Do ráje konzumerismu nebo Mene tekel?

30. 11. 2010 / Josef Dusil

Jak bude vypadat dnešní svět za 10 či 50 let to nikdo nemůže vědět. Je ale jednoznačné, že darwinismus aplikovaný na současnost a blízkou budoucnost přináší člověku nadějné vyhlídky? Určitá skepse se zde jeví téměř absurdní, vezmeme-li v úvahu výrazné zlepšení životních podmínek velké části lidstva za posledních 100 let v důsledku technického pokroku. Proč by pokrok neměl takto pokračovat exponenciálním tempem? Proč by stále rostoucí fond volného času ve stále větší části světa, nabídka na jeho vyplnění všemi moderními prostředky komunikace, důmyslnými předměty denní spotřeby, cestování, audio video spektákly a další kulturní performance nás neměly dál těšit a obohacovat?

Nadšení poněkud vyprchá uvědomíme-li si, že hybným motorem technického pokroku a primární oblastí aplikací objevů jsou odedávna až doposud vojenské produkty pro ničení člověka a jeho výdobytků za účelem udržení či získání moci jedněch lidských uskupení na úkor druhých. Je např. příznačné, že tradice lití zvonů jako produktu křesťanské liturgie se stala základem technologie výroby dokonalých děl, které rozhodovaly mocenské ambice na evropském teritoriu v 15. století a byly důležitým faktorem praktické politiky až do 18. století. V naší době jsou nyní hitem nanotechnologie, které slibují netušené zlepšení vlastností mnoha výrobků i užitečné produkty nové. Není ale pochyb, že nanotechnologie poskytnou také nové, dokonalejší možnosti jak sledovat, odhalit nebo zabít nepřítele. A to se jistě vyplatí.

Nejde ale jen o úsilí a prostředky prvoplánově určené k ničení.

Kolik prostředků, vynaložených materiálů, času, energie a intelektuálního úsilí je věnováno na skutečné obohacení ducha, poznávací účely a kolik na formování vědomí člověka jako objektu spotřeby a zdroje zisku ?

Fukuyamův konec dějin vyhlášený po zhroucení komunistických vlád v Evropě jako konečné vítězství liberální demokracie ve světě neměl dlouhého trvání a byl jím samotným odvolán. Vývoj v Jižní Americe, radikální islamisté používající terorismus jako prostředek svých ambicí, hrozící ropná a potravinová krize, snaha zajistit tenčící se zdroje strategických surovin vojenskými prostředky těmi, kdo jich mají nejvíce, to vše naznačuje, že dějiny pokračují, ale budoucnost může být nejen slibná, ale i hrozivá nebo dokonce vůbec žádná.

Při akceptování darwinismu musíme též připustit, že člověk jako živočišný druh může na určitém stupni vývoje také skončit, stejně jako se to stalo druhům jiným. S jediným rozdílem - pokud by se tak stalo, bude to daleko pravděpodobněji vlastním přičiněním a nikoliv změnou životních podmínek vyvolanou vnějšími vlivy, jak to bylo u dnes vyhynulých druhů. Takový náhled je jistě spekulací o budoucnosti, která není ve skutečnosti poznatelná. Ale to platí i o názorech opačných, které ještě stále znějí silně - že lidská inteligence je nezměrná a poradí si se všemi dnešními i budoucími hrozbami.

Jsou ale některé poznatky, symptomy nebo fakta, která by vedla alespoň k zamyšlení, zda náš antropocentrický pohled na svět a víra v další nerušený vývoj lidské společnosti v něm jsou opravdu oprávněné a nerozborné?

Posuďme tyto:

- Krize rodiny, zjevná v nejvíce rozvinutých částech světa již nabývá podoby časované bomby . (Připomeňme trochu zjednodušený, ale těžko zpochybnitelný náhled rodina=základ společnosti)

-Rychle se zhoršující přirozená reprodukční schopnost člověka, markantní opět v nejrozvinutějších zemích.

- Postupná rezignace filosofie na své poslání a vliv na společnost, na problémy své doby, které si udržovala po více než 2000 let.

- Výsledky výrazného technického pokroku se neprojevují v intelektuální a emocionální kvalitě života u většiny subjektů a konzumentů tohoto pokroku. Intelektuální úroveň průměru populace v poslední době (20 -- 30 roků) klesá, co ovšem roste je podíl nemocných s duševní chorobou.

- 20. a počátek 21.století nevytvořily svůj vůdčí kulturní ani architektonický styl jako to bylo u epoch dřívějších. V hudbě a výtvarném umění nejsou za posledních cca 30 let takové osobnosti, schopné se měřit s předchozími velikány v tomto oboru. To co je označováno jako postmodernismus je převážně jen synonymem chaosu, který je buď veleben, popisován nebo kritizován.

