Školné klidně, ale...

19. 11. 2010 / Igor Pleskot

A studenti se od nich distancovali. Řeknete-li, že to byli levičáci, řeknu s určitými rozpaky – možná. S rozpaky proto, že důvody k protestu má většina studentů, z níž většina dnes asi levicově naladěná není. Rozpaky mizí – jejich mluvčími jsou dnes patrně levicoví studenti, ale s pokračujícími vládními reformami se z většiny patrně levičáci stanou.

I když to zítra bude realita, prozatím je to dnes „co-by-kdyby“. Co tedy se školným? Je to žádoucí cesta reformy vysokého školství? Je to účinná cesta řešení „krize našeho školského systému“? Jak je to s argumenty pro a proti školnému na vysokých školách?

Zdůvodnění školného se opírá v prvé řadě o následující ekonomický argument. Zvýšená úroveň vzdělání je přínosem pro společnost – někteří hovoří především o státu, opírajíce se o vyšší růst HDP, vykazované dle státních (případně regionálních) celků. Někteří i o občanské společnosti – opírají se nejen o údaje ekonomické aktivity produktivity a efektivity, ale i o vyšší kulturní úroveň a účasti v politické a šířeji společenské sféře. Dále ovšem vyšší úroveň vzdělání a kvalifikace je přínosem pro firmy a organizace ve kterých jsou pracovníci zaměstnáni – je tedy výhodná pro zaměstnavatele. Konečně a především je užitečná pro absolventa jako pracovníka, neb mu přináší vyšší plat či mzdu a příjmy obecně a i vyšší úroveň předpokládaných sociálních jistot Tedy by se měli všichni tito tři „příjemci zisku ze vzdělání“ podílet adekvátně na nákladech vzdělávacího procesu. Z hlediska ekonomické logiky i z aspektu určité sociální spravedlnosti se zdá požadavek školného být odůvodněn.

Nemluvíme zatím o deklaraci lidských práv, která právo na vzdělání zahrnuje, právě tak jako o soukromých vysokých školách. Jaká je ekonomická realita – doposud bez školného – tedy na veřejném vysokém školství: Školné prozatím není, ovšem bezplatné zcela vysoké školství není – školní poplatky různého druhu, skripta, knihy, některé technické pomůcky- bez osobního notebooku či počítače se většina vysokoškoláků neobejde. Studenti jsou omezeni v ekonomické aktivitě, i když dnes velká část vysokoškolských studentů si přivydělává, či vydělává – na úkor svého volného i studijního času, jejich rodiny přitom – opět většinou – hradí aspoň část jejich životních nákladů. U firem je to složitější a hlavně diferencovanější. Firmy, právě tak jako jednotlivci, se na financování školství podílejí především prostřednictvím odvodů do státního rozpočtu. Některé firmy podporují školní zařízení a různé vzdělávací aktivity přímo i nepřímo, některé firmy dokonce zřizují „své“ střední odborné školy, některé i vysoké. Přesto firmám nikdo nenavrhuje zvláštní zdanění a odvody „podle počtu vysokoškoláků“ či podle poměru pracovníků se základním, středním a vysokoškolským vzděláním.

Jakmile uznáme, že „společnost“ na vyšší úrovni vzdělání vydělává, padá i další - značně demagogický argument, připomínající ono minulé „studuješ za peníze dělnické třídy“ – totiž proč ti, kteří sami nestudují, mají platit vysokoškolské vzdělání jiným. Vyšší vzdělání je jasně přínosem i pro ně, vydělávají na něm zvýšením celospolečenských ukazatelů.

Argument, že uplatnění tržních vztahů v přístupu ke vzdělání – tj. školné – povede k většímu zájmu studentů o úroveň kvality výuky a k jejich tlaku na vyučující je tak napůl, možná víc, možná míň, platný. Bude záležet na dosavadní úrovni a laťce výběru uchazečů na konkrétní škole zda se neuplatní kriterium minimaxu – tj nejmenší úsilí za nejlepší formální výsledky. Ve své praxi jsem se bohužel setkal s příliš častým jevem – získat papír s titulem jako oprávněním k předpokládanému dobrému místu. Nespojuji to ani s charakterem veřejného či soukromého školství, i když informace o jevu „když jsem si to zaplatil, tak to musím dostat“ je značně rozšířena a připisována více soukromému školství. Setkal jsem se totiž na úrovni středního, možná méně vysokého školství, s velmi kvalitními soukromými školami různých zaměření. Tento rozdíl mezi vysokým a středním školstvím je patrně dán také jejich delší časovou existencí, která prověřuje podnikatelské záměry na tomto poli podstatně snadněji než v rovině terciárního školství. Klíčovou otázkou na všech úrovních je zde patrně dnešní úroveň dané školy spolu s kvalitou vize jejího dalšího rozvoje v kombinaci s rozsahem počtu uchazečů, umožňujícím jejich výběr.

Ovšem počty soukromých škol podnikatelského zaměření se mi zdají přebujelé. V jistém směru to výrazně platilo i na „úrodu“ nově zakládaných vysokých škol veřejných v počátcích devadesátých let, které byly dílem lokálpatriotického populismu poslanců sněmoven, aniž by bylo uváženo jejich personální zabezpečení. Dnes se tento tlak projevuje v zájmu a přáních mnoha větších měst mít ve své oblasti aspoň pobočku či ročník vysoké školy. K této otázce ještě později v souvislosti s kapacitními problémy vysokých, (a nejen vysokých), škol.

