Poznámky k Manifestu radikálního liberalismu II

18. 11. 2010 / Michael Kroh

Pokusím se shrnout nejdůležitější témata a doplnit je stručným komentářem s tím, že další účastníci akce mohou akcentovat jiné problémy či mít na obsah vystoupení odlišný názor..

Revoluce versus reformy

Manifest radikálního liberalismu nemůže být rozhodně považován za výzvu ke svržení stávajícího společenského systému. Přesto byla otázka reformovatelnosti kapitalismu jednou ze stěžejních. Zaorálek hájil politiku "historického kompromisu", tj. tradiční sociální reformismus. Autoři Manifestu nadhazovali problém "osedlání" a regulace kapitalismu, jeho přeměnu ze špatného pána v dobrého sluhu. Radikálnější stanovisko naopak zastávají filozof Michael Hauser či moderátor večera Jakub Patočka.

Otázkou však je, nakolik můžeme otázku vyostřovat podle schématu "kdo s koho". Obecně platí, že každý systém je reformovatelný, ale v určitých mezích. Soudobý kapitalismus vypadá určitě značně odlišně než společnost doby vzniku Komunistického manifestu. Stejně se dopouštějí chyby i ti, kteří dělají rovnítko mezi padesátými léty v Československu a normalizační realitou let sedmdesátých minulého století.

Společnost je velmi složitý systém, který se nedá redukovat jen na jednoduchý "základní rozpor". Ten slouží pouze jako metodologické východisko pro odlišení daného typu společnosti od jiného a nalezení dvou základních společenských tříd, které tento rozpor personifikují. Nemusíme proto dlouho přemýšlet o tom, zda se jedná ještě o kapitalismus. Odpověď na tuto otázku je jednoznačně kladná.

Jenže v reálném životě se tento rozpor projevuje jako rozhodující jen výjimečně, v dobách velkých společenských převratů. V obdobích relativního "klidu" vystupují do popředí rozpory a problémy jiné. Například dnes vystupuje velmi naléhavě vztah "člověk -- příroda", ve kterém kapitalismus naráží na limity exploatace přírodního bohatství pro účely tvorby zisku. Pozornost diskutujících také pochopitelně poutaly problémy