Historie -- tragická, ale i děvka prodejná...

30. 12. 2010 / Miloslav Štěrba

Jeho bohatě ilustrované Rusko tvoří: Stalinovy gulagy, Bydlení pro lidi a hmyz, Moskevské vědmy, Rybáři-Bídníci, Samohonka, Sekyra a víra aneb Chudí chudým, Povolání: Donský kozák, Mozky v tísni (tj. ruská věda), Bolševici versus Vánoce, Moskevští tolkienisté, Vaříme se Stalinem, Masy nepotřebují maso, Královec – Divoký východ, Město zpola zakázané – Sevastopol, Po pádu říše – Jakž takž přežít, Zóna zmaru a Jedovatá země – Černobyl, Na hrobech předků, Estonský zázrark, Země svaté Nino – Gruzie, Rozděleni válkou – Jižní Osetie, Borodino – Radosti na poli smrti, Pravda o Zoji Kosmoděmjanské (objevily se „přesvědčivé články a nové důkazy“, že partyzánku-komsomolku Zoju vydali Němcům sami ruští vesničané), Neznámá Aurora – Byrokrati v uniformách, Bílá garda, Vojáci ešalonu smrti, Zrazení zrádci, Les mrtvé armády – Vlasovci, Kosti všude kolem atd.. Kniha je to obdivuhodná po mnoha stránkách. Např. v ní najdete celostránkovou fotografii rozkládajícího se potkána nebo fotografii švába. Lidi v knize zastupují Stalin, Berja, Ježov, děda Mráz, britský důstojník v pozorovací misi OBSE, ženy oplakávající své mrtvé, Boris Nazarov – výrobce šavlí a kozáckých suvenýrů, pop-otec Stefanij, babka Antonína – geniální léčitelka, Baťka a Věra – přátelé ze stísněné komunálky, Tamara – strážkyně tajemství Stalinova strašidelného domu...

Vyhovět poptávce z českých luhů a hájů po objektivním zobrazení Velké země určitě nebylo snadné. Náš náročný čtenář si samozřejmě kromě zvolených politiků a vlády zaslouží poctivě napsanou a nafocenou epopej o zemi, „kde včera snědli, co měli sníst zítra“, jak známo. V úvodu zmíněná kapitola „Všechno bylo jinak“ nutí člověka znovu se zamýšlet nad historií, neboť přece vše se vším souvisí, nic není bez příčiny a samo o sobě. Tragický vývoj Ruska přes peripetie SSSR nebyl náhodný. Jaký výběr měl řádný občan této země, jestliže v ní po staletí byla u moci feudální vrchnost, země byla úmyslně držena stranou demokratického dění a sociálních reforem ve známém provedení zeměmi Západu? O tom snad více napoví i druhá „vánoční“ kniha.

Tragická plavba (s Aurorou)

Otevírání archivů umožňuje nový pohled na historické události. Také informace z jinak utajovaného světa diplomacie přicházejí na světlo boží i díky šťastným okolnostem. Nedávno k tomu přispěl server WikiLeaks. U našich východních téměř sousedů, v Rusku, se čas od času zveřejňují dobové dokumenty, které se nějakým zvláštním řízením dostaly na světlo boží. Letos v Sankt Petěrburgu vydali knihu pod názvem „Cesta k Cušimě“ díky nalezené korespondenci admirála Rožestvenského, velitele 2. Tichooceánské eskadry, vyslané do války proti Japonsku v roce 1904. Dopisy pocházejí převážně z období od 4. září 1904 do 12. září 1905.

Válka s Japonskem je v Rusku označována jako „nultá“ světová, která předcházela těm očíslovaným. Vždyť se na ní do jisté míry podílely velmoci, zasahující do dění v Číně (Anglie, Francie, Německo, USA). Také jako poslední džentlmenská. Ruská vláda vyznamenala např. japonské zdravotní sestry, které se „vzorně staraly o zajaté námořníky“. Na stéle památníku Cušimské bitvy je zobrazen japonský admirál Tógó, stojící u nemocniční postele zraněného Rožestvenského.

Koloniální zájmy carského Ruska směřovaly dlouhodobě do Mandžuska, na korejský poloostrov, k námořní základně Port Arthur. Diplomatické vztahy s Japonskem zdaleka nemusely mít fatální konec. Ruská státní mašinérie však byla pod tlakem domácích sociálních bouří a ruští diplomati a politici odkázáni na samoděržavného monarchu. Z dopisů Rožestvenského vyplývá, že nikdo z generálního štábu nebyl ochoten říct carovi „ne“, když se jednalo o zahájení námořní výpravy proti Japonsku. Admirál popisuje jednání v generálním štábu, kde by se považovalo za projev zbabělosti odmítnout válečné dobrodružství.

