Otazníky nejen kolem OBSE

28. 2. 2011 / Ladislav Žák

Diskuzi uspořádaly Evropské hnutí v České republice, Pražská kancelář Sekretariátu OBSE a Středisko bezpečnostní politiky CESES FSV UK. Původní záštitu převzal Jiří Dienstbier, a tak setkání bylo mimo jiné i vzpomínkou na něj a jeho vztah k OBSE.

O OBSE, její minulosti, současnosti i budoucnosti referovali a referáty i následnou diskusi komentovali velvyslanec Litvy jako předsednické země OBSE Auramas Taurantas, velvyslanci Rakouska a Francie Ferdinand Trautmannsdorff a Pierre Lévy, první náměstek MZV Jiří Schneider, bývalý ministr zahraničních věcí Jan Kohout, profesor Otto Pick a v neposlední řadě Jiří Parkmann, vedoucí pražské kanceláře OBSE. Celou debatu vedl Miloš Balabán z SBP CESES. Debata to byla velice zajímavá a já, jako neodborník, jsem si z ní odnesl několik základních informací a z nich vyplývajících otázek.

Neocenitelnou informací pro mne určitě bylo to, co je mi známo, že OBSE je organizací, která nepochybně splnila svou historickou úlohu. Zaslouží proto plnou úctu. Další informací bylo to, že v následujícím období po překonání rozdělení a zejména po sjednocení Evropy hledá OBSE svou novou tvář a místo v mezinárodní politice. Byla zdůrazňována její unikátní teritoriální rozložení na severní polokouli a zároveň bylo poukazováno na to, že je minimálně z mnoha hledisek sporné, aby organizace s takovými demokratickými tradicemi měla své nejvýznamnější zasedání poslední doby v kazašské Astaně. Na jedné straně byla zdůrazněna významná role mise OBSE v Kosovu a dalších misí a na druhé straně byla položena vážně otázka, zda by se tam situace vyvíjela jinak, kdyby tam OBSE nebyla. Bylo otevřeně přiznáváno, že OBSE neleží v ohnisku zájmu MZV ČR a to bez ohledu na politický dres ministra a vlády. Oproti tomu zaznívaly teze v tom smyslu, že kdyby nebylo OBSE, museli bychom si ho vytvořit. Kupodivu od předsednického stolu nepadlo nic na téma OBSE a situace v arabském světě, a to ani v rámci Akčního programu nebo plánu, který se teď po krachu summitu OBSE v Astaně připravuje. Na přímou otázku v rámci diskuse padla odpověď, že OBSE situaci sleduje. Možná je to trochu málo, když většina zemí Maghrebu, včetně Egypta, jsou asociovanými členy OBSE. Napadla mne myšlenka, že když organizace sepisuje Akční plány nebo programy, tak už je nejspíše v agónii, ale to byla spíše teze k následné číši vína než do oficiálního pléna. Jsem přesvědčen, že debata velmi dobře zobrazila současnou rozporuplnou fázi existence OBSE a neméně rozporuplnou atmosféru kolem ní.

V určitý moment, jako kdyby se v životě organizace ztratil ze zřetele její původní smysl nebo účel, který vyplynul v konkrétním čase a s ním spojené situaci z nutnosti uspokojit nějakou potřebu. Organizace nejsou ničím jiným než nástroji k uspokojování potřeb, ať již jakkoliv ušlechtilých nebo naopak zcela pokleslých, krátkodobých nebo dlouhodobých, lokálních či globálních. To, co je důležité si uvědomit, je to, že skutečnými nositeli každé potřeby jsou konkrétní lidé, ať již se skrývají za jakoukoliv institucionální či skupinovou oponou, vystupují pod hávem historických a objektivních potřeb či dokonce pod pláštíkem revolučního nadšení nebo spravedlivého hněvu lidu... Je celkem jedno, zda se jedná o politickou, obchodní nebo společenskou organizaci nebo církev, zda je principiálně teritoriální, ideologická nebo majetková. Pokud se rozhodneme hledat nositele té základní potřeby, vyplatí se pátrat po zdrojích, které taková organizace potřebuje k životu, až často za sedmero horami a devatero řekami nalezneme člověka, který organizaci vdechnul život, protože to potřeboval. Na konci trnité cesty pátrání tedy zpravidla zjistíme, že nejen komunisté dělají vše pro člověka a ti ho ještě neskrývali, naopak ukazovali ho pilně v televizi a každých pět let na začátku sjezdu naživo za mikrofonem... Ne všechny organizace jsou natolik účelové, že slouží s uspokojování potřeb lidí, kteří stojí mimo ně. Tak jako u všeho i zde existují významné výjimky, a to jsou organizace, které bych si dovolil nazvat přirozenými a které existují na základě skutečně rovnoprávné smlouvy svých zakladatelů. Tito zakladatelé také jsou nositeli zdrojů existence organizace.