Podívejme se, s uvážením těchto faktorů na lidské společenství z poněkud vyššího nadhledu.

Vývoj biosféry Země jde proti obecnému trendu růstu neuspořádanosti podle 2. termodynamického zákona. Samozřejmě nejde o jeho popření, ale spíše určitou časoprostorovou fluktuaci, v níž entropie neroste, ale klesá, na rozdíl od okolního vesmíru. Velký podíl na poklesu entropie našeho světa živých organizmů, resp. na vzrůstu organizovanosti hmoty v něm představuje v současnosti antroposféra - systém tvořený lidskou společností s její vytvářenou infrastrukturou. Je to ovšem možné jen za cenu obrovského růstu spotřeby energie. Část naší biosféry bez lidského společenství samozřejmě vyžaduje také energii ke své existenci, kterou získává z okolí, ale na rozdíl od člověka je její užití maximálně účelné a hospodárné, v souladu s biologickými, resp. evolučními zákonitostmi.

Lidská společnost v primární, sekundární a terciární sféře naproti tomu vyžaduje stále vyšší výdaje energie z přírodních zdrojů. Na tom by zajisté nebylo nic špatného, pokud by tyto výdaje byly v souladu s kvantitativním a kvalitativním vývojem lidské společnosti.

Ale je tomu tak?

Vyložené plýtvání energií je průvodním jevem expandujícího konzumerismu, nikoliv skutečných potřeb. Nové a nové spotřební výrobky jsou produkovány nikoliv se zřetelem k jejich užitné hodnotě, ale především k jejich koupěschopnosti. Obyvatelé USA spotřebují 20 až 30 krát více energie z fosilních zdrojů na hlavu než lidé rozvojových zemích a 25% veškerých materiálů. Takové příklady z "bohatého světa" jako jsou produkce a používání nesmyslně velkých osobních automobilů s velkou spotřebou, klimatizace nebo vytápění špatně tepelně izolovaných domů a bytů, lyžařská střediska v poušti, produkce nových a nových předmětů osobní spotřeby s pochybnou účelností, zbytných potravin převážených kamiony a letadly z jednoho konce světa na druhý se dostávají do příměru s hrající kapelou na potápějícím se Titaniku. Rostou energetické výdaje do zemědělství, ale úměra mezi těmito výdaji a výkony zemědělské produkce není stejná, ale postupně stále horší. Obchod ani spotřeba se tím ovšem neznepokojují. Japonské domácnosti a firmy vyhodí ročně 19 milionů tun zbytků jídla. Američané vyhodí ročně jídlo v hodnotě 48 mld USD. Zdravotnictví (dnes spíše medicinsko-farmaceutický komplex), zemědělství a sféra vzdělávání ve vyspělých zemích se stále více odklánějí od svých primárních funkcí a zařazují se do globální sféry byznysu, což má mnoho negativních důsledků. USA spotřebovávají čtvrtinu všech materiálových zdrojů planety, ale jejich podíl na celosvětové populaci je jen 4,5%. Rychle rostoucí ekonomiky světa Čína a Indie se svou masou přes 2 mld obyvatel mají stejný idol -- dohnat v bohatství a životním stylu USA a evropské vyspělé státy. Rozdíl oproti dosavadnímu vývoji je ale v tom, že takové ambice narazí na realitu dostupných energetických zdrojů, v některých případech i materiálových zdrojů, a rovněž na limity biosféry odolat účinkům kultu růstu a konzumerismu. První projevy disproporcí jsou již tu - rostoucí ceny potravin, energií a pokles výroby automobilů v tradičních teritoriích jejich dosavadního růstu. Tento trend nezmění určité výkyvy na trhu, způsobené současnou ekonomickou krizí.

Žádné apely proti konzumerismu tento globální jed neodstraní neboť je pevnou součástí mocenských struktur, vytvořených pro maximalizaci zisků a udržení oligarchní moci.

Může si ale přeřezat větev pod sebou dříve a tak dokonale, že se to zdá až nemožné. Naší ropné civilizaci (95% světové produkce výrobků je přímo či nepřímo spojena s ropou, na ropě je podobně závislá distribuce a obchod) může dát mat ropný zlom, který je přede dveřmi. Neoliberalismus s jeho praporečníky v mocenských strukturách není schopen fatálním důsledkům ropného zlomu zabránit. Nejen dnešní ekonomické, ale i sociokulturní struktury dneška, založené víceméně na demokratických principech, by se staly neudržitelnými. Novým hegemonem post ropného světa by se stali vládci nových, klanúm podobných autokratických regionálních uskupení, prosazujících své zájmy nepředstíranou silou. Pokud nastanou, důsledky ropného zlomu vymetou globalizaci a konzumerismus s těžko představitelnou důsledností a změní dnešní svět k nepoznání. Mocenské špičky současného světa mají proto dobré důvody tajit takovou hrozbu co nejdéle nebo ji bagatelizovat.

