Proč učit o holocaustu

Na slavné univerzitě v Chicagu jsem začal učit poté, co se moje žena -- bylo jí tenkrát dvaačtyřicet a vypadala docela pěkně -- seznámila na jednom večírku s americkým básníkem, ze kterého se později vyklubal ještě agent CIA.

Ptal se jí, proč vypadá tak smutně a ona mu odpověděla: "Kdybys měl muže, který je nezaměstnaný a k tomu dvě děti, tak bys asi taky nebyl veselej." Zeptal se jí: "A co by tvůj muž mohl dělat?" Odpověděla: "Všecko!"

"A mohl by být profesorem na univerzitě?"

"Samozřejmě!"

"Víš, na americké univerzitě ve Washingtonu je jistý profesor Drink, který je na tu univerzitu tak namíchanej -- protože ho špatně platěj -- že za sebe hledá náhradu."

Ten člověk dostával asi devět tisíc dolarů ročně, což je asi třetina průměrného platu, ale pro mne to byly tenkrát šílený peníze. Moje žena okamžitě koupila půl krávy a půl prasete. Když jste chudí, Američané vám to rozporcují a dají do obecní ledničky, kam si chodíte každý týden pro maso. Protože jsem Čech, měřil jsem svou životní úroveň masem. A stal jsem se profesorem.

Dostal jsem doktorát honoris causa, čímž jsme jako studenti strašlivě pohrdali a jsem doktor hebrejského písemnictví. Když mi říkají doktore, tak se sice velice stydím, ale není to aspoň lež.

Jednoho dne mne zavolal děkan a říkal: "Američani neradi prohrávají ve válce, ale ve Vietnamu nevyhráli." Jeden náš student byl poloslepý veterán, poručík, ale už vyzrálý člověk. Děkan dodal: "Zeptal jsem se ho, jaký učitel ten Lustig vlastně je. Odpověděl -- abych řekl pravdu, my mu nerozumíme ani slovo, ale ještě nikdo nám nevysvětlil literaturu a film tak dobře jako on."

Ptali se mne, jestli bych mohl učit Aristotela a já miluju Aristotela. Řekl jsem "Jo, to můžu učit".

Jednoho dne ke mně přišla naše vedoucí oddělení a říkala "Arnošte proč -- když jsi byl v těch lágrech -- neučíš holocaust?" Já jsem si říkal -- no to mě ani nenapadne, protože učit literaturu, to je jako když jdete do kavárny s nejlepším kamarádem a bavíte se o věcech, které vás zajímají. Kdežto učit o tom, jak nacisti zabíjeli deset tisíc lidí denně a deset tisíc lidí v noci... Já jsem se naučil nevidět mrtvé. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem viděl tu spoustu mrtvých, tak bych musel říci, že jsem je neviděl, protože registrovat takové hromady mrtvol připravených každý den a každou noc -- to bych se zbláznil. To bych nevydržel.

Řekl jsem jí tedy -- tak to mě ani nehne. To tedy učit nebudu. Ona řekla: No nemusíš, jsi svobodný člověk, ale je to škoda, protože ty jsi tam byl a my máme spoustu židovských studentů v New Yorku a v New Jersey.

Přišel jsem domů a byl jsem na sebe pyšný, že jsem to odmítl. Ale nemohl jsem spát. Říkal jsem si: tak dobře. Ty chceš mít takový příjemný život -- protože učit literaturu je taková pohoda, literatura je přece snaha o zušlechtění lidské duše. Kdežto učit o historickém období, které se vyznačuje masovou vraždou, již lidstvo v takovém rozsahu nikdy nepoznalo... Říkal jsem si -- tvůj táta šel do plynu, ty nejlepší lidi tam zabili a ty, který jsi to se štěstím přežil, protože za tebe zabili někoho jinýho, o tom nechceš učit.

Ty bestie to měly totiž tak hrozně naplánovaný, že kdyby nezabili těch deset tisíc lidí za den a dalších deset tisíc za noc, měli by pocit, že něco dluží Německu, že pro něj nedělají dost dobrého. A oni z toho skutečně dobro měli -- zlaté zuby na zlatý říšský poklad, z vlasů dělali deky, vojenské kabáty a provazové žebříky a měli i kosti, které rozemleli a hnojili jimi německá pole. Byla to přímo ekonomická akce.

