Vojenská junta demokratická - a proč ne?

25. 2. 2011 / Štěpán Kotrba

Od pádu Osmanské říše Egypt a přilehlé země vždy ovládala armáda. Tu více, tu méně demokratická. Tu více, tu méně sekulární. Vždy ale nacionalistická, většinou uvažující v panarabském kontextu. Myslet si, že by tomu dnes bylo jinak, je přeceňováním vlivu "soft power" aktivit a globálně kulturní inherence "západní" produkce prostřednictvím satelitů či internetu. Mladí v egyptské Káhiře, libyjském Tripolisu či v tureckém Izmiru sice rádi kopírují mediální a hlavně reklamní vzory západních médií, ale když dojde na pohled do zrcadla či na páteční odpolední posezení v kavárně, vždy si uvědomí, kde jsou jejich kořeny. To platí pro naprostou většinu, včetně těch, kteří tak skromně studují či flákají se po Praze nebo Londýně.

Žádnému z komentátorů současných událostí by neměla chybět znalost politické geografie - od marocké Casablancy až po pákistánské Karáčí. Zopakovat by si měl historii evropského kolonialismu 20.století a v některých případech by se mohl vrátit ještě dále do historie. Zapomenout by neměl na urážky koloniálních vojáků, na ponížení poddaných, na utiskování ve jménu křesťanské víry. Pokračovat by mohl dějinami mezinárodního dělnického a národně osvobozeneckého hnutí 20.století. U Gándhího se dlouze zastavovat nemusí, neboť ideje nenásilí se už nikdy a nikde nepodařilo realizovat. Zastavit by se ale měl, alespoň dnes, když náměstí Tahrír se stalo ikonou médií, u egyptského pan-islámského nacionalisty Mustafy Kemala Paši (1874-1908), vůdce Národní strany, který je autorem výroku "Kdybych nebyl Egypťanem, přál bych si a být Egypťanem". Zastavit by se mohl i u osoby Sajída Qutba, hlavního teologa egypského Muslimského bratrstva, autora knihy Al-'adala al-Ijtima'iyya fi-l-islám (Sociální spravedlnost v islámu). Ten po návštěvě USA, která ho nesmírně zasáhla, tvrdil, že hlavní aspekty amerického života byly primitivní a "šokující". Litoval lidi, kteří byli "otupělí k víře nejen v náboženství, ale víře v umění a víře v duchovní hodnoty vůbec."

Právě krize víry v etiku a duchovní hodnoty vůbec spojují jako hlubinný proud radikalismus muslimů s odporem evropské, ale i české mládeže ke korupci, dvoutvářnosti a asociálnosti současné "demokratické" politiky. Čím se liší okouzlení české mládeže starým a na jazyk si šlapajícím bývalým šlechticem Schwarzenbergem od okouzlení mladých Židů ultraortodoxními rabíny či mladých muslimů prošedivělými ulamy?

SOciologové dnes uznávají, že koncept multikulturalismu se nepovedl, Přinejlepším vedle sebe žijí dvě kultury, v řadě případů ale jde o postupnou a narůstající konfrontaci kultur. Na proletářský internacionalismus zanevřeli i komunisté a před dvaceti lety se po své porážce chytili na národoveckou ikonu národně osvobozeneckých válek Jana Žižky z Trocnova. Hrr na ně.

Planetu ale v posledních letech zachvátila touha po čistotě, i od bývalých vítězů. Někde budou stačit kriminály k zavření podvodníků, jinde lucerny k pověšení politiků, jinde bude muset pomoci oheň k očistnému vypálení vládních paláců jako sídel neřestné ne-morálky, v jiných zemích se utopí náměstí v krvi protestujících. Podstatné je, že demokracie v této velké tragédii konce liberálních idejí nehraje roli.

A je nesmyslem si namlouvat, že příští revoluce v Londýně nebo Praze bude sametová. Nebude.

Cynický vtip praví, že levicový optimista se učí rusky, pravicový optimista se učí anglicky, pesimisté se učí čínsky a realisté se učí sborku a rozborku avtomata Kalašnikova.

Buďte realisté. Naučte se střílet.

Vytisknout