Plavba 2. Tichooceánské eskadry do Vladivostoku začala v září 1904 v estonském přístavu Revel (nyní Tallinn), pokračovala do Libavy (nyní Liepaja), přes spřátelené Dánské království směřovala Lamanšským průlivem do španělského přístavu Vigo, pak se eskadra rozdělila, část plula směrem na Suez (jenže Britové vyžadovali zmenšení tonáže lodí pro průjezd kanálem), proto většina plavidel plula kolem Afriky. S Brity měli Rusové konflikt už při cestě kolem Anglie, kdy v domnění, že na ně útočí britské válečné loďstvo, rozstříleli několik rybářských lodí. Tento nešťastný incident vyvolal téměř válečný konflikt mezi Británií a Ruskem.. Plavba kolem horké Afriky několika desítek válečných a doprovodných lodí si vyžadovala patřičné zásobování: Uhlím, neboť bitevníky spotřebovávaly až 100 tun uhlí za den, ale i potravinami, a k tomu sloužily další lodě, pro něž výprava ruské eskadry byla možností výhodného prodeje zboží.

Admirál Rožestvenskij píše v dopisech ženě o nepřetržité řadě problémů, které plavbu provázely. Zejména soustavně docházelo k poruchám technického zařízení lodí. Eskadra byla nucena několikrát denně zastavovat, v přístavech (ale i na moři) doplňovat zásoby uhlí, a jen málo času zůstávalo na cvičení, aby námořníci byli připraveni na válku. Navíc jejich doprovodná mrazící loď (většinou se jednalo o německé lodě s uhlím, proviantem) s masem přestala fungovat a tuny masa skončily na mořském dně. Plavba kolem západního pobřeží Afriky byla limitována výskytem spojenců – a mezi ně nepatřila Británie. Takže žádná zastávka v Kapském přístavu, ale lodě pluly až k ostrovům Madagaskaru, kde se obě části eskadry s obtížemi našly a spojily. K strašným poměrům v tropické části Indického oceánu přispívalo nesnesitelné vedro, otrocká práce námořníků při nakládce uhlí, nedostatek potřebných potravin ( brambory, zelenina). Ale zejména trpěl admirál Rožestvenskij nedostatkem informací z Petrohradu. Jeho dcera Lelja čekala dítě. O narození vnuka se dověděl z telegramu carevny. Telegramy měly mnohodenní zpoždění, a neobsahovaly žádné analýzy vojenské situace na Dálném Východě. Zvláště problematickou se plavba ukázala po dobytí Port Arthuru Japonci. A klidu nepřidalo ani vědomí, že Britové s jejich přítomností v jižní Asii zřejmě informují Japonce o plavbě ruské eskadry.

Dopisy samozřejmě nepostihují období samotné námořní bitvy.

Podrobnosti Wikipedie ZDE

Rožestvenskij v ní byl vážně zraněn, v japonském zajetí mu operovali lebku. Domů posílá cenzurované korespondenční lístky. Po uzavření mírové dohody přijíždí do Ruska zmítaného porevolučním hledáním viníků, jistou dobu je v původní funkci velitele Hlavního námořního štábu, pak propuštěn – ze zdravotních důvodů. Nakonec byl postaven před soud jako strůjce Cušimské porážky. Bylo mu kladeno za vinu, že se vzdal nepříteli na minolovce „Bědovoj“. Všechnu vinu za porážku vzal na sebe. Soud uznal, že jeho zranění mu nedovolilo samostatně rozhodovat. Byl uznán nevinným, ale jeho spolupracovníky odsoudili, dokonce k trestu smrti. Trest byl ale změněn na dsetiletý žalář. V roce 1909 byli všichni amnestováni. O tom se admirál nedověděl. Zemřel 14. ledna 1909.

Za pozornost stojí jeho dopis z 8. března 1906 neznámému příjemci, který mu posílal novinové články:

Vydané dopisy admirála Zinověje Petroviče Rožestvenského autorem K.O. Sarkisovem v petrohradském nakladatelství „Aurora“ v roce 2010 byly psány jeho manželce Olze Nikolajevně. Potomci Rožestvenského rodiny je převážně mimo Rusko uchovali do dnešních dnů. Jejich publikováním se zvědavý zájemce o historii Ruska dovídá leccos z dějin carského samoděržaví, které si samo kopalo hrob svým arogantním stylem vlády.... a nic na tom nezmění ani český šámalovský pohled na život a historii. Opravdu, „všechno bylo jinak“.

P.S. Slavný křižník Aurora, kotvící dnes u břehu Něvy v Sankt Petěrburgu, byl rovněž součástí eskadry admirála Rožestvenského. V bitvě u Cušimy byl mírně poškozen, a odplul s dalšími dvěma loděmi do Manily, kde setrval do konce války.

12.9.2008, Miloslav Štěrba: O Buchlovicích, bitevníku Cesarevič a carském ministrovi před devadesáti devíti lety ZDE

Vytisknout