Školné vždy představuje sociálně-ekonomickou bariéru, která – upřímně řečeno – existuje vždy. Vždy bude existovat rozdíl mezi tím, co znamenají náklady (náklady v podstatě na cokoliv, nejen náklady na studium, o nichž se teď hovoří) na studium v rodině, která žije nad úrovní chudoby a co znamenají v rodině miliardáře. Rovnost šancí můžeme pouze vyrovnávat, omezovat nerovnosti, které handicapují některé členy společnosti v přístupu k lidským právům. Absolutní rovnost lidí je nesmyslná představa. Proto hovoříme o cíli, kterým je rovnost šancí. Jestliže stoupenci školného argumentují tím, že školné si na soukromých vysokých školách platí i lidé s nižšími, ba nízkými příjmy a že se takto rozšiřuje možnost získání vysokoškolského vzdělání, jde o něco jiného. Pominu možnost, že si to zaplatí lidé, kteří by se jinak na „vejšku“ nedostali, pro nedostatečné schopnosti či znalosti – jde evidentně o mizivou skupinu. (O úrovni studentů a celého školství později)).

Jde o to, že zvětšení příležitosti přístupu ke vzdělání v tomto případě jen rozšiřuje možnost dostat se na vysokou školu za úplatu, neruší však onu bariéru ekonomické nerovnosti. Včetně velmi záslužného stipendijního systému pro sociálně-ekonomicky slabé. A ten lze dokonce výhodně kombinovat s výkonnostními principy. Ostatně naše historie talentovaných jedinců v devatenáctém století nám tu dává množství příkladů. Ovšem pozor! Jak vidíme, školství, jeho obsah, cíle metody a personální profily účastníků procesu vzdělávání v XIX. a XXI. století jsou podstatně rozdílné!

Dnes sociálně-ekonomická bariéra, kterou tvoří zvýšení nákladů na studium a vzdělávání, nepůsobí jenom svým vlivem na okamžitou životní úroveň studentů a jejich rodin. Působí také – a v době masového přístupu na vysoké školy – troufám si říci především – jako sociálně-psychologická bariéra v oblasti motivací a stimulů přístupů a zájmu o vzdělávání.

Na tuto sféru přístupu k vysokoškolskému vzdělání z druhé strany působí představy spojující vyšší úroveň vzdělání s kariérou. Tedy představy spojené s prvým argumentem opírajícím se o spojení vzdělání a osobní kariéry. Tyto představy se však z velké části opírají o zažité zkušenosti již minulé generace. Její situace však již minula, jde o „opožděné“ představy. Vysokoškolské vzdělání, nemluvě o maturitním, již není pro většinu oním „výtahem ke kariéře“, „výtahem k vyššímu sociálnímu statusu“. Zajímavé je to ještě specifikem české společnosti posledních dvaceti let. U nás opoždění představy „výtahu“ zesílil efekt „zúženého hrdla lahve“ Studentská generace „sametu“ vstupovala na trh práce v situaci transformace společnosti, tedy i pracovního trhu, kdy se objevila řada nových kariérních cest i míst z titulu „výměny postů“. Tedy po sociálním „zemětřesení“. Těchto míst je však omezení počet a přes bouřlivý vývoj technologií se nových míst tolik nerodí. (A když někde jsou nové možnosti, jsou spojené spíše s technickými a přírodovědnými obory, ne tak populárními mezi dnešní mladou generací.) Místa jsou obsazena a půjde na nich o výměnu generační cestou – tedy o horizont 20-30 let. Zde je také část vysvětlení proč tehdejší studentská generace je dnes výrazně politicky spíše na pravici. (Nejde jen o efekt „starých hofrátů“, ani nemusí jít o ztrátu ideálů, někde ani jen o ztrátu iluzí.)

Pokud jde o sociální jistoty spojené se vzděláním, současná krize, kdy místa ztrácejí i lidé s vysokým vzděláním, je také značně pocuchává. Zůstává ovšem pravdou, že statisticky měřeno, šance lidí s vyšší kvalifikací získat nové místo je pravděpodobnostně obecně vyšší.

Přes tyto námitky se obávám, že školné bude prosazeno. Patrně ve formě „odloženého školného“, kde ručitelem splácení bude stát. Je to totiž výhodná forma finanční transakce pro bankovní ústavy bez přílišných rizik. Osobně bych ji i možná přijal - v duchu své odpovědi, kterou na otázku školného dávám studentům již déle než deset let: „Školné klidně, jestliže student tři roky po dokončení studia bude mít takový příjem, aby si koupil byt a uživil se svou ženou rodinu s dvěma dětmi na kulturní úrovni“. To ovšem dnešní úroveň průměrné mzdy mezi 20-25 tisíci korun – které nedosahují cca dvě třetiny ekonomicky aktivní populace – neumožňuje.

O tom, zda existuje současná krize vzdělávacích systémů, kde jsou její příčiny a zda a jaké jsou cesty řešení, snad příště.

Vytisknout