ANALÝZA

Kapitalismus na rozcestí?

24. 2. 2011 / Jaroslav Ungerman

Proč vlastně dochází k takovým projevům nespokojenosti? Vždyť ještě nikdy v minulosti nebyla světová ekonomika tak rozvinutá jako dosud. Nenastaly přece žádné velké celosvětové katastrofy, které by vyvolávaly hlad a nespokojenost. Světová ekonomika by dnes měla být se svými kapacitami schopna nasytit veškeré světové obyvatelstvo - v rozporu s katastrofickými předpověďmi šedesátých a sedmdesátých let minulého století.

Přesto se něco děje a mnozí si lámou hlavu, co vlastně se děje. Jak je možné, že dochází k nepokojům v zemích, které ještě před měsícem či dvěma vypadaly jako oázy klidu? Co vlastně to dřímalo pod povrchem, na který jsme v našich zemích, které tak rádi nazýváme vyspělé, nebyli schopni dohlédnout? Ba nebyli jsme schopni ani připustit, že by k něčemu takovému a tak rychle mohlo dojít.

Vždyť se nad tím zamysleme. Na jedné straně jsme – světová ekonomika jako celek – schopni vyrobit dostatečné množství spotřebních statků a zejména potravin a – na druhé straně – nejsme schopni je distribuovat tak, aby miliarda světového obyvatelstva – každý šestý – netrpěla hladem.

Neznamená právě tento fakt, že systém, který zde funguje a který by měl onu distribuci zprostředkovat, je špatný a přinejmenším neefektivní?

Arabský svět

V šesti arabských zemích na severu Afriky žije skoro 200 mil lidí – nejvíce v Egyptě – více než 80 milionů. Jejich obyvatelstvo rychle roste. Je to – pro srovnání – 40 % obyvatel Evropské unie. Co těchto 200 milionů vlastně vyrábí? Čím vstupují na světový trh? Těží ropu a plyn, je tam nějaký potravinářský průmysl, některá rozvinutá řemesla a co dál?

Je to turistická destinace pro nás Evropany – jezdíme se tam koupat a podívat na památky. Ale přijíždíme tam hlavně proto, že je tam pro nás lacino a chceme, aby to tak vydrželo a i nadále jsem tam měli všechny moderní vymoženosti. Pro pracovní síly to znamená jediné – že jejich mzda musí být co nejnižší a běda, kdyby se ji pokusili zvýšit, a vzrostly ceny za pobyt. Hned budou mít Evropané snahu jezdit jinam.

Podívejme se na jiný příklad. Zemědělské produkty – jeden příklad za všechny. Kilogram marockých jahod teď – ještě v zimě – stojí ve střední Evropě již v supermarketu dvě eura. Kolik asi tak dostane marocký výrobce? 50 centů nebo ještě méně? Jak z toho má uživit rodinu? Nemá snad on mít také naději, že bude moci slušně žít a koupit si třeba počítač a brouzdat pro internetu?

My občané EU potřebujeme tyto země jen jako dodavatele laciných a většinou exotických potravin a jako dodavatele energetických surovin. Ostatní výrobky – včetně obilovin – jim rádi za světové ceny dodáme. My bez těch jejich jahod či datlí přežijeme, oni bez našeho obilí ale sotva. Jak dlouho taková směna může fungovat? Další století nebo jen desetiletí?

Co jsme jako EU udělali proto, aby zde vznikly také nové výrobní kapacity, které by mohly dodávat na náš trh výrobky zpracovatelského průmyslu – průmyslové zboží – kromě koberců a bavlněných výrobků? Doporučovali jsme směrovat naše kapitálové toky právě tam, anebo se nám ta stabilita těchto režimů líbila a hlavně ono schéma vzájemného obchodu?

Na celém rozsáhlém trhu na severu Afriky neexistuje vlastní významná výroba spotřební elektroniky, automobilů, ani potravinářské technologie a jiných technologických celků. Je to trh pro 200 mil obyvatel a přitom vlastní výrobní kapacity jsou velmi malé a většinou na bázi montáže z dovezených dílů např. auta. Jak může takový ekonomický model dlouhodobě fungovat? Opravdu nikomu nevadí, že ekonomika Egypta země s 80 miliony lidí stojí na vývozu surovin, turistice a příjmech z tranzitu na Suezu.

Někdy je dobré se podívat i do nedávné historie. Když naši cestovatelé Zikmund a Hanzelka navštívili koncem 40. let Káhiru, hovoří o necelých dvou milionech obyvatel a celkem hezkém městě. Také naši experti, kteří tam byli v šedesátých letech popisují Káhiru jako čisté a hezké město. Dnes má Káhira 17 milionů obyvateli s předměstími. Kolik lidí tam žije v naprosté bídě na ulicích, ve špíně, okolo odpadky nasypávané do zavodňovacích kanálů, prostě pro Evropana sotva představitelné kontrasty... Podle oficiálních dat jen 2,5 % obyvatel Egypta má více než 10 dolarů na den a polovina musí žít z jednoho dolaru denně...

Ono někdy stačí zajít do takového arabského súku. Jako turistům se nám to líbí – kolorit barev, směs vůní, exotika. Uvnitř však dílny dva krát tři metry bez oken, s jednou zářivkou u stropu, kde se krčí nejméně čtyři lidé, kteří tam šijí boty, nebo tkají koberce či dělají nějaký jiný výrobek. Dětská práce je nikoli výjimkou, ale pravidlem. Jakou perspektivu mají tito lidé? Že budou žít ve stejné bídě jako jejich otec či dědeček? Přitom všude okolo korupce na každém kroku, bakšiš za cokoli a rostoucí sociální rozdíly mezi chudými a bohatými...

