Jak se lidé stávají obětí exekutorů

1. 1. 2011 / Jan Tuláček

Jádro věci je ale v naprosté právní negramotnosti našich občanů, tedy hlavně těch, co mají pouze základní školní vzdělání, ale nejen jich. A tady bych si troufnul říct, že je to dědictví předchozího režimu. Tehdy totiž stačilo například nevyzvedávat si doručenky od soudu, a případ šel do ztracena. Exekutorů bylo u soudů jen několik, a byli to exekutoři státní, bez motivace něco vymoci. Takže se věc odložila a nakonec se pohledávka promlčela. Samozřejmě neříkám, že vždycky, ale pokud šlo o menší částky, bylo to pravidlem.

Takže když si dnes dělník z vesnice v příbramském okrese vypůjčí od nebankovního subjektu 20.000 Kč na plazmovou televizi (do banky nejde, protože se mu nechce vyplňovat papíry, nebankovní subjekt mu všechno podstrčí pod nos a stačí jen udělat ten podpis), je to přesně ta "bagatela", u které by dříve nastala situace popsaná výše. (Nebankovní subjekt je lákavý, protože inzeruje např. "50.000 za 500" - nekupte to!) Jenomže dnes není včera.

Ztráta zaměstnání znamená, že dlužník přestane platit. No a hned se zvedne úrok z už tak vysokého čísla o 30 - 50%. Není to lichva, je to totiž úrok sankční. (A tady bych chtěl udělat poznámku - tohle sem přišlo ze Západu, tedy i z Anglie, není to tuzemský vynález!) Dlužník žije ještě ve starých časech a nevyzvedává si poštu, čímž si ovšem sebere možnost uplatnit svoje námitky u soudu. Nevyzvedne si ani obsílku o zahájeném exekučním řízení a už se veze. Ze 20 000 Kč je najednou pohledávka za 120 000 Kč! Vše legálně. A to už každý exekutor rád bude vymáhat, navíc s přihlédnutím k tomu, že neustálým načítáním úroků z prodlení může ta plazmová televize docílit hodnoty několika set tisíc.

Kde je chyba? V prvé řadě udělal chybu náš dělník, že si nevyžádal pomoc právníka před podpisem smlouvy. Každý by ho totiž důrazně varoval před podpisem. No a samozřejmě na vině je také stát, který umožňuje nebankovním subjektům pracovat s podmínkami, které odporují tzv. dobrým mravům.

(Nezabývám se teď bankovními úvěry, protože banky aspoň klientům, kteří nejsou na pohled dostatečně solventní, nepůjčí, a tím je vlastně ochrání před horší variantou.)

Mohu anonymně popsat zavedený systém jedné úvěrové firmy (sídlo má v Londýně, a navzdory trestním oznámením podaným na ni podvedenými českými klienty, britské soudy s tím ještě nic neudělaly):

Klient dostane bez problémů úvěr - bez ručitele, záruk apod. Musí ale, u jiné firmy, založit životní pojistku ve prospěch věřitele (co kdyby umřel, než to zaplatí, to je přece logické). Ve smlouvě o pojištění je smluvní pokuta za vypovězení smlouvy dříve, než za 2 roky. Dlužník obvykle z důvodu ztráty zaměstnání přestane platit jak dluh, tak pojistku. A má na krku hned dvě žaloby, samozřejmě u jakéhosi rozhodčího soudu, který to rozhodne velice rychle. No a platí nejen za dlužné splátky úvěru, ale i za neuhrazenou smluvní pokutu - že něco takového podepsal, to do té doby vůbec nevěděl.

Takže osobně si myslím, na základě svých několikaletých zkušeností, že by bylo jednak třeba udělat z úvěrových smluv smlouvy spotřebitelské, s výraznými právy na straně klienta, a dále zbavit svéprávnosti asi tak třetinu naší populace. Protože když nerozumím tomu, co mám podepsat, musím si to nechat vysvětlit od nestranného subjektu. A také výrazně omezit možnost používání rozhodčích doložek - pro občanskoprávní vztahy bych je přímo zakázal.

A na závěr bych se chtěl zeptat, jak by měl vypadat tlak občanů na zeefektivnění práce soudů. Pokud vím, každá partaj to má ve volebním programu, takže co mám dělat, když to pak neplní? Volit jinou, ale každá se chová stejně. Navíc každá novela občanského soudního řádu má za cíl zeefektivnění práce soudů, ale vždycky to funguje jinak, než měl zákonodárce na mysli.

Upozorňuji jen, že to, co jsem napsal, je jen narychlo nahozená část problému, mohlo by se to sáhodlouze rozebírat po stránce právní, sociálně psychologické i politologické.

Vytisknout