Arnošt Lustig: Vydržet to mohli jen vyšinutý

28. 2. 2011 / Tomáš Koloc

A A. J. Liehm mi o něm vyprávěl: "V době, kdy jsem přišel do Ameriky, tam už Arnošt byl pěknou chvilku. Jeli jsme spolu na dovolenou a Arnošt jednou pocítil potřebu koupit si cigarety. Jenomže místo aby si je šel koupit sám, poprosil o to mě.

'Ty se stydíš?' ptal jsem se ho?

'Ne, ale já bych jim to asi nedokázal říct tak, aby tomu rozuměli.'

Nedokázal si anglicky říct ani o cigára, a přitom byl řádným profesorem tvůrčího psaní na American University ve Washingtonu...

Byl jsem tehdy čerstvě pryč z vysoké školy a rozhovor, který jsem zamýšlel udělat, měl být pro krajové noviny, v nichž jsme se tehdy s kamarády učili, jak psát. Přesto jsem si dodal odvahy a v hale hotelu Thermal legendu oslovil:

Pane Lustigu, jsem mladý židovský novinář z neznámých českých novin. Můžu se vás na něco zeptat?

Poď sem, sedni si a DEJ SI NA MĚ KAFE. Jak se jmenuješ?

(Objednávám si minerálku a odpovídám) Tomáš Koloc.

Tomáši, já teď udělal dvě rozhovorový knížky, jednu o sobě a jednu o Hrabalovi, takže mi nakladatelství pod vysokou pokutou zakázaly dělat rozhovory. Ale já na ně s..u, protožes přišel a řeks to, co jsi řek. Já jsem totiž byl taky kdysi mladej novinář z neznámejch novin a přišel jsem za Zdeňkem Nejedlým, jestli by mi dovolil udělat s ním rozhovor a on mě vyhodil se slovy: "Co si to dovoluješ?" Tehdy jsem si přísahal, že nikdy nevyhodím mladýho začínajícího novináře, kterej ke mně příde s tou samou zkroušenou větou a s tím samým zkroušeným obličejem, co jsem měl tenkrát já. To bych si připadal jako blbec!

Pane Lustigu, jak jste tenkrát ten koncentrák přežil?

Víš, chlapče, každej, kdo to přežil, přežil proto, že místo něj zastřelili někoho jinýho. Nikdo si to přežití nezavinil sám. Nemůžu ti lhát. Jestli se mě ptáš, jestli věřím na osud, tak jo, ale věřím, že ho neznáme. Ale vím, že nikdo, kdo v koncentráku přežil, nebyl normální. My všichni, co jsme se vrátili, jsme byli nenormální, i já, ale nedávám to na sobě znát. Vydržet to mohli jen vyšinutý.

Já měl kamaráda Porgese. Porges byl nejhezčí kluk v Praze, chodili jsme spolu za holkama, on krasavec a já vošklivec. Byly poslední dny války a my jsme se zbláznili a utekli jsme z transportu smrti. Po Porgesovi nějakej esesák vystřelil dávku ze samopalu a jeho to zasáhlo do zad. Bylo to v Německu a k ránu přišli německý, NĚMECKÝ vesničani, ošetřili ho a ukrejvali ho až do konce. Krasavec Porges potom ležel doma na posteli s prostřelenou páteří a umřel rok po válce. A já, vošklivec, přežil doteďka.

Cítíte od té doby příjemnou úlevu, nebo vám ještě někdy bylo tak špatně jako tenkrát?

Víš, tenkrát, když jsem zdrhal, tak jsem měl pocit, že se mi to povedlo, ale dneska vím, že jsem jim vlastně neutek. Nebo jenom napůl. Když jsem mezi lidma, cítím příjemnou úlevu. Ale když jsem sám, jsou se mnou pořád ty, co tam zůstali.

V noci se mi o nich zdá.

Jedna moje část tam zůstala s nima.

Víte, co je zvláštní? Já jsem ročník 1977, ale od dětství se bojím, že půjdu do koncentráku. Možná je to proto, že jsem v koncentráčnických historkách vyrůstal. Můj strejda přežil AL Wulkow (Pozn. aut. pracovní tábor s "lehčím režimem" poblíž Berlína), a taky jsem znal pana Rotha, posledního Žida v Golčově Jeníkově, který dělal v Terezíně správce umývárny...

Ty kluci z Wulkova měli štěstí, to nebyl vyhlazovací tábor, měli to tam o stupínek lepší. A pana Rotha budu asi taky znát, když říkáš, že dělal správce sprch.

Ale z Golčova Jeníkova jsem znal jen jednu tenkrát úplně neznámou holku.

Byla to Dita Saxová...

A kdo byla Kateřina Horowitzová?

Kateřina Horowitzová je kombinace dvou holek. Chtěl jsem námět o statečný holce a existovala holka, tanečnice, která udělala před nějakou velkou německou důstojnickou sviní striptýz tak, že si strhla podprsenku, vytrhla tomu hajzlovi bouchačku a zastřelila ho. Ta druhá půlka tý postavy byla konfidentka, která za to, že bude dělat v nóbl německým bordelu dostala nabídku, že až ji povezou s transportem, tak z něho odpojej poslední vagón, a ten pak pošlou do Švýcar. Když zjistila, že je to lež, rozzuřila se tak, že zabila několik esesáků. Myslím ale, že ten konec byla jedna z legend, která se tehdy mezi lidma vytvářely pro povzbuzení.

