Trochu jinak o kultu Obrazu Božího milosrdenství

25. 2. 2011 / Jan Paul

Hus se nestal mystikem, ale kacířem, heretikem, a za svoji pravdu položil život na hranici. To je realita, historie. V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa, a uznal ho jako reformátora církve, avšak některé Husovy názory, například ten, že kněz ve hříchu udílí neplatné svátosti, jsou dodnes katolickou církví vnímány jako teologicky vadné.

A přitom je to tak srozumitelné pro současného člověka, že kněz nemůže kázat vodu a pít víno. Jakou by mělo před Bohem udílení jeho svátosti cenu? O rok později, 30. dubna 2000 svatořečil Jan Pavel II. svoji krajanku Faustynu Kowalskou, řeholnici od milosrdných sester, a její mystická zjevení uznala katolická církev jako pravá. Na základě čeho? Na základě jejího deníčku a papežovi libovůle? Mám mnohem blíže k Viklefovi, Husovi a Lutherovi, současný katolický katechismus se pro svoji archaičnost ve vyčichlé slovní zásobě nedá číst. Avšak zpět. Proč Jan Hus ne, a Faustyna Kowalská ano? Co je odlišuje mezi staletími? Hus nevedl deník jako Faustyna, v němž by zaznamenal setkání s Ježíšem, ale vše, co mu řekl, kázal, byl mezi lidmi a lidé mu naslouchali.

Faustýna jako chudé děvče z desetičlenné rodiny žila izolovaný život v klášteře, a byla prý v intenzivním vztahu s Kristem, avšak o co více než Hus? O to, co zaznamenala? Co vydala jako svědectví, které nemůže z pozemského světa nikdo dosvědčit? Naproti tomu vztah Husa k Ježíši mohl být mnohem niternější, intimnější, projevující se v kázáních, která vykonával. Mám za to, že Hus Boha a Krista prožíval ve službě nejtěžší, ve službě lidem, kteří přicházeli do betlémské kaple. Hus byl s lidmi, oni byli kolem něho, a oni posvěcovali jeho Boží vůli. Svatá Faustyna ale měla zjevení, 22. února roku 1931 večer, když byla v cele kláštera, spatřila Pána Ježíše a obdržela od něho příkaz k namalování Obrazu Božího milosrdenství.

Ve svém deníku píše : Spatřila jsem Ježíše oblečeného do bílých šatů, jednu ruku měl pozdviženou k žehnání a druhá se dotýkala šatů na hrudi. Z poodhrnutých šatů na hrudi vycházely dva velké paprsky: jeden červený a druhý světlý. Mlčky jsem hleděla na Pána, má duše byla naplněna bázní, ale i velkou radostí. Po chvíli mi Ježíš řekl: Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti. Toužím, aby byl tento obraz uctíván nejprve ve vaší kapli a na celém světě. Slibuji, že duše, která bude tento obraz uctívat, nezahyne. Slibuji také už zde na zemi vítězství nad nepřáteli a obzvlášť v hodině smrti. Já sám ji budu bránit jako svou slávu (Deníček 47–48). Potíž je, že obraz nakonec Faustýna nenamalovala, ba se o to ani nepokusila, namaloval ho někdo jiný.

Faustýna totiž malovat neuměla, o to zajímavější, že právě u ní si Ježíš obraz vyžádal. Jaký s ní měl vlastně záměr? To už se nedovíme, úkol svěřený jí, delegovala na někoho jiného. Faustýny zpovědník P. Michal Sopoćko ji prý pomohl namalovat první obraz, a to tak, že k  jeho ztvárnění přizval malíře Eugeniusze Kazimirowského, který obraz v roce 1934 namaloval. Faustyně se ale nelíbil, i když byl namalován podle jí zjevených slov Ježíše. Obraz prý nedostatečně vystihoval Kristovu krásu, a když se nad tím trápila, zjevil se jí opět Pán Ježíš a uklidnil ji: „Velikost tohoto obrazu nespočívá v kráse barev nebo v dovednosti malíře, nýbrž v mé milosti." (Deníček 313)

Nechci označit deníkový zápis Faustyny jako samoúčelný, či zpochybnit slova Ježíše, faktem ale je, že z hlediska našich pomíjivých pozemských kritérií, je schopnost či dovednost vyjádřit uměním vnitřní pohnutí velice důležitá. Inspirace či prožitek může být pro vznik výtvarného díla sebesilnější, avšak pokud ho autor nebude schopen vyjádřit jakoukoliv uměleckou formou, je tento osobní prožitek nesdělitelný, nereprodukovatelný. Faustyna svůj prožitek navíc sdělovala někomu jinému, jinému malíři popisovala Ježíšovu krásu, který ji samozřejmě nemohl vyjádřit, když prožitek Faustyny sám vnitřně nesdílel. Ježíšova krása, mám zde na mysli především fyzickou podobu, je navíc naprosto universální, a vnímaná člověkem individuálně.