Jsou ale mnohem subtilnější toky energií probíhající mimo sféru věcí, které také mohou změnit způsob uspořádání našeho světa. Je to energie vynakládaná na objevení a využití skrytých možností trhu, na formování, spíše deformování lidského vědomí, chování a jednání. Je to právě tato sféra, která roste nejrychleji, do níž se dostává a je v ní spotřebováváno více a více energie. Sem patří takové příklady jako mediální manipulace veřejného mínění, reklama, některé PR aktivity ( zejména imagologické), lobbismus, většina marketingových aktivit. Ale také část průmyslu zábavy, operující více s pudy než s intelektem. A to vše pomocí pokročilých informačních technologií. Virtuální realita je výnosné zboží a obchod s ní rychle roste a tím i její význam. Logickým důsledkem IT je v našem století tak i medializace politiky a politizace médií.

Asi jediným měřítkem zda je energie v této oblasti vynakládána účelně by bylo zjištění, že její energetické výdaje úměrně zvyšují duševní schopností, kulturní a emocionální prožitky a pocity. Tedy efekty, které bychom mohli také považovat za další zvýšení úrovně organizace systému lidské společnosti, tj. pokrok.

Jde jistě o těžko změřitelné procesy a důsledky. Ale realistický pohled vede ke zjištění, že tomu tak není. Tyto energetické výdaje slouží především k rozvoji konzumerismu, (materiálnímu i mentálnímu), ale nepřinášejí více štěstí, více kulturních počinů ani adekvátní rozvoj tvořivých intelektuálních aktivit. V souhrnu tak neznamenají žádný nebo mizivý přírustek vysoce organizovaných struktur terciární sféry a kvality myšlení jako takového. Ideál postmoderního člověka je pro mainstreamové aktivity i politickou moc tvárný subjekt, schopný přemýšlet hlavně jen o tom, jestli si koupí ten či onen inzerovaný produkt či službu a který jednou za čtyři či pět let jde po patřičné masáži myslí zvolit své politické reprezentanty. Mediální informace je ovšem novým mocenským prostředkem elit světa 21. století, které spolu soupeří o jeho chtěnou unipolární podobu podle svých představ a ambicí. Digitalizovaný svět produkuje a poskytuje obrovské množství informací, a to především přes masová média. Že by ovšem byl masový účinek takových informací pro vědomí člověka povznášející, to si těžko připustí i největší optimista. Kult konzumerismu a informace z masových médií ve službách mocenských elit produkují duchovní bídu a vytvářejí novou, Platónovu jeskyni virtuálního světa, kde být je přetransformováno do mít. Manipulovaný subjekt zbožštěním věcí až do podoby životního smyslu se v neoliberálním klimatu postupně stává objektem, - jakousi novou věcí, jejíž životnost není podstatná a jejíž výlučnost mezi jinými je dána jen schopností kupovat jiné věci.

V našem současném světě je tato manipulace úspěšná v měřítku rozsahu ovlivnění (které naštěstí není ještě totální), přesto již dnes bohužel jen menšina využije rostoucího množství dostupných informací, materiální hojnosti, výsledků vědy, techniky a kultury ke skutečnému rozšíření obzorů poznání a kultivace své mysli. Není to ale jen výsledek škarohlídské analýzy, kterou vše končí - je dosti pravděpodobné, že většinová prázdnota myslí bude dříve či později volat po jejich (skutečném) naplnění. To může být novou nadějí, ale stejně tak i novou hrozbou, nejen pro mocenské elity. Dobrým příkladem tohoto druhu v současnosti je nástup facebookové "kultury".

Dalo by se namítnout, že je to věda a technika, která zmůže vše a vyřeší problémy doby současné i budoucí, jako tomu bylo doposud. Pokrok dosažený za posledních 100 let a zlepšení životních podmínek stovek milionů lidí v jeho důsledku vede k optimismu v tomto směru.

