Po fišerném hegerné

8. 2. 2011 / Ivan David

Fišerné

Možná se už neví, že Leoš Heger není pionýrem v rozesílání pokynů k navýšení mezd. Již v roce 2001 vydal takové „doporučení“ tehdejší ministr Bohumil Fišer na žádost tehdejšího prezidenta ČLK Davida Ratha. Pan ministr tehdy pravil, že pokud by některý ředitel nevyhověl, bude odvolán. Tomuto přídavku na platu se říkalo „fišerné“.

Situace na konci tisíciletí byla jiná. Po krachu mnoha zdravotních pojišťoven a masivní těžbě úhrad z málo regulovaného systému výkonových plateb za pravicových vlád (1992-98) vznikl deficit zdravotního pojištění asi 10 miliard. Celkový objem výdajů na zdravotnictví dosáhl asi 100 mld. (Pro srovnání je dnes naopak přebytek ve fondu pojištění „jen“ asi 12 mld. při celkovém objemu příjmů asi 240 mld. A to je prý krize.) Onen více než dvojnásobek za 12 let není výrazem přízně vlád, ale důsledkem růstu mezd, od nichž je pojistné bezprostředně odvozeno. Deficit po pravicových vládách 1992-98 vedl ke zpožďování plateb pro zdravotnická zařízení. K tomu je třeba přičíst několik miliard chybějících ve vytunelovaných nemocnicích. Podařilo se mi (ve funkci ministra) snížit deficit pojistného brzděním růstu příjmů zdravotnických zařízení, neboť jejich větší navýšení bylo možné jen na úkor růstu deficitu „fondu zdravotního pojištění“. Místopředseda vlády Špidla (1998) z pověření vlády s odbory „vyjednal“ růst mezd ve státním sektoru o 17%. (To je onen sektor, v němž současná vláda „uspořila“ na mzdách 10% za jásotu pravicových médií.) Navýšení mezd ve většině rezortů je prosté. „Prostě“ se zvýší v rozpočtu příslušného rezortu položka „osobní výdaje“. Ve zdravotnictví je to jiné. Mzdové výdaje nejsou „rozpočtovány“ ve státním rozpočtu, ale jsou nezřetelně obsaženy v úhradách zdravotnickým zařízením od zdravotních pojišťoven. K vyčlenění osobních nákladů dochází až ve zdravotnických zařízeních podle možností a rozhodnutí jejich vedení. Nikdo nemůže předem jasně říci, kolik to bude. Zeptal jsem se zkusmo Špidly, jak to podle něj mám zařídit, když vyjednal 17% i pro zdravotnictví. Neřekl, že zdroje jsou, ale dal mi mnohem lepší radu: „No to bude těžký...“. Ze 17% zamýšlené hrubé mzdy je nutno odečíst povinné odvody. Mzdy vzrostly asi o 11% a lékaři ostře protestovali, že je to málo (přestože za ministra Stráského reálná mzda ve zdravotnictví klesla (1997) a zdravotníci byli zticha). Měli pravdu, bylo to málo, ale víc to nešlo. Alespoň jsem o tom byl přesvědčen, protože jsem za prioritu pokládal sanaci deficitu zdravotního pojištění, aby se dosáhlo stability rezortu. Bylo to sebevražedně odpovědné rozhodnutí. Po mně přišel Bohumil Fišer, který prý měl za úkol „uklidnit zdravotnictví“. Zdravotníci byli částečně uklidněni, neboť dostali „fišerné“. Zdravotnictví se ovšem neuklidnilo, protože narostlo zadlužení zdravotnických zařízení. Brzo potom ČSSD, která prosadila vytvoření krajů a krajských zastupitelstev, těžce prohrála první krajské volby. ODS vládnoucí v krajích si stěžovala, v jakém stavu jim stát ovládaný neodpovědnou levicí předal nemocnice. Jejich zadlužení bylo nejen důsledkem „fišerného“, ale mimo jiné často také novým tunelováním při jejich „dynamickém řízení“ novou vlnou ředitelů. Co s takovými zadluženými nemocnicemi? Inu, zprivatizovat! Nejlépe hluboko pod cenou. Nyní jsou hejtmani všichni nominovaní ČSSD, ale na zprivatizované nemocnice mají pramalý vliv.

Hegerné

Vstali noví bojovníci a odcházejí. Ministr Heger takticky vyčkával a nejednal. To se ukázalo z jeho strany jako prozíravé, neboť dobře věděl, že tolik lékařů určitě neodejde. Iniciátoři protestu se brzo dostali pod větší tlak než ministr. Aby ukázal dobrou vůli, nabídl částku, o níž s jistotou věděl, že bude odmítnuta, což dále zlepší jeho vyjednávací pozici. Když už se lékaři s nabídkou smiřovali, nabídku snížil a štědře rozdělil i pro sestry, aby zasel nesvár do řad zdravotníků a ještě více získal médii jako vždy „objektivně informovanou“ veřejnost na svou stranu. Proti lékařům pracuje i čas, který sami nastavili. Nejkomičtější na celé tragédii je, že žádné miliardy „nejsou na stole“. Prostě není pravda, že je ministr „někde našel“. Ministr má vedle „správců veřejného pojištění“ postavení asi jako domovník vedle majitele domu. Ministr nemá reálný vliv ani na výběr pojistného ani na distribuci příjmů ve zdravotnických zařízeních. Jediné, o čem rozhoduje, je jmenování ředitelů fakultních nemocnic. Vydal tedy příkaz ředitelům pod pohrůžkou jejich odvolání. Ti mu samozřejmě vyhoví. Neušetří ovšem na „předražených zakázkách“, jak si představuje naivní veřejnost, ale na „údržbě a rozvoji“ (na úkor vnitřního dluhu) a hlavně zase na největší výdajové položce, tedy na personálu. Zredukují nebo zruší provozy, které jsou ztrátové nebo málo výnosné. To neznamená, že jde o služby zbytečné, ale jde o služby pojišťovnami málo hrazené. Pomohou si i jinými osvědčenými fintami na příjmové i výdajové stráně, ale deficitu ve vlastním hospodaření těžko zabrání. Celá operace s „nalezenými miliardami“ a ministerskými dopisy ředitelům má ještě další kouzlo. Má donutit Haška k placení „haškovného“, nicméně zdroje nejsou. Dopisy ředitelům hejtmani jistě píší, ale odvolávat příliš nemohou, i pokud náhodou nejsou nemocnice již zprivatizovány. Heger prokázal, že je velký stratég, vnesl zmatek do řad odboje jen tím, že nabídl iluzi. Lékaři nyní procitají a kladou si otázky, které si měli klást předem: „Co bude dál?“ Dál nebude nic, protože finta s hromadnou výpovědí se nedá opakovat. O co více dostanou teď, o to méně dostanou později, neboť nutnost rovnováhy mezi příjmy a výdaji k tomu bude nutit a nastavení motivací a nástrojů se nezmění. Ministr bude pokračovat s osvědčenou figurou bájné „reformy“. Že je stav těžko udržitelný a změny potřebuje, to přece vědí všichni...

Vytisknout