Vy jste měl jednoho kamaráda, který dokázal taky moc nádherně povzbuzovat. Všechny historky, ať veselé či smutné co se mu staly, dokázal přetavit v legraci, v srdcervoucí legraci, která pro něj, myslím, byla životodárná a vydržel s ní tak dlouho fungovat. A o vás v knize "Proluky" napsal:

"Dozvěděl jsem se, kterak Arnošt Lustig, když jeho děti dělají takový randál, že nemůže psát, tak Arnošt jede s košíkem do města, nakoupí vrchovatý košík pomerančů a banánů, čokolád a pamlsků, svolá svoje děti a ukazuje na košík a říká ... Tak hele, váš tatínek potřebuje psát a vy děláte randál, když budete potichu, tak dostanete tenhle košík mlsů... A proč dostanete ten košík? Protože když tatínek píše, tak vydělává peníze, ale když budete řvát jako bestie, tak tatínek nebude moct psát a vy dostanete co? Hovno."

Co vy na to?

Bohouš Hrabal byl dobrej kámoš, ale vymejšlel si. Když za mnou přijel do Ameriky, vzpomněl si, že Niagárský vodopády se pokoušeli proplavat dva Češi a oba se zabili. A tak jsme se rozhodli, že my budeme jediný dva Češi, co je pochčijou. Šli jsme na to ze zadní strany a řeknu ti, že ač se Bohouš chlubil, že je pochcal, jenom na ně učůrnul.

Pane Lustigu, slyšel jsem (a od BH to nebylo), že když jste po roce 1968 emigroval do Izraele, tak se vám tam nelíbilo. Je to pravda?

Tak tuhle odpověď asi nebudeš moct publikovat, protože kdyby si to přečetla moje manželka, tak mě zabije, protože ona Izrael miluje, ale JE TO PRAVDA.

Já jsem totiž jel do Izraele s tím, že budu pořád spisovatel, jenom si, než si zas budu moct psaním vydělávat, přiberu nějakej vedlejšák pro uživení. Nějakej dobrák mi poradil, že ideální je bejt tirákem na trase z Jeruzaléma do Eilatu a to se mi strašně zalíbilo, protože Eilat je vůbec nejkrásnější letovisko u Rudýho moře. Jenom jsem to pozměnil na to, že jsem chtěl bejt závozníkem, protože závozník se nepředře a při dobrý vůli může psát i při jízdě.Tak jsem do tý firmy šel a ptal jsem se jich, jestli to místo mají volný a jestli by mi ho dali.

A oni mi řekli:"Vy ste se zbláznil! Tady se na místo šoféra do Eilatu čeká deset let!"

"A závozníka byste nepotřebovali?" ptám se já.

"Na to se čeká dvacet let!!"

Tak jsem si řek, že takový kšefty bych u Husáka moh mít taky, a radši jsem jel do Ameriky učit studenty psát.

(Pozn. aut. Paní Lustigová svého manžela v cestě na druhý břeh předešla o dva roky, proto odpověď publikuji.)

Účet

"Tady máš mojí pražskou adresu a někdy přijď," říká Arnošt Lustig, který byl právě vyvolán k telefonu a mizí elegantním krokem nedbalého světáka v davu. Vzápětí přichází servírka, která si žádá 216 Kč útraty. Když jí vysvětluji, že to byl pan Lustig, co jí zůstal dlužen, a ten že jí určitě časem zaplatí, prohlásí servírka, že "vo žádným Lustigovi, kterej by jí platil" ještě neslyšela -- ona že tržbu odevzdává už odpoledne. Zkontroluji klasikův účet, uhradím jej, dopiju poslední z dlouhé řady sklenic červeného vína a s vděčností se podívám na vizitku, která leží přede mnou...

Epilog

Z řady svých dalších potkání-setkání s Arnoštem Lustigem mi nejvíc utkvělo v paměti to poslední. Odehrálo se před rokem na křtu doplněného vydání knihy Igora Chauna "Večeře u mahárádži", kterou křtil AL, o jehož typickém pracovním dnu ICh krátce předtím natočil dvacetiminutový kafkovsko-lustigovský dokument. (Je ZDE). Arnošt Lustig tehdy humorně vyprávěl o své zkušenosti s Chaunovou tvorbou, kterou neznal a o níž mu všichni říkali, že se nedá nijak popsat, natož přirovnat k dílu jakéhokoli předchozího autora. "Musel jsem jeho knížku přečíst několikrát, než jsem pochopil, že mají pravdu. Jediný autor, s nímž by se možná podobnost našla je Edgar Alan Poe, ale není jasné, jestli se Poe inspiroval Chaunem, nebo Chaun Poem."

Když AL ze křtu odcházel, procházel davem sedících diváků, kteří zůstali na doprovodný program a občas někomu z nich potřásl rukou.

Mně jenom položil na rameno ruku a řekl suše: "Ahoj!"

Je mi teď trochu smutno, ale zároveň mám radost, že se AL konečně setkal s těmi, které v mládí opustil, že už jsou zase všichni pohromadě, a koncentrák už je jen sen, který se nezdá nikomu z nich ...

Vytisknout