V té či oné míře to platí i pro ostatní země regionu. Není právě toto zárodkem dnešních problémů? Nevede tento ekonomický model k tomu, že se ten „náš“ a „jejich“ svět stále více vzdalují a přestávají si rozumět? Nevede to ke stále rostoucí polarizaci bohatství mezi „námi“ a „jimi“?

Polarizace bohatství a bídy

Patrně nikdy v lidské historii nebyla taková polarizace bohatství a bídy. Mají-li pravdu některé analýzy, pak dnes je rozdíl v příjmu na hlavu mezi nejbohatší světovou ekonomikou – USA a nejchudším regionem tj. Afrikou větší než 20:1. Tvrdí se, že 10 nejbohatších lidí na světě má majetek za 340 mld dolarů a přitom za méně než 2 dolary žije na světě 2,7 mld lidí – bezmála polovina lidstva.

Před dvaceti lety byl poměr mezi platem dělníka a generálního ředitele v USA 1:40, před pár lety to již bylo 1:400. Dokonce i ve Švédsku se poměr mezi platem průměrného dělníka a generálním ředitelem v posledních dvaceti letech změnil z 1:9 na 1:46. A poslední údaj – v devadesátých letech vzrostl plat vedoucích pracovníků v americkém průmyslu 6 krát, plat průměrného průmyslového dělníka o 40 %.

Možná že ani ve vrcholném feudalismu neexistovala taková polarizace bohatství a bídy. I tehdy přece existovaly společenské struktury, které bránily společenskému pohybu. Nevolnictví muselo být rozbito, protože zabraňovalo vzniku nového typu ekonomiky.

Tržní ekonomika, která tehdy fungovala, již vyčerpala své možnosti, a proto musela být zničena vlnou revolucí, při nichž tekla krev a bylo jí hodně. Byly to násilné revoluce, na to bychom neměli zapomínat.. Ono to totiž v lidských dějinách ani jinak nejde... To staré a přežilé se prostě brání. Spíše hledejme způsob, jak tyto oběti zmenšit – ale bez nich to bohužel nejde...

Není dnes podobná situace, která nakonec povede k úplně jinému uspořádání celých velkých kontinentů nebo subkontinentů?

Dává současný ekonomický a politický systém vůbec nějakou naději těm, kteří se narodili v chudých poměrech, že se budou moci z nich vymanit? Nikoli jako výjimka, ale jako pravidlo, jako širší jev? Dává současný systém lidem v těchto bouřících se zemích právě takové perspektivy? A nakonec dává tyto perspektivy tento systém i nám? Je prostupný směrem nahoru, ale i dolů?

Mnozí politologové stále více poukazují na to, že i politické strany u nás jsou privatizovány, ovládány jen úzkou skupinou lidí spojenou na základě společných ekonomických zájmů, které jsou připraveny realizovat nezávisle na vůli voličů atd.

Nejsou všechno toto příznaky toho, že je současný systém na rozcestí, že narazil na bariéry svého rozvoje a chce-li se dále rozvíjet, bude muset najít způsob, jak tyto bariery překonat? A jak to v historii bývá, toto překonávání barier neproběhne jinak než cestou společenských otřesů.

Neoliberalismus končí?

Jsem přesvědčen, že systém neoliberální ekonomie, který ve vyspělém světě začal převládat v posledních třiceti letech, zcela nepochybně vede k právě takovým důsledkům. Totiž, že odtrhl finanční toky od reálné ekonomiky, že pojetí redukce ekonomie jen na krátkodobý zisk vytvářený finančními spekulacemi vrhá světovou ekonomiku a její jednotlivé ekonomiky do stále větších turbulencí a potíží.

Stačí se podívat na titulky novin. Podle nich je po krizi a zase nám ukazují, že je skoro všechno tak, jako dříve. Už zase si vyplácejí manažeři investičních bank rekordní bonusy. Tak např. platy investičních bankéřů v Deutsche Bank loni vzrostly o 18 procent, celkové mzdové náklady banky se zvýšily o 12 procent na 12,7 miliardy eur. Zaměstnanci jejich investiční divize v USA dostali v průměru 500 tis. dolarů. Co jiného než arogance současného managementu finančních institucí je návrat k odměnám předkrizové úrovně? Už zase se vydělává a roztáčí nové kolo spekulací...

Nejen v zahraničí, ale i u nás. Slyšíme přece, jak teď česká vláda vyřeší problém s důchody. Svěříme to kapitálovým trhům. Jinak řečeno – spoléháme na to, že dluhy celosvětově porostou rychleji než reálná ekonomika. Ony totiž akcie či jiné dluhopisy nejsou ničím jiným než dluhem – půjčkou, kterou někdo někomu poskytl. Jen je potřeba to tak vysvětlovat....

A řekněme si to zcela jasně – jediné reálné peníze, které v tomto systému jsou – jak u těch investičních spekulantů v investičním bankovnictví i v budoucích českých penzijních fondech, které budou vyplácet penze za třicet a více let – jsou současné bonusy bankéřů a režie penzijních fondů. Ty jsou vyplaceny dnes a hned. Všechno ostatní jsou virtuální peníze, které možná v budoucnu někdo vyplatí – když se bude dařit atd..

Obávám se, že současná forma kapitalismu, tak jak ji dnes známe, sotva může pokračovat dál. Je na rozcestí a bude se muset vydat někam jinam. Nebude to zítra, ale jako historický proces se tato tendence prosadí a během deseti let bude svět vypadat jinak než dnes. Tržní ekonomika v nějaké jiné podobě s jinými pravidly bude pokračovat, ale neoliberálnímu kapitalismu už patrně zvoní hrana...

Vytisknout