Řekl jsem si tedy -- tak, já jsem tam byl a má to učit někdo, kdo se to naučil z knížek? Takže jsem za tou vedoucí oddělení šel a řekl jsem jí, že to budu učit. Od té doby tedy učím o holocaustu.

Učím to nerad. Musím se přiznat, že ačkoliv nejsem alkoholik, vždycky mne to rozruší. Když si uvědomím rozsah té masové vraždy, podlost s níž byli schopni vyvraždit jeden a půl milionu dětí, které ještě nevěděly, jestli jsou židovské, české, francouzské nebo italské....

Ty děti oni plynovali. Bylo to velice kruté, protože v plynových komorách byly děti vždycky vespod. A protože ten plyn stoupal zespodu ke stropu, tak ti lidé, jichž bylo v těch komorách dva tisíce, lezli jeden po druhém, protože chtěli dýchat. Takže ušlapali všechny ty dole.

Lidé touží po bezbolestnosti a pohodě, protože to patří k lidské povaze. Tak se začali tomu děsu bránit i mí studenti. Nejsem žádný alkoholik, ale vždycky když jsem potom přišel domů, stálo mě to půl láhve whisky. Nemohl jsem spát. Ale naučil jsem se to učit.

Rozdělil jsem si to téma na díly.

První část je historie -- Evropy, historie Německa, historie jednotlivých zemí a jejich vztah k Židům. Protože jsem z Čech, tak jsem měl výsadu, protože učitel filozofie se v Československu stal prvním člověkem ve státě a protože Tomáš Masaryk byl velice pronikavý mozek, školství, kulturu a celou zem velice ovlivnil. Masaryk měl k Židům zvláštní vztah. Byl stejně jako mnozí jiní vychován v rodině se spoustou předsudků, i vůči Židům. Jednou se ale šel vyčůrat do lesa a tam viděl židovské dítě, kterak se modlí. Protože to byl zbožný člověk, otřáslo to jím. Řekl si, že jestliže se to židovské dítě modlí ke stejnému Bohu jako jeho maminka, není v pořádku, aby měl předsudky.

Moji studenti jsou z různých evropských etnických skupin a ne každá se k Židům chovala tak vlídně jako Češi.

Druhá část mých přednášek se týká přímo holocaustu. Kdysi jsem četl Platona, který psal, že člověk chápe dobro. Dobro byla pro Platona krása. Ne každý s tím souhlasí; třeba Dostojevský říká, že krása je zlo. Platon však současně říká velmi zajímavou věc. Zatímco člověk chápe a vychutnává dobro, nechápe zlo. Mozek člověka není schopen ho pochopit. Když se stane člověku neštěstí, nechápe to. Proto my dodnes nechápeme, co se vlastně všechno stalo. Dokonce ani Němci to nechápou, ačkoliv to všechno vymysleli, připravili a vykonali. Byli to nejlepší architekti, nejlepší profesoři. Pro lidi, kteří to neprožili a snaží se o tom co nejvíce dozvědět, je velice těžké to pochopit. Protože to, co tady bylo, bylo vtělené zlo. Kdyby chtěl nějaký spisovatel zpodobnit ďábla v naší době, byl by to akademicky vzdělaný německý důstojník v čisté košili, který posílá malé děti do plynu. A nejenom židovské. Někteří nacisté se nenaučili plynovat na Židech, ale na vlastních lidech. Aby se to naučili, zabili nejdříve sedmdesát tisíc nevyléčitelně nemocných Němců, protože nacistické učení je utvrzovalo v tom, že jenom zdraví a krásní mají právo na existenci, zatímco nevyléčitelně nemocní jsou přítěž společnosti a proto se jich musí společnost zbavit. Je to prostě zlo, kterému my nerozumíme.

