Souboj infantility a brutality

Z novějších českých filmů: Občanský průkaz a Přežít svůj život

29. 12. 2010 / Jan Čulík

Film je to dost rozvleklý, ale českému divákovi to nebude vadit, protože je to film velice "český" -- vyžívá se v reáliích malého, plebejského, předměstského českého života, který se koneckonců od sedmdesátých let minulého století zase tolik nezměnil -- jen zřejmě pro mnoho lidí zmizela tehdejší existenční jistota -- kterou ovšem i tehdy měli jen ti, kdo se režimu neprotivili. Český divák -- a pražský multiplex byl plný -- se bude láskyplně vžívat do typicky české, domácké, intimní atmosféry.

Film sleduje historii čtyř přátel, chlapců teenagerů, jimž je někdy kolem roku 1974 patnáct let -- a režim je hned zpočátku podrobí absurdnímu politickému rituálu, při němž všem patnáctiletým v dané škole policisté -- s patřičnými socialistickými výhrůžkami -- předávají mladým lidem občanky. Naši čtyři mladí přátelé jsou non-konformisté. Zde je film vzdálenou ozvěnou Pelcovy knihy ...a bude hůř, i když Šabachovi a Trojanovi mladíci nepropadnou zločinnosti ani sexuální promiskuitě -- jen na kopci nad Prahou popíjejí vlastnoručně vyrobené koktejly z nejrůznějších podivných alkoholických tekutin -- včetně Alpy francovky.

Mladíci jsou hrdí a svobodní, mají talent a originalitu, a to je v sedmdesátých letech problém. Jeden z nich píše ironizující básničky, spíš slovní hříčky, často s provokativním politickým kontextem. Film Občanský průkaz se uchyluje k stereotypu, známému z celé řady jiných českých filmů. Mladí jsou metaforou svobody a odvahy a pohrdají svými často brutálními otci (ti pro facku pro potomstvo nikdy nemají daleko), kteří jsou však v polovině sedmdesátých let naprosto zkroušení a demoralizovaní. Buď byli propuštěni ze svých normálních zaměstnání z politických důvodů (otec jednoho z mladíků dělá popeláře), anebo se intenzivně bojí vystrčit hlavu nad parapet. Není divu, že patnáctiletí synové takovýmito otci víceméně pohrdají (i když se nakonec ukáže, že zdánlivě zbabělý otec jednoho z mladíků ve skutečnosti chystal pokus o emigraci, s celou rodinou, který však nevyjde a rodina je z hranice při cestě do Jugoslávie vrácena zpět, otec při následných policejních výsleších utrpí mrtvici).

Ondřej Trojan se vyjádřil v jakémsi rozhovoru, že film natočil nejen proto, aby "ukázal dnešní mládeži, v jaké době jsme vyrůstali", ale i proto, že mu tehdejší zbabělství, úhybnost a mstivost připadá "znovu aktuální".

V tomto smyslu působí opravdu aktuálně epizoda v místní škole, kdy si uprostřed hodiny vyzvedne tělocvikář -- zástupce ředitelky kvůli nějaké údajně oficiální zámince z vyučovací hodiny ruštinářku a jde s ní souložit do tělocvičny. Shodou okolností je při tom uvidí jedna malá žákyně, a tři dcery z téže rodiny (jíž vévodí brutální, primitivní otec -- násilník) se s tím svěří ve škole své oblíbené, mladé učitelce. Ta je zapřísahá, aby o tom nikomu nic neříkali, jenže informace o souloži se samozřejmě neutají a zástupce ředitelky požaduje "přísné potrestání žáků" za "pomluvu". VŠICHNI zaměstnanci školy se za něho postaví a mladou učitelku Lenku, jedinou osobu, která se v pedagogickém sboru chová lidsky a rozumně, podrobí kárnému řízení a ze školy ji vyštvou. Strach, zášť, bojácnost, hnus, primitivismus. Lenka posléze emigruje -- je to ale v tehdejší době řešení? Emigrace byl skok do nejistoty, to už ve filmu není...

Celkově, musím říct, film zaznamenává atmosféru sedmdesátých let -- s oficiálním primitivismem, brutalitou a mstivostí dosti objektivně. Přežilo to dodnes. Svědčím, že taková ta doba skutečně byla. Jsem asi o pět let starší, než byli v polovině sedmdesátých let hrdinové tohoto filmu, takže moje zkušenost může být trochu jiná, ale ne moc.

Doba to byla skutečně klaustrofobní. Nebyla to doba zrovna pro někoho, kdo se chtěl chovat nezávisle a svobodně. Přitom - a to v tomto filmu už také není - Husákův režim se ale velmi silně ucházel o mladé lidi, jako jsou hrdinové tohoto filmu, kteří nebyli "zdiskreditováni" politickou aktivitou v roce 1968 a byli ochotni se režimu zaprodat. Takoví udělali velkou kariéru.

Film není nejhlubší. Nedojde k žádnému originálnímu poznání. Je to asi hlavně proto, že nám sděluje zkušenost sice svobodných, ale nicméně velmi nezkušených, mladých jedinců. Ve filmu jde o konfrontaci infantility a brutality. Jakoby v české společnosti byla infantilní zkušenost určující. Možná je. S režimem se nestřetává nikdo s výraznější životní zkušeností. Takoví lidé jsou v režimu umlčeni buď tím, že byli (zřejmě) proměněni v neosoby (viz zhrzený otec popelář), anebo jsou posedlí strachem.

Infantilní témata řeší i nový Švankmajerův film viz níže.

Obojí je velmi zajímavé - téma infantility jako určujícího motivu v české společnosti je výrazné. Možná není divu, že se v těchto filmech navrací.

