Vládní mateníky kolem údajné důchodové reformy I.

25. 2. 2011 / Stanislav A. Hošek

Nejde o reformu, ani o důchody

V prvé řadě si troufám tvrdit, že v naší zemi nejde ani o reformu, ani o důchody. Každý ekonom, ať již vyškolený v minulém režimu, nebo v tržní ekonomii velice dobře ví, že kategorie důchod a penze označují dva různé instituty. Poznamenávám k tomu jenom, že penze je skoro pro každého penzistu jen částí jeho důchodu, i když významnou a že naopak důchody získávají i nepenzisté.

V ČR pak zásadně nepůjde o reformu, ale o komplexní zvrat penzijního systému. Má být převeden z veřejné sféry do privátní, změněn ze solidárního až na individuální účty a financován místo průběžným způsobem z dlouhodobých fondů. Doslova jde tedy o revoluci. Současní politici zase klamou veřejnost, jak to dělali kupříkladu hned po politické revoltě z roku 1989 u změny celonárodního hospodářství. Tehdy též totální přeměnu hospodářského systému nazývali reformou, i když šlo o tak velkou změnu, že dokonce i její vydávání za transformaci, nevystihovalo celou kvalitativní hloubku zvratu. Nazývat převedení plánovaného hospodářství na tržní a především provedení majetkového zvratu z veřejného na soukromý, nebylo v žádném případě pouhou reformou. Teprve snad po několika generacích historici celou operaci pojmenují odpovídajícím způsobem a nové označení také zdůvodní. V mých očích jde totiž doslova o restauraci minulosti, navíc s dominancí revanše.

Dovoluji se tedy konstatovat, že v ČR nejde o důchody, ale o penze a nejde o reformu, ale o systémový zvrat. Poctivým označením celého procesu prosazovaných změn v zajišťování stáří, by podle mého soudu mohlo být kupříkladu sousloví translace penzijního systému. Vůbec nepochybuji, že opoziční politici a publicisté pro něj najdou několik mnohem výstižnějších pojmenování.

Nejde vůbec o pojištění

Píše-li se v médiích o penzích, tak i odborníci v nich hovoří o pojištění a pojišťovnách. Konec konců současná naše legislativa, zakotvená ještě v době nadvlády KSČ, užívá rovněž toto pojmenování. Podle mého soudu je však takové označení chybné, ať již penzijní systém je zajišťován státem, či komerčními institucemi. Pojišťujeme se totiž proti nepředvídanému, které většinu z nás nikdy nepotká, ale stáří se naopak dožijeme všichni, přesněji velká většina. Pojištění kupříkladu vůči škodám platíme, ačkoliv většinou z něho nebudeme čerpat, čímž projevujeme jakousi nepřímou solidaritu. Prostředky na stáří si odkládáme a budeme je prakticky všichni vybírat zpět. V principu odkládání spotřeby se neprojevuje fakticky žádná solidarita, jelikož do systému zajišťování penzí přispíváme podle svých možností, jako při placení daní. Solidarita se může eventuálně projevit teprve při čerpání ze systému, což už náš Ústavní soud dokonale znemožnil. Pojistné plány na úhrady škod z mimořádných událostí, musí mít proto naprosto jiné mechanismy, než programy zajišťující prostředky pro stáří.

Ať již jde o celostátní instituci zajišťující systém průběžného financování penzí, nebo soukromé, komerční instituce (převážně penzijní fondy) poskytující penzijní služby, někdy dokonce na individuální účet, je označování jejich činnosti pojišťováním a pojmenovávání institucí pojišťovnami, jenom matením. Otázkou pouze je, zda jde o omyl, či záměrnou mystifikaci. I v tomto pojmovém směšování je totiž skryto čertovo kopýtko neoliberální demagogie, která stáří klade na roveň jakéhosi hendikepu, nedostatečnosti, neschopnosti, proti níž se lze finančně pojistit, čti, zajistit se zásobou peněz. Závěrem k této části si dovoluji shrnout, že penzijní systém není pojišťovacím principem a instituce, která operuje s finančními prostředky na penze, není pojišťovací institucí. Dovoluji si ji proto odlišovat od skutečných pojišťoven termínem zajišťování penzí (ZP).

