ochrany pro svůj „parafiskální“ charakter (tj. předem stanovený účel použití) výnosově daleko bezpečnější, než daňové příjmy.

Za druhé – zamýšlený systém bude dále posilovat využívání systému nepravého podnikání – Švarc systém, což může být pro veřejné finance přímo destruující. Případným zrušením pojistného a jeho převedením do jednotné daně z příjmu by se snadno mohlo stát, že z těchto subjektů nikdo nic neplatil. Už dnes jsou přece jejich daně z příjmu zcela minimální. Až se to stane, pak vlak oficiálně podporovaného černého pasažérství v českých sociálních systémech se změní v rychlík.

IV. Závěr

Za snahami o sjednocení sazeb DPH jsou skryty mnohem zásadnější záměry nežli se ukazuje navenek. Tím hlavním záměrem je snaha o zásadní změnu struktury daní ve společnosti a tím i zásadní změnu systému přerozdělování. Jasnou snahou (která se projevila a již ve výsledcích tří etap reforem veřejných financí provedených v letech 2002-2010) je výrazně snížit váhu přímých daní (daní z příjmu a pojistného) a na druhou stranu posílit zdanění spotřeby. Tlumící účinek příjmových daní se nahrazuje rovným zdaněním spotřeby pro všechny a to navíc v situaci prakticky zanedbatelného výnosu daní majetkových. Takto zásadní opatření velmi značně rozkolísá ekonomický a sociální systém v České republiky.

Bude znamenat zásadní krok v přesunu daňového břemene (míry zdanění) od vyšších příjmových skupin ke skupinám nižším. Dále bude pokračovat rozrušování soudržnosti (koheze) společnosti, solidarita vyšších příjmových skupin s nižšími (prostřednictvím přerozdělení) se mění na solidaritu pouze uvnitř skupiny nižších příjmových skupin.

Oproštěno od „odborného“ balastu různých slůvek jde o jediné – sjednocením sazeb DPH zvýšit ceny základních životních potřeb, v prvé řadě potravin, léků, tepla, sociálních služeb, dopravy atd. a takto získanými penězi vydřenými především ze sociálně nejslabších skupin zalepit rozpočtové díry, které vzniknou převedením části důchodového pojištění soukromým penzijním fondům.

Myslíme si, že by vládní koalice tento bohulibý cíl neměla skrývat. Měla by sdělit občanům, že ke zdražení jejich základních životních potřeb dochází proto, aby mohla předat soukromým penzijním fondům cca 20 mld Kč ročně (pro začátek) bez záruky, pokud jde o ve výši budoucích důchodů.

Druhým cílem je touto operací „vyhladovět“ veřejné služby, nasměrovat je do výrazných deficitů, v dalším kroku pak zavést výraznou spoluúčast a nakonec – finis koronat opus – připravit půdu pro privatizaci systému zdravotního pojištění.

Pod hlavičkou údajných „reforem“ chce vláda koalice ODS-TOP 09-VV provést majetkové a finanční přesuny z veřejného do soukromého sektoru v rozsahu stovek miliard Kč

Chce využít příhodného výsledku voleb a udělat to velmi rychle

• bez ohledu na cokoli, nejméně pak na zájmy většiny svých občanů,
• bez ohledu na to, že se snižují či přinejlepším stagnují nominální příjmy pracovníků ve veřejném sektoru,
• bez ohledu na to, že již výrazně seškrtala sociální příjmy nízkopříjmových občanů – zvláště rodin s dětmi,
• bez ohledu na to, že v doznívající krizi je růst nominálních mezd velmi nízký a že jsou stále celosvětově znatelnější inflační impulsy spojené s nárůstem cen komodit, především potravin.
• bez ohledu na to, že Slovensko – ten „reformní vzor“ české vlády – za pár týdnů spustí humanitární pomoc bezplatného rozdávání mouky a těstovin pro 370 tisíc svých občanů, aby je uchránilo před hladověním...

Autor je analytik ČMKOS

Vytisknout