Ježíš byl také člověk, a proto bylo a je možné si ho představit, a umění to činilo v různých dobách různým způsobem. Do dnešních dob přetrvala jistá mutace renesančního kánonu zpodobnění Ježíše, tu a tam laicky kýčovitě idealizovaná. To platí i o tváři Ježíše na obraze Božího milosrdenství. Jak daleko živěji, a duchovně hlouběji působí obrazy renesančních mistrů, na nichž zpodobnili Ježíše, a nejen to, především ono charisma lásky a milosti. O té křesťané samozřejmě vědí z Písma a z vlastních mystických prožitků motlitby, a dle mého soudu se tomu druhému zdroji vnitřního kontaktu s Ježíšem žádný, byť sebesilnější obraz nevyrovná, vždy bude dílem lidských rukou, jakkoliv silně Bohem vedeným.

Uctívání obrazu Božího milosrdenství prý nespočívá jen v jeho vystavení, a v úžasu nad jeho krásou (spatřil jsem krásnější obrazy s Ježíšem). Uctívat tento obraz prý znamená přijmout do svého srdce Boha, který v tomto obrazu zjevuje část své přirozenosti. To je právě ta potíž, domnívám se, že vnitřně lze přijmout Boha za jistých, a především za jiných okolností, než jen skrze obraz. A pakliže se v člověku skutečně usídlí Bůh, kterého cítí a autenticky každodenně žije, pak se tomuto člověku může skutečně stát, že se setká s dílem, jehož sdělení a síle porozumí, neboť obsah díla resonuje s jeho vnitřně sjednocených Bohem, který věřícího prostupuje.

Obávám se, že křesťanu „bez Boha“- a nedělejme si iluze, že každý křesťan Boha našel (viz. Antonius Blok v Sedmé pečeti I. Bergmana) – hrozí to, že každý takový obraz se stane jen modlou, pouhou malbou na plátně opatřenou rámem, byť by jeho symbolika, jako v případě Obrazu Božího milosrdenství, byla sebevíce významnější. Vždy myslím jde především o vnitřní sílu niterně prožívané křesťanské víry, která nás nutí chápat smysl Ježíšovi objeti a jeho poslání. Posledním symbolem obrazu jsou ve spodní části napsaná slova: Ježíši, důvěřuji Ti. Ano, milost často přichází skrze utrpení, kdo jím prošel a obdržel ji, ten Bohu důvěřuje i bez uctívání Obrazu Božího milosrdenství.

Nejsem vůbec proti katolicky zaměřený, mnoho silného pro sebe nacházím právě v katolické liturgii, a třeba již mnohem méně na protestantské Bohoslužbě, kde zase prožívám to, co mi u katolíků chybí. Katolické církvi se zalíbilo v uctívání obrazů a soch, je to její po mnohá staletí udržovaná tradice, možná i jistá geneticky a dědičně předávaná úchylka prvních církevních hodnostářů, bez níž bychom ovšem neměli ty nádherné umělecké poklady, a byli bychom ochuzeni. Zdá se, že tehdejší umělecký vkus zástupců katolické církve, kteří rozhodovali o zakázkách pro tehdejší mistry měli docela vytříbený vkus, a nebo existovalo mnohem více talentovaných a Bohem osvícených umělců, než dnes.

Dnes se posvětí kdejaká ikona (mnozí současní malíři ikon je vlastně vytvářejí také jen na zakázku), kdejaký darovaný obraz, který je opatřený poutavým výkladem, ale jehož umělecká kvalita a tím i sdělnost je nízká. Protestantským modlitebnám by i v jejich odporu ke zdobnosti zase neškodilo, kdyby do svých prostor pustili více kvalitního umění. Obraz Božího milosrdenství má samozřejmě (jak jinak) své plagiátory, a dobrým úmyslem vedené autodidakty, kteří tento obraz pro římskokatolické křesťany rozmnožují, nic netuše, že jim vlastně vyprazdňují to, co by oni sami měli především naplňovat vnitřním a důvěrným osobním vztahem k Bohu.

Například v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Jindřichově Hradci byla v roce 2001 vysvěcena a instalována kopie Obrazu Božího milosrdenství, který podle originálu Eugeniusze Kazimirowského namalovala a po té jindřichohradecké farnosti věnovala paní Cerháková. V informacích o této akci bylo zkresleně uváděno, že paní Cerháková namalovala obraz tak, jak ho podle svého zjevení vymalovala Faustyna, jenomže jak je známo, Faustyna Kowalská obraz nevytvořila, pouze radila někomu jinému, jak ho má namalovat. Tzn. malíř Kazimirowský vytvořil pouze kopii její představy, a kopie této kopie byla jindřichohradeckou farností vysvěcena.