S odstupem padesáti let se ukazuje, že to, co provedli nacisté s židovskou částí společnosti, chtěli provést s Čechy, s Poláky, s Rusy... Velice často čtu projev Reinharda Heydricha na pražském Hradě. O Češích tam řekl, že to je nějaký ztracený německý kmen. Protože jsou to šikovní lidé a mají mohutný zbrojní průmysl, necháme je pracovat tak dlouho, dokud to budeme potřebovat a potom půjdou. Třetinu vyvraždíme, třetinu poněmčíme a třetinu vystěhujeme do Patagonie. To, co se stalo Židům, se tedy mělo stát také jiným. Židi byli jenom na začátku a později začali nacisté vraždit Cikány a Poláky. Němci totiž měli v plánu mít Německo veliké až k Uralu. Protože se nemohlo narodit tolik dětí, začali je zabavovat. Ukradli děti z Lidic. Některé ty děti se vůbec nikdy nenašly. V Čechách to byly výjimky, ale v Polsku ukradli dvě stě tisíc modrookých plavovlasých dětí, které nikdo nevrátil. Dneska z nich jsou tatínkové, možná dědečkové. Němci.

Učíme-li o holocaustu, učíme o zlu v naší době. Je to nepříjemné. Mohlo by se zdát, že člověk by se měl spíše učit o tom, co je dobré. Od roku 1945 bylo na toto téma vydáno 45 tisíc knih. Prolíná jimi otázka, jak se mohlo stát, že jeden z nejkulturnějších a nejcivilizovanějších národů se snížil k tomu, že všechen svůj potenciál využil k tomu, aby se jeho příslušníci stali největšími vrahy lidských dějin. Nacisté nechtěli jenom fyzicky vyhubit Židy, ale chtěli zničit a vymazat z vědomí člověka židovský vklad do dějin civilizace. Židé byli prvním národem v dějinách, který dospěl k náhledu, že zabít člověka je špatné. Podle Mojžíše se člověk liší od zvířete zejména tím, že dokáže rozlišit dobré a špatné, správné a nesprávné a spravedlivé a nespravedlivé. To je celá Bible. Hlásit se k židovskému odkazu, znamená hlásit se k tomuto duchovnímu židovskému odkazu.

Žádný podstatný rozdíl mezi židovstvím a křesťanstvím však není. Hitler stejně jako nenáviděl Židy, nenáviděl i katolíky. Narodil jsem se v Libni a na škole v naší ulici, kde bylo sídlo Hitlerjugend, byl velký transparent, který v němčině hlásal, že "My nechceme být křesťany, protože Kristus byl pouhé židovské prase".

Židé pokládali za první ctnost člověka spravedlnost. Křesťané pokládají za největší ctnost člověka lásku. Ta samozřejmě zahrnuje i spravedlnost, tak jako spravedlnost zahrnuje lásku. Rozdíl je pro mne teoretický, ale zároveň zajímavý, protože spravedlnost je skutečně nejvyšší ctnost. Kdyby Češi nebyli vůči požadavku spravedlnosti tak laxní, jejich země by tolik neupadala.

Všechno to, čím Židé civilizaci obohatili, chtěli nacisté zrušit. Pokud by totiž existovala lidská schopnost rozlišovat dobro od zla, cit pro spravedlnost a svědomí, nemohli by nacisté duchovně ovládnout ani Němce. I Němci se mnou byli v lágrech. Nádherný lidi. Pět tisíc Židů bylo ukrýváno Němci. Celou válku.

To, zda se člověk stane slušným, anebo nacistou, je tedy otázkou duchovní a záleží to na něm. Nacisté ale nechtěli jenom likvidovat lidi, protože to bylo snadné. Duchovno museli zničit jinak. Než Židy zabili, chtěli je ponížit. Chtěli, aby každý Žid pochopil, proč ho zabíjí. Že je to správné. Řeknu vám, že za tři roky v lágru jsem skutečně věřil, že jsem "špinavej Žid", protože jsem se nesměl mýt. Poprvé jsem se vykoupal za sedm měsíců, protože jednou se mě německý mistr ptal, co bych chtěl, co pro mne může udělat. Zpočátku to byl nadšený nacista, když mu ale na frontě zahynuli tři synové, začal pochybovat a díval se na mne jako na své dítě. Chtěl jsem vzít do sprch. Udělal to a hlídal mě, protože to pro něj bylo velice nebezpečné. Ale do té doby jsem byl "špinavej Žid" a smrděl jsem tam, protože jsem se nemohl koupat.