Penze není rovněž sociální dávkou

V předešlé části jsem konstatoval, že do stávajícího penzijního systému nejen všichni přispívají, ale také z něj všichni čerpají, tedy pokud mají to štěstí a dožijí se stáří. Na tomto místě připomínám, že v případě komerčního, navíc individuálně zúčtovatelného, nesolidárního systému "zajišťování" si stáří, měli by být poskytovatelé této služby povinni řešit i stav, kdy se klient nedožije penzijního věku a vzniknou tak dědické nároky. Zprávy o tom, že by snad v takových případech částka propadla ve prospěch fondu, jak o tom uvažují někteří členové vlády, je v mých očích čistou krádeží.

Zatím co sociální výpomoc všeho druhu je sociální dávkou financovanou většinou z daní, u nás pak s výjimkou nezaměstnanosti, jež má svůj samostatný každoroční rozpočet, penzijní systém ve slušně spravovaných zemích má svůj speciálně vedený stálý účet. To je první, i když značně formální rozdíl mezi penzijním a sociálním systémem. Daně platí všichni, ale sociální dávky čerpají jen někteří. To je jednak zásadní rozdíl mezi nimi a penzí, ale rovněž přímý projev solidarity ve společenství. Sociální dávka je vždycky proto výpomocí solidaristické společnosti vůči tomu, kdo se dostal do nezáviděníhodné situace. Penze tento charakter nemá, s výjimkou těch mála osob, které neměly šanci v aktivním věku odvádět prostředky na penzijní účet, čili byly kupříkladu celoživotně invalidní.

Jakýkoliv penzijní systém je institucí, která přijímá platby klientů v jejich produktivním věku, aby jim je podle daných pravidel, vracela po skončení jejich pracovní činnosti. V naprosté většině sociálně vyspělých zemí je placení si na penzi ze zákona povinné. Vyplácení penzí je proto nezcizitelným nárokem. Tedy žádnou sociální dávkou, výpomocí v nouzi či dokonce snad solidaritou se staršími osobami či dokonce projevem jakéhosi milosrdenství. Penzijní systém neopatří v žádném případě do sociální sféry státních výdajů, není rovněž prvkem jakéhokoliv pojetí dnes tak dehonostovaného sociálního státu. Penzijní systém je neoddělitelnou součástí celého národohospodářského systému, který se navíc pomalu a jistě stává globálním.

Pokud ovšem současní správci našeho státu vědí, co to národohospodářství vůbec je. Že jde o myšlení a především konání, při němž jediným cílem veškeré hospodářské činnosti je spokojený život lidí. Národohospodářská nauka, coby teorie správy vyspělých států, je v tomto pojetí mnohem širší, než všemožné ty ekonomické teorie ať již makro, či mikro. Národohospodářství je souhrnným systémem procesů a institutů, sloužících naprosté většině lidí a v žádném případě ne jen a jenom zajišťující co největší zisky minimálně četné finanční diaspoře. Národohospodářství je emancipací člověka od jakýchsi nepoznaných zákonitostí slepé ruky trhu, která doslova diktuje chování každému člověku a potažmo celému lidstvu. Je to budoucí cesta skutečně osvobozující každého člověka a nesloužící jako propagační trik zájmům hrstky úspěšnějších a k jejich nadvládě nad zbytkem.

Byly to právě národohospodářské teorie, které v Evropě vytvořily základ všech hnutí, jež realizovala prvky sociálního státu. A jsou to zmodernizované národohospodářské hypotézy, které mimo jiné vytvoří i modely reálného zajišťování všech lidí ve stáří dokonce i při současné neoliberální dekonstrukci sociálního státu.