Vysvěcení a instalace Obrazu Božího milosrdenství bylo prý pro jindřichohradeckou farnost událostí zcela mimořádnou, protože paní Cerháková jí darovala obraz Toho, s nímž kráčíme vstříc začínajícímu 21. století. V Proboštském kostele v Jindřichově Hradci byl Obraz Božího milosrdenství přinesen v průvodu na začátku mše svaté ministranty, a představen věřícím. Potom jej probošt P. Habart posvětil a poté došlo k jeho umístění na stěnu vedle vchodu do kaple Panny Marie, kde byl vystaven k veřejnému uctívání. Také v kostele v Brodku u Prostějova je od roku 2009 instalován obraz Božího milosrdenství, bylo pro něj putováno v roce 2008 do Krakowa, kde farnost zakoupila malovanou kopii.

Na ilustraci je patrné, jak se od sebe různé kopie liší, a samozřejmě se šíří do celého světa. Jsou malovány vždy s menší či větší odlišností, pravděpodobně proto, aby v případě svěcení nebyl vysvěcen plagiát, ale vždy „originál“. Kopie Obrazu Božího milosrdenství, nebo kteréhokoliv jiného, ale nikdy originálem nebude, bude pouze originálem ve smyslu malovaného obrazu, byť kýmkoliv jiným. Je zřejmé, jak se původní autentické Ježíšovo pověření Faustyny k vytvoření obrazu rozmělňuje a vyprazdňuje. Ježíš přece Faustýně nepřikázal obraz dále rozmnožovat, toužil, aby byl uctíván právě tento obraz, a já tomu rozumím tak, že žádný jiný. Natož aby se z něho stalo prodejné zboží.

Každý křesťan ví, že Boží milosrdenství je uctíváno v Církvi od jejího počátku, že je přítomno v Písmu i v liturgii. V čem je tedy úcta, která vznikla na základě zjevení s. Faustyně, nová? Teolog P. Prof. Dr. Hab. Lucjan Baltere SAC říká, že Bůh je spravedlivý soudce, který zlé činy trestá a dobré odměňuje, ale že žádný starší katechismus už neobsahuje stejnou pravdu o Božím milosrdenství. A klade otázku : Musel se snad sám Ježíš domáhat svého velkého milosrdenství, které se jakoby vytratilo ze zorného pole křesťanů? Zdá se mi, že katolická církev si stále potrpí na patos, a jednou nohou vězí ve středověku.

P. Wojciech Zubkowicz SAC klade otázku : „V Církvi byly vždy přítomné veškeré prostředky spásy. Někdo se tak může ptát, jestli jsou vůbec potřeba nějaké nové formy kultu?“ A teolog P. Prof. Dr. Hab. Lucjan Baltere SAC odpovídá: „Žádná z forem úcty k Božímu milosrdenství není povinná. Jsou to doporučení, návrhy, nové možnosti, jak chválit Boha. Podle Deníčku Faustyny jsou nejdůležitější obraz a svátek Božího milosrdenství. Proč tomu tak je? Obraz, v kostele, kapli či v bytě, k nám promlouvá, něco nám přibližuje, zvláště svým nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti! Připomíná člověku milosrdného Boha Otce, který jest na nebesích. A já se ptám, nečiní Bible, kterou mají křesťané jistě po ruce totéž? A nepřibližuje eucharistie také to samé, a ještě mnohem intenzivněji?

První Boží přikázání zakazuje modly, avšak 2. niceský koncil na to šel šalamounsky a řekl, že „úcta prokazovaná obrazu patří tomu, koho obraz představuje.“

Tomáš Akvinský to rozvedl ještě dál : „Kultovní úkony se neobracejí k obrazům jako takovým, nýbrž slouží ke spodobnění vtěleného Slova. A tak hnutí, které se obrací k obrazu, se nezastaví u něho, nýbrž směřuje ke skutečnosti, kterou představuje.“

No, nejsem si jist, zda to tak vždy je, ale Akvinský měl na mysli obsah, nicméně pokleká-li křesťan před Obrazem Božího milosrdenství, pokleká i před formou, tj. barvami, plátnem a rámem. Akvinský si neuvědomil to, co už dnes z moderní teorie umění víme, že forma a obsah jsou jedno a totéž, a jedno bez druhého nemohou existovat.

Teologové tvrdí, že pro obraz Milosrdenství prý Ježíš požadoval úctu vzdávanou v kostelech, ne v soukromých domovech laiků, kněží, či v klášterech. V čem by ale měla spočívat tato veřejná úcta k obrazu, už dopodrobna Kristus neobjasnil. Lze ale mít za to, že pro tento obraz očekává stejné známky úcty, které se těší Jeho jiné obrazy v chrámech a kaplích. No vida, a vše je objasněno, Obraz Božího milosrdenství a jeho mutace v různé umělecké kvalitě modlami nejsou, stejně tak, jako není modlou pražské jezulátko, a naštěstí nejsou modlami ani náboženské obrazy renesančních malířů, tak vzdálené barvotiskovým obrázkům, kterým jsou obrazy Božího milosrdenství tolik podobné. Ano, možná nám chybí více milosrdenství, ale soudím, že člověk nepotřebuje obraz jako prostředníka pro spojení s Bohem, pomoc bližnímu má člověk v rukách sám.

Vytisknout