Udělat tedy z člověka zvíře je velice snadné. Kdybych vás na tři neděle zamkl, nechal vás o hladu a nepustil vás na záchod, tak byste zjistili, jak blízko máme my lidé ke zvířatům. Pozvířečtit člověka je strašně jednoduché, ale zase ho zpátky zcivilizovat je velmi pomalý proces.

Nacisté ponižovali člověka tak hrozným způsobem, že žádný židovský spisovatel nebyl do dnešního dne schopen to popsat. Jednou jsem chtěl napsat povídku o svém tatínkovi, kterého zabili proto, že měl brýle. Němci brýle nesnášeli, a proto šel do plynu. Napsat jsem to nemohl. Jakmile máte k někomu úctu, nemůžete popsat jeho ponížení.

Napsal jsem však jinou povídku. Příběh, který se stal. Ta povídka je tom, že do lágru přišli dva mladí esesáci, kteří se nudili. Pršelo. Nechali nastoupit tisíc unavených mužů a zeptali se, zda je mezi námi rabín. Nikdo se samozřejmě nepřihlásil, ale lidé byli netrpěliví a tak se na něj začali koukat, aby jako nezdržoval. Rabín vystoupil. Byl to původně dost tělnatý člověk a protože na něm plandaly kalhoty, tak si je opásal ostnatým drátem. Nejdříve chtěli, aby se modlil. Potom řekli: Váš Bůh je svině. No řekni, že Váš Bůh je svině! A on to ze sebe nemohl dostat. Říkal jenom: Bůh je... Protože neřekl, že je svině, esesáky jen rozlítil. Nakonec mu dali pistoli do pusy, aby to řekl. Nechali přinést hrnec, do kterého se jeden ten esesák vyčůral a chtěl aby to vypil anebo řekl, že Bůh je svině, nebo obojí. Byl jsem jeden z toho tisíce lidí, kteří čekali, aby to ten rabín už udělal. Bylo nám zima a bylo nebezpečí, že se ti esesáci namíchnou a pošlou nás do plynu všechny. Protože oni mohli všechno.

My jsme chtěli, aby to řekl. Protože nás bylo 999 a on byl jenom jeden. Ti dva mladí esesáci se vsadili o deset marek a ten jeden to prohrál. Potom odešli. Ale to ponížení...

V lágru s námi byli mládenci z Hitlerjugend. Hráli s námi fotbal, aby se zocelili. To nebylo jen tak, hrát s nimi fotbal. Kdybych toho kluka kopl, šel bych do komína, kdyby kopl on mne, také. Záviděli jsme jim elegantní uniformu, ale hlavně to, že se mohli dosyta najíst. Jejich přijímací rituál spočíval v tom, že adept musel chytit a svou dýkou zabít živou krysu, tu dýku neotřít od její krve, ukrojit jí chleba a ten chleba sníst. Nacisté nepotřebovali kulturní a vzdělané lidi, potřebovali člověka šelmu, zvíře, aby mohli ovládnout svět. Těm mládencům říkali: podívejte se na sebe a podívejte se na ty chcípáky, kteří četli knihy, modlili se a chodili do divadel...

Nacistou se člověk stává proto, že se k tomu rozhodne. Protože mu to vyhovuje z mnoha důvodů: ekologických, duševních, komplexu méněcennosti nebo naopak nadřazenosti, které jsou stejně špatné. Židé o své zkušenosti nemluví proto, aby se litovali, ale proto, že to byla možnost člověka a že by se to mohlo opakovat. Proto by se o tom mělo mluvit a hodně. Je to nebezpečí, které visí nad každou skupinou lidí. To nejsou jenom Cikáni. Nebo Židi. Nebo -- já nevím -- Středočeši. Jakmile se s někým začne, rozšíří se to jako rakovina.

Mluvit by se o tom mělo proto, aby byl člověk silnější o informace o tom, jaký může být, o tom, co se může stát. Aby byl připraven na to, co může přijít. Kdyby horníci a zemědělci v Lidicích věděli co přijde, vzali by sekery a bránili by se. Nešli by ke zdi, nesvlékli by se do naha a nechali si jenom ponožky. Informace o té hrůze dělá lidi silnější. Učit to, znamená učit o člověku. O tom, čeho je schopen a čeho se musí vystříhat.