Penzijní systém jako nový ekonomický vztah celého národohospodářství

Není-li zajišťování penzí pojištěním a není-li ani sociální dávkou, tak čím vlastně je? Každý, kdo si odkládá určitou peněžní částku "napotom", ať již soukromou investicí do nemovitostí, dokonce zlata, či drahokamů, akcií a jiných forem peněžních úspor, které hodlá využívat až ve stáří, vstupuje do dlouhodobého, leč pohříchu soukromého ekonomického vztahu. Každý, kdo dokonce ze zákona, musí odkládat část své spotřeby do fondů státu, či komerčních, je v podobné, leč přece jenom průhlednější situaci, protože vstupuje do širokého národohospodářského, čili vysoce veřejnoprávního vztahu. Dá se říct, že v prvním případě jde o určitou formu dlouhodobého soukromého úvěrování mezi dvěma privátními osobami, zatímco u druhého jde o úplně nový finanční institut. Občan poskytuje státu, či soukromým fondům, ještě k tomu nedobrovolně, fakticky hypotéku, na jejich ekonomické aktivity. On si u nich neukládá jakési úspory, ale ony chtějí podnikat s jeho, tedy cizími penězi. Pokud tyto jsou vymáhány zákonem, tak jde nezpochybnitelně o veřejný statek, protože se na jeho tvorbě podílejí všichni, celý kolektiv komunity. Takový majetek se logicky nemůže stát soukromým vlastnictví, takže žádná privátní osoba s ním nemůže disponovat podle svého uvážení. To by byla čiročirá diktatura, což ve společnosti kde je svoboda doslova zlatým teletem, je již ideově naprosto vyloučeno. O činnosti penzijních fondů by musel rozhodovat skutečný věřitel, tedy občané. Již z této logiky nemohou být penzijní fondy soukromými institucemi, ale pouze veřejnoprávními. A pro ně by připravovaná vládní, tak zvaná reforma penzijního systému, musela stanovit naprosto nová pravidla fungování.

Soukromé penzijní fondy byly sice prvotní formou státem nařízeného systému zajišťování stáří. Ale to jenom proto, že vznikaly již v hlubinách začínajícího kapitalismu, v němž si národohospodáři ani nedovedli dost dobře představit, nadtož realizovat, veřejnou formu zajišťování penzí. Tehdy to bylo umožněno především tím, že peníze byly kryté zlatem a penzijní fondy mohly proto spoléhat jednak na stálost cen drahých kovů a rovněž tak na prakticky nízkou inflaci. Ještě v polovině minulého století kupříkladu se ve Švýcarsku užívaly stříbrné franky ze století devatenáctého. I za této výhodné podmínky byly přesto nároky na dosažení penze stanoveny tak, aby na ni reálně dosáhlo jen maličké procento tehdy žijících lidí. Za Bismarcka byl kupříkladu věk nároku na penzi myslím až v osmdesáti letech.

Ekonomické krize a měnové turbulence rostoucího kapitalismu si vynutily vtvoření mnohem odolnějšího a především na uvedené vlivy prakticky nezávislého systému zajišťování penzí. Ten je pak naprosto nezbytný od doby zrušení zlatého standartu, jehož základním rysem je permanentní inflace. Průběžně financovaný penzijní systém, zajišťující nárok na penzi veškerému obyvatelstvu, je zatím nejmodernějším produktem tržní ekonomiky, podle některých politiků tak zvané sociálně tržní ekonomiky. Což ale vůbec neznamená, že je jediným možným systémem jaký znají národohospodářské nauky.

Naše vláda stojí před zásadním rozhodnutím. Buďto se vrátí k soukromému zajišťování penzí, tak jak bylo realizováno na počátku průmyslové společnosti, která rozbitím rodinných vazeb si ji prakticky vynutila. K tomu jí bude muset sloužit posunování věku odchodu do penze. To by ale v žádném případě nebyla reforma, ale restaurace dávné minulosti. Nebo bude pokračovat v modernějším systému zajišťování penzí všem občanům, který se historicky vyvinul v průběžný, leč bude se jej snažit převést z veřejné do soukromé sféry, což také ale nebude reforma, nýbrž převedení veřejného sektoru pod soukromý diktát, čili neoliberální revolta. Nelze zřejmě vůbec předpokládat, že by se snažila o pouhou reformu průběžného systému, změnou některých jeho parametrů.

Vytisknout