Temuleen a ti druzí

29. 12. 2010 / Milan Daniel

Jeden ze čtenářů (jméno neuvádím, protože nemám jeho souhlas) např. píše mj.:

Pisatel má bohužel v určitém ohledu pravdu. Nemigruje se do zemí chudších, ale bohatších. Ono "bohatství" je však relativní -- zatímco pro chudáka z Mongolska, který doma nemůže najít práci, i kdyby špendlíčkem hrabal, je Česko zemí bohatou, pro českého nezaměstnaného, který je donucen vzít práci u zaměstnavatele, který nemravně zneužívá jeho situace, je zemí chudou. V Česku operuje spousta zahraničních firem, které dílem využily levné pracovní síly, dílem toho, že jim v době privatizační tmy nabídli jejich čeští partneři (kteří předtím byli "u komunistů") obrovské majetky, na nichž se tito práskaní partneři přiživili, nebo dosud přiživují.

Divoký Východ nabídl dravému podnikatelskému prostředí ze Západu bez skrupulí možnosti, které doma ztratilo, mj. i kvůli organizovanému odporu odborů. Týchž odborů, které jsou v Česku předmětem neskrývané -- a nebojím se toho slova -- třídní nenávisti. Proto, že představují potenciál síly a ohrožení.

Jednou z těch možností se stalo zaměstnávání cizinců za podmínek dříve v ČR neslýchaných. Kdo z nás před 21 lety slyšel o nějakých pracovních agenturách, které mohou s člověkem po libosti šibovat? (Není bez zajímavosti, že tzv. agenturní práce např. v Německu neexistuje a v Británii, jak mne upozornil jeden ze čtenářů, jsou proti dvěma tisícím českých agentur agentury pouze čtyři. ). Kolik lidí mělo za režimu, který samozřejmě nechci idealizovat, ale ani se vším všudy černit, takový strach o obyčejnou manuální práci, aby překousli všechno to ponižování, kterému jsou dnes vystaveni?

Chudí lidé z vietnamských či zakarpatských vesnic, z hladem sužované Moldávie či z Ulanbátaru plného mladých nezaměstnaných, jsou ochotni to všechno podstoupit. Protože doma je hůř. Proto, že nemají zkušenost života za lepších podmínek. Proto, že i oni chtějí mít tu hmotnou životní úroveň Evropanů, chtějí mít děti s nějakou životní perspektivou a být docela obyčejně lidsky šťastni.

Samozřejmě, že mnozí časem prokouknou a srovnají krok. Nepochybně se snaží využít (Češi ze svého úhlu pohledu říkají "zneužít") existující sociální systém, protože u nich doma většinou neexistuje. Ale existuje nepochybně i množina těch, kteří do Evropy (potažmo do ČR) přicházejí proto, aby se zde usadili, měli zde děti, o něž bude postaráno nesrovnatelně lépe než u nich doma, a zbavili se většiny problémů, do nichž se narodili.

Jistě: ty problémy potom spadnou na naši hlavu. Drtivá část migrantů neumí jazyk. Snižují cenu práce, někdy i přinášejí evropskému kulturnímu prostředí cizí a neakceptovatelné chování a zvyky. Jenže hospodářství v této zemi (neříkejme proboha "české") je prostě potřebuje. Změnit to můžeme těžko, pomoci mohou dobré zákony, které jasně nastaví podmínky, za nichž v Česku bude moci cizinec pracovat -- měl by umět alespoň základy jazyka, měl by mít alespoň přehled o relevantních českých zákonech a zvyklostech. O to by se měli postarat především jejich budoucí zaměstnavatelé. Dost dobře nechápu, proč to v zákoně, který byl už dvaadvacetkrát novelizován, není. a odpovědnost je na státu, respektive na agenturách, z nichž některé na cizincích jen parazitují. Řadu problémů můžeme zmírnit rozumnou migrační politikou vycházející z jednoduché teze: vítáni jsou všichni ti migranti, kteří přinášejí této zemi prokazatelný prospěch. A naopak.

Kromě humanitárních neziskových organizací, kteří v migrantech jednak vidí lidi, jednak jim pomáhají se získáním jazykových a sociokulturních kompetencí, by měly do migrační politiky mnohem více mluvit odbory. Ne ovšem tak, že budou v cizincích vidět své nepřátele, ale tak, že je získají jako spojence pro boj za lepší platové a pracovní podmínky. V situaci, kdy zákony jsou nastaveny tak, že cizinec, který ztratí práci, okamžitě ztratí i pobyt, se to ovšem dá jen těžko. Těžko se bude aktivně a bez solidarity české veřejnosti bránit Moldavan, jemuž za to bude hrozit, že se bude muset vrátit domů a třeba prodat ledvinu, aby jeho rodina v podmínkách pro nás nepředstavitelné bídy přežila.

Pro zaměstnavatele, který se snaží z lidí dostat maximum s minimálními náklady je samozřejmě výhodné, když se dva -- tedy tuzemci a cizinci -- perou, protože to jsou oni, kdo se smějí. Je tristní, že to v českých poměrech z hlediska zaměstnavatelů funguje tak dobře. Odbory jsou fuj, cizinci vám berou práci a my... jsme muzikanti, dobrodinci vaši.

Rodiče malého Temuleena nechtěli pravděpodobně nic jiného, než se osvobodit ze své mizerie a začít v nové zemi jiný život. I když pravděpodobně kalkulovali s tím, že se jejich dítě narodí v porodnici, která garantuje špičkovou zdravotní péči, byli schopni ji za normálních podmínek zaplatit. Oba přece celý den obšívali volanty za celých dvanáct tisíc měsíčně. Ani ten největší xenofob je nemůže obvinit z toho, že by chtěli, aby se jim narodilo dítě, o jehož život budou muset mít v prvních týdnech života strach.

"Proč by ale těch osm set tisíc měl zaplatit ze svého pojištění český pojištěnec?", ptají se mnozí a dodávají -- pojišťovna přece není žádná charita. To jistě není, jinak by si pojišťovny těžko mohly dovolit honosná sídla. Jak jsem v původním článku zmínil, pojišťovací lobby prosadila do novely zákona o pobytu cizinců povinné komplexní zdravotní pojištění, které bude cizince stát zhruba třicet tisíc korun ročně. Ta částka je jistě srovnatelná se sumou, již vydá za rok český občan, účastný veřejného zdravotního pojištění, s nímž je ona komplexní zdravotní péče často porovnávána. Srovnatelné však není plnění, které má v případě cizinců řadu omezení a výjimek. Srovnatelný není ani výnos, který budou mít z plateb za pojištění v rozsahu "komplexní" zdravotní péče pojišťovny -- cizinci přijíždějící do ČR za prací jsou v produktivním věku a chtějí v naší zemi především vydělat peníze, ne marodit. Takže péči o Temuulena a jemu podobné výjimečné případy by mohlo zaplatit za jeden rok sedmadvacet jiných cizinců, kteří ji nevyužijí - investované peníze zpátky samozřejmě nedostanou, systém je přece solidární.

Ano, chtějme po cizincích, aby byli schopni bezproblémově komunikovat se svým novým okolím, aby byli našimi dobrými sousedy i spolupracovníky. Ale uvědomujme si přitom to, že není žádnou naší zásluhou, že jsme se narodili českým mámám uprostřed Evropy. Naší zásluhou naopak bude, když se dohodneme s lidmi odjinud na tom, že bychom měli hledat pramen toho protivenství, s nímž se denně musíme potýkat, tam kde reálně je. A získat je pro to, aby na tom s námi co nejvíce spolupracovali.