Současně se ale zvětšuje rozpor mezi úrovní současné technologie s jejími produkty a mezi uvažováním a jednáním skupin a jednotlivců, které rozvoj a využití těchto výdobytků mohou značně ovlivňovat a kontrolovat a také to dělají. Jsou ti co hýbou světem nejlepší? Oproti nesmírnému pokroku ve vědě a technice se vzorce chování, prostředky a metody jednání a rozhodování současných mocenských elit liší jen nepatrně od těch, které se používaly v dobře popsané epoše římského panství před 2000 lety, kdy vrcholem techniky bylo zpracování kovů a mechanika kola a páky. To naopak k optimismu v budoucí svět asi nepřispívá. Relativně nový jev -- feminizace moci, od níž se očekává, že výrazně změní, nebo dokonce nahradí dosavadní patriarchální panství, těžko vytvoří sama o sobě lepší svět. (Zdá se rovněž, že současně působící trend destrukce atributů ženskosti mnoha ženami samotnými tuto šanci eliminuje dřív, než k nějaké změně vůbec dojde).

Jak bylo uvedeno s použitím určitého nadhledu, doposud se dařilo vynakládáním stále více energie a mentálního úsilí udržet trend rostoucí organizovanosti, byť nerovnoměrné, ve všech sférách lidské společnosti a docilovat v ní to, čemu říkáme pokrok. Poslední poznatky a řada publikovaných prací (nutno jmenovat zejm. práce prof. J. Šmajse) prokazují, že působení kultury lidského druhu má protipřírodní charakter a narušení biosféry může mít pro další existenci lidského druhu fatální důsledky. (Ponechme zde stranou, že zánik člověka jako druhu by bezpochyby znamenal nejrychlejší obnovení ekologické rovnováhy v zemské biosféře).

Negativní účinky kultury v širokém slova smyslu v období globalizace nepůsobí ale jen na vnější, resp. živné prostředí antroposféry, ale také přímo na samotné subjekty, tvůrce i příjemce této kultury. Rychle rostoucí masa a podíl kultury jsou jen zdánlivé, neboť přesto, že je vynaložena patřičná energie na její generování a distribuci, ztrácí svůj primární smysl -- nepřispívá ke kultivaci vědomí a tím navýšení organizovanosti sociokulturních struktur, ale převážně k formování vědomí podle konzumerní filosofie, kdy se ale jedná o deformaci než o vyšší formaci vědomí. Deformace takového druhu je fakticky synonymem hodnotové krize, která ale nemá jen morální, duchovní rozměr, ale znamená narušení základního proti entropického charakteru kulturní evoluce a naopak nástup samovolného entropického rozpadu sociokulturních prvků a struktur, které byly docíleny předchozím vývojem. A to i těch, považovaných za atributy lidského druhu. Jinými slovy - pokud se tento trend nezastaví, tj. nepovedou-li další toky energie ke skutečnému zvyšování úrovně uspořádání v našem subsystému, tvořící v porovnání s okolím s přirozeným růstem entropie shora zmíněnou časoprostorovou fluktuaci, pak entropie i v této (naší) fluktuaci s časem začne růst, jak je to přirozené v našem kosmickém okolí. Což může pokračovat až do vymizení celé takové fluktuace, které může být postupné nebo dramaticky časově krátké.

Závěr:

Výše zmíněné faktory mohou naznačovat, že trend nárustu organizovanosti našeho světa označované jako pokrok (v naší časoprostorové fluktuaci) nemusí být trvalý - což je většinová víra, ale limitovaný.

Mohou také naznačovat, že vlak vývoje lidstva, pokud se ubírá podle Darwinovy evoluční teorie se ocitnul na koleji, která může být slepá. Fatálnímu ohrožení antroposféry apely vědců a filosofů asi nezamezí - vždyť změna myšlení je asi tím nejpomalejším procesem, který je znám. I když nejde o nic většího (nebo menšího), než o změnu stavu vědomí, kterou lze považovat za podmínku našeho dalšího směřování.

Volání mnohých myslitelů po novém paradigmatu světa tak nenabývá jen rovinu nové vyšší kvality, ale rovinu existenční. Účinnějším impulsem k sebezáchovnému chování s novou, patrně nezbytnou vizí reality, než představuje dnešní konzumerismus, jsou ale bohužel až lokální katastrofy, sociální bouře, extremistické činy v měřítku desetitisíců až statisíců obětí, které pravděpodobně budou průvodními jevy rozpadu sociokulturních struktur v jeho prvé fázi. Těžko lze odhadnout hloubku možného pádu.V darwinovském světě či vesmíru není pro sentiment sebemenšího místa. V případě jiné teoretické varianty vzniku a vývoje lidské společnosti -- že je součástí inteligentního plánu (teorie Intelligent Design), si lze představit optimističtější, kreacionistickou budoucnost, a to sázkou na sentiment samotného designera, který by přece svému plánu neurčil neblahý konec.

Ale kdo ví?

Vytisknout