Tak jako traumatem britské společnosti je třídní rozdělení a nerovnost, a filmaři se k němu neustále vracejí, v české společnosti se takovým zásadním tématem zdá od roku 1970 dětskost. Není to překvapivé - česká společnost byla skutečně po sovětské invazi plánovitě a záměrně uvržena do infantility a pro vládnoucí garnituru je výhodné udržovat lidi v područí dětskosti dodnes.

Nejsem si jist, jestli Občanský průkaz může nějakým způsobem oslovovat zahraničního diváka. Potíž je - a že těch postkomunistických českých filmů o době komunismu už je skoro nepočítaně - že ty filmy nevydávají žádné velké lidské svědectví. Paradoxně na rozdíl od československých filmů z šedesátých let, které paradoxně vznikly v režimu, který kritizovaly, a velkým lidským svědectvím oslovovaly i mezinárodní publikum.

Přijde mi, že film Občanský průkaz-- možná jen drobně -- ideologizuje. Trochu černobíle a nečesky působí hrdinství mladých lidí protivících se komunistickému režimu. Nevím o případu, kdy by se mladík, ve snaze vyhnout se vojně a dostat modrou knížku, snažil o to, aby mu kamarád zlomil ruku. Jiný z mladíků, aby unikl vojně, si lehne rozpařený po koupeli jen v trenýrkách v mrazu ven na sníh, a na to zemře. To je taky dost pateticky heroické. Chovají se takto skutečně Češi? Nikdy jsem se s tím nesetkal. Daleko pravdivější mi připadá dávání úplatků lékařům, kteří pracovali v odvodních komisích, případně jiný kamarádšoft. Oba typy jánabráchismu jsou ve filmu zaznamenány.

Film dost pravdivě svědčí o tom, že kolonizační prosovětský režim sedmdesátých let byl připraven zlikvidovat jakkoliv nadaného člověka prostě proto, že mu nedůvěřoval. Jedním z patnáctiletých mladíků je syn emigrovavších operních hvězd, který má fenomenální hudební talent. Nedostane se na konzervatoř.

Jak jsem uvedl výše, film je trochu zdlouhavý a zápolí s problémem, že nemůže mít žádné vyvrcholení. Tohle není žádný film Kolja, s řešením a la deus ex machina, kdy najednou, neočekávaně, padne komunismus. V polovině sedmdesátých let je do konce režimu ještě velmi daleko. Režim byl ve stavu stagnace -- byl sice hystericky ideologický a vyžadoval od občanů aktivní účast na politických rituálech, přesto však existoval v bezčasí. Problémem filmu Občanský průkaz je tedy, že příběh nemá kam vést. Film je vlastně jen taková -- prodloužená -- momentka jak se žilo v době, kdy neprobíhal čas. Končí scénou, kdy rodinka hlavního hrdiny, s po infarktu už uzdraveným otcem, táboří - navzdory socialismu - zcela idylicky v létě u jakési řeky. Takže vlastně pohoda.

Švankmajerův dlouho očekávaný nový celovečerní film Přežít svůj život je zklamáním. Tento film je zvlášť zdlouhavý. Je to prostě poněkud sebestředný "umělecký" (čti "intošský") "experiment". Film je z velké části natočen metodou animace fotografií skutečných postav (jen detaily, většinou detaily úst) jsou nasnímány v reálu. Animování celovečerního filmu muselo být nesmírně pracné a je velká otázka, zda v podstatě jednoduchá teze, kterou film sděluje, stála za všechnu tu práci.

Postarší hrdina -- možná jakési alter ego Jana Švankmajera -- začne mít sny, v nichž se seznámí s atraktivní mladou ženou v červených šatech. Snaží se do snů vracet co nejčastěji a za pomoci starší obskurní publikace si vypracuje technologii, jak to dělat pravidelně. Žena v červených šatech však není v první řadě milenka, ukáže se nakonec, že je to hrdinova matka. Film argumentuje, že všichni jsme zřejmě nezměnitelně determinováni ve svém podvědomí archetypálními zážitky, které nám vštípili naši rodiče v prvních několika málo letech života. No a co?

Film občas obsahuje pár zábavnějších scén, docela vděčný je souboj dvou portrétů Freuda a Junga, visících na zdi v ordinaci psycholožky, která se snaží hrdinovy sny rozbírat. Celkově však, dá se říci, k porodu pracovala hora a zrodila se tentokrát jen malá myška. Divákovi se film nezalíbí už proto, že Švankmajer dělá lidskou existenci v tomto filmu ještě více než dříve -- programově hnusnou. Ve filmu vidíme detailní záběry různých docela odporných fyziologických rysů starších lidí, obligátní jsou scény zvracení i nechutného pojídání různých pokrmů.

Zajímavé je, že shodou okolností skoro úplně totéž téma -- totiž pronikání k jádru lidské osobnosti prostřednictvím snů -- pojednává nedávný americký hollywoodský film Inception (Počátek) Christophera Nolana, s Leonardem di Capriem v hlavní roli. Tento film je samozřejmě daleko komerčnější než Švankmajerův opus, ale zpracovává totéž téma propracovaněji a na více rovinách. Film Inception si z pronikání do podvědomí prostřednictvím snů vytvořil daleko složitější aparát než Švankmajerovo dílo. Inception má samozřejmě také daleko větší production value -- rozpočet byl jistě tisíckrát větší. Inception je však příjemnější zážitek než Přežít svůj život a vede také k zamyšlení. I ve filmu Inception jsou surrealistické prvky a podle mě jsou překvapivější než u Švankmajera. Na Inception byl s chutí šel podruhé, na Švankmajerův film už ne.

Vytisknout