Pokud hovoříme o zdrojích, pak zcela obecně lze říci, že každá organizace potřebuje pro svou existenci nějaké to místo, čas, energii a právě onen účel, smysl, který ovšem ve své podstatě není ničím jiným než informací (prosím odborníky na informace, aby mne hned nekamenovali, vím, že je to slovo mnoha tváří). Je jasné, že většina fyzických nosičů zdrojů je přináší v nějaké smíšené podobě. Čím lépe se nám podaří zmapovat distribuci zdrojů v prostředí organizace, tím lépe se nám také otevře pohled na danou organizaci a ty resp. toho, kterým nebo komu skutečně slouží. Dojdeme k závěru, že většina organizací slouží jen k další redistribuci již mnohokrát přerozdělených původních zdrojů, které je možné získávat výhradně z přírody, ze které pochází nejen zdroje energetické, ale i lidské myšlení a v širším smyslu i danosti prostoru a času. Čas je přitom oním faktorem, který utočí na organizaci jako první. Nic se totiž tolik nemění, jako lidské potřeby v čase. Proto je velká řada organizací tak rychle „demodé“. Jiné nepřežijí své zakladatele a jen nemnohým je dáno trvat déle, byť v různých podobách. Čím déle organizace trvají, tím větší moc mají nad těmi, kteří v nich působí a to dokonce i za situace, kdy už ztratily svůj vliv navenek. Na organizaci se pak přenáší odvěké lidské trauma z toho, co nás jakkoliv přesahuje a takové organizace pak učiníme hodnými zbožšťování. V jejich jménu pak provozujeme rituály nikoliv nepodobné cargokultu a očekáváme, že na nás taková organizace milostivě pohlédne a uspokojí naše potřeby. Není skutečně nic bláhovějšího. Na druhé straně i nepotřebné organizace poskytují obživu a cesťáky svým zaměstnancům a věrozvěstům a ti ji budou bránit jako zdroj své obživy. Takové organizace jsou už opravdu spíše parazitní, protože kradou ve svém okolí zdroje na své sebeposilující a sebereprezentační rituály.

Jsem hluboce přesvědčen, že naprostá většina organizací by měla mít nějak omezenou dobu své existence a neměly by být zakládány na věčné časy. Organizaci lze časově omezit nejen dobou, ale rovněž splněním účelu, pro který byla vytvořena. Někdy je těžké se ovšem otce zakladatele, popř. otců zakladatelů, zeptat, protože buď nevíme, kde je, nebo už je dávno mrtev. Vzpomínám si, jak jsem kdysi napsal do návrhu programového prohlášení Demokratické strany práce, že až DSP splní svůj politický účel, pak se rozpustí, aby na politické scéně nepřekážela, a byl jsem tehdy v Brně při projednávání návrhu hnán až k nedalekému nádraží...

Přesto by první otázkou, kterou si klademe při řešení problému nějaké organizace, měla být otázka, zda tu má ještě vůbec taková organizace své místo, čas, atd. atd. Zkrátka, jestli by tu bez ní nebylo tak nějak více místa a času na řešení problémů lidí. Protože tento vzácný čas pro lidi až příliš často ztrácíme na úkor hledání nových smyslů organizací, které jako nástroj už dávno splnily své poslání a mozky a ruce, které je vedly, jsou už dávno mrtvé nebo tak trochu mimo mísu. Pro les nevidíme stromy. OBSE je podle mého názoru jen jednou z dlouhé řady těch organizací, které si zejména dnes takový test už dávno zaslouží...

Vytisknout