Nenávist a nezkušenost, aneb, že nás bílé nemaj rádi?

8. 2. 2011 / Jozef Bohumil Ftorek

Podle pana Žáka spočívá podstata nenávisti arabského, jakož i celé řady dalších světů, vůči světu západnímu v tom, že v posledních několika stoletích to jsou bílý muž a bílá žena, kteří vraždí, zotročují a okrádají muže arabského, jakož i ženu arabskou. Proto každý normální Arab i Arabka, kterým ještě zůstalo trochu toho sebeuvědomění v těle, při sebemenší příležitosti napadnou jakéhokoliv bílého muže a libovolnou bílou ženu, protože dobře vědí, že se prostě nemohou splést a určitě někoho pomstí nebo odčiní nějakou křivdu.

Na jaře 1997 jsem cestoval, často stopem, z Prahy do Palestiny. Moje zkušenost z islámského a arabského světa, konkrétně ze Sýrie a Jordánska je velmi pozitivní a stále podnětná. Měli jsme tehdy jen pár amerických dolarů, nadšení, optimismus a dobrou kondici. Nemálo místních obyvatel se k nám chovalo velmi přátelsky. Vnímali nás jako reprezentanty jiné kultury, kterou chtěli poznat. Byli k nám, bílým cizincům velice pohostinní a přátelští. Kontaktem s námi chtěli poznat náš svět, dotknout se ho. Velmi příjemná byla družná debata se syrskými školáky v Palmyře. V rozhovoru se mnou testovali svoji angličtinu. "Odkud jsi? Z České republiky? A jakou řečí se u vás mluví? Anglicky?" Ptali se mne tehdy zvídavé, dospívající školačky. Kluci obdivovali moje vojenské kalhoty,smrkáče. Žijeme tam, kam se většina z nich pro chudobu a povinnosti k rodině nikdy nedostane. V Damašku jsme, já a tři moje české vrstevnice, přijali pozvání do místní rodiny. Původně jsme cestovali v páru. Dva kluci, naši parťáci, během cesty Orientem, v touze po větší svobodě i dobrodružství, svoje partnerky předčasně a nečekaně opustili. Odjeli do Egypta. Holky se mnou zůstaly, i když situaci interpretovaly zcela opačně. Přespali jsme tehdy v rodině mladého pomocníka z cukrárny v centru Damašku. Arabsky jsme neuměli, ale kompenzovali jsme to aktivní gestikulací i mimikou. Večeřeli jsme arabský chleba, domácí marmeládu, olivy a smažená vejce. Můj hlas, hlas muže, zde měl, zdálo se svou váhu. Holky, vědomé si kulturních norem hostitelů, totiž výrazně omezily své jinak vždy emancipované chování. Jediný - kulturní konflikt nastal v okamžiku, kdy jsme měli jít spát. Chlapi nám ustlali na podlaze v pokoji pro hosty. Byly tam koberce a černobílá televize. Po náročné cestě a dobré večeři se ráno probudím uprostřed mladých žen, a možná dostanu i snídani, těšil jsem se. Hlava domácnosti, matka mladého cukráře, postarší korpulentní žena, ale neměla pro takové uspořádání pochopení. Matku jsem viděl jen krátce, řídila chod v kuchyni, kde pracovaly i ostatní ženy. Její mateřštinu jsem neuměl, ale moc dobře jsem jí rozuměl. "Ten svobodný Evropan nemůže spát u těch dívek. Je to nemravné! Ne a ne a ne," křičela na celý dům. Marně se jí její manžel, švagr, synové i otec snažili vysvětlit, že tam u nás je to normální, že se nemusí pohoršovat, že jsme jiná kultura. Rychle to vzdali. Noc jsem strávil ve spacáku na tvrdé dřevěné lavici v pokoji mladého cukrářského učně. Chlapec bydlel vedle zděného stavení rodiny v jakési dřevěné kůlně. Snídaně nebyla. Nestihli bychom autobus do Amánu.

V Amánu jsme měli štěstí, jeden ochotný obchodník s koberci nás svezl až na Jerusalem Street. Odtud to bylo na Západní břeh a do svatého města necelých šedesát kilometrů. Další šofér nás vzal dál. Z korby malého nákladního automobilu přehlížíme krajinu. V dáli vidíme pobřeží a modrou hladinu Mrtvého moře, zelení pokryté pahorky, stáda hnědo-černých koz. Ve městě Suwayma dva kilometry od hraničního přechodu King Abdulah Bridge řidič dodávky zastavuje. Každému z nás koupil pepsi colu, zaplatil taxi k hranici a popřál hodně štěstí.

Nikdo na mne během naší cesty Sýrií a Jordánskem nekřičel, nemířil zbraní ani mne jinak neponižoval nebo mi ubližoval. Bezpečnostní riziko samozřejmě existovalo. Bylo podobné jako při cestování pražskou noční tramvají nebo newyorskou podzemkou. Jisté ponížení jsem zažil (kromě balkánské konfrontace s rumunským průvodčím a maďarským celníkem) až ve státě Izrael. Nejdříve na farmě, kde jsem sklízel rajčata pro evropské zákazníky. Pak na celní přepážce při odjezdu ze země v přístavu Haifa. Na otázku mojí vrstevnice, důstojnice izraelské armády: "Proč jste byl v Sýrii," jsem totiž tehdy sebejistě i provokativně odpověděl: "Proč ne!"

Abych nezapomněl, když jsme večeřeli na střeše Al Arab Hostelu v arabské části Jeruzaléma, házeli na nás palestinští výrostci kameny. Nedomnívám se, že to byl politický manifest. Házeli je totiž i po sobě navzájem.

Některé vlastní postřehy z tehdejší cesty na Blízký východ jsem vylíčil v textech, které svého času zveřejnily i BL -- ZDE a ZDE.

Vytisknout