To ošidné slovo - naděje

30. 11. 2010 / Karel Dolejší

I.

A právě tvrzením v titulku Hedgesova článku si vůbec nejsem jist. Obávám se, že naděje přichází zpravidla ke slovu tam, kde jsou reálné šance v troubě - dokud můžeme ve světě manévrovat tak, abychom měli skutečně na výběr, pohybujeme se ve sféře odhadu pravděpodobností a volíme mezi existujícími variantami. Jakmile ovšem stojíme zády k letohrádku Hvězda, nezbývá než vést beznadějný boj až do konce a mezitím se upnout k naději, že zoufalý podnik se nakonec vyvine proti veškeré předvídatelné pravděpodobnosti.

II.

K prvním moderním kritikům pojmu naděje se řadí Friedrich Nietzsche. Tento klasický filolog upozornil, že to co se v křesťanské Evropě hodnotí tak vysoko, by se v antickém Řecku stalo leda předmětem útrpného úsměšku - coby růžový závoj sloužící zakrytí výhledu na neúprosný stav světa. Naděje byla pro Nietzscheho jednoznaznačně produktem křesťanské kultury. Mám za to, že se nemýlil.

III.

Naděje se ještě i dnes upíná k zásvětí; je to možná poslední záhyb křesťanského světonázoru v černých atheistických duších - včetně těch, co stihly prokouknout i pokrok. O naději hovoří moderní Zápaďan tam, kde by se středověký předchůdce začal modlit, protože by už nevěděl, jak jinak naklonit váhy osudu ve svůj prospěch. Obvyklé řeči o naději v podstatě patří do sféry rituální magie.

IV.

Hedges si je právě uvedeného myslím vědom, neboť upozorňuje, že církevní představitelé v pohodlí bohatě vyzdobených chrámů rádi hýří sladkými slůvky o naději, nicméně skutek utek. Oproti tomu Hedges půjde před Bílý dům nasazovat vlastní kůži, neboť téměř jistě skončí v cele a nelze zcela vyloučit ani zranění. Hedges se pokusí proti naději rituální magie postavit naději čerpanou z autentické osobní náboženské zkušenosti. Fyzickou ani morální odvahu mu jistě nelze upřít.

V.

Jaký je vlastně vzájemný vztah naděje a revolty (či vzpoury)? U Hedgese vidíme, že naději bez revolty reprezentovanou církevnickým chlácholením nepřijímá. Z pojetí, které naznačuje, se zdá, že právě projevená revolta či vzpoura - velmi opatrně řečeno, viditelný projev nesouhlasu - je pro něj nutnou podmínkou autenticity naděje. Zatímco naděje kněze patří mezi sedativa, ozývá se z ní povzdech usouženého stvoření a duch bezduchých poměrů, Hedgesova naděje je reaktivní, čerpá osten popohánějící k činnosti z resentimentu vůči světu mocných. Ale proč vlastně?

VI.

Dějiny maoistické Číny ukazují názorně, jak snadno lze hesla typu "Bouřit se, bouřit se, bouřit se" skloubit s bezpodmínečnou poslušností, ba dokonce s kultem osobnosti. Bouření se je projevem odporu vůči nepřekonané otcovské figuře, která je na jiné rovině objektem vzpurné vášně stále neproblematicky uznávána. Kdo četl Freudův esej Totem a tabu, tomu navíc nezůstalo utajeno, že hlavním motivem vzpoury proti autoritě bývá touha dosadit na její místo sebe sama. Ve společnosti, která není totalitní a nedekretuje poddaným průběh životů na každém kroku, může mít vzpoura postavená na místo pozitivního nalézání alternativ sotva jiný smysl než právě ten, o němž byla právě řeč. Řečeno kvazihegelovským jazykem, vzpoura je projevem zpanštělého raba toužícího po povýšení.

VII.

Otázkou do pranice zůstává, nakolik lze vlastně autoritu, kterou neuznáváme, jednoduše ignorovat a jednat nezávisle na ní - aniž bychom proti ní revoltovali nebo se bouřili. Abstraktně filosoficky však tuto otázku zodpovědět nelze - k tomu je zapotřebí experimentu. Experiment s rozvrhováním a otevíráním nejrůznějších nových možností, s objevováním nejrůznějších nových prostorů ve zdánlivě monolitním světě, je tím, co bychom možná - někteří - mohli postavit na místo problematického dědictví západní kultury, jež nese jméno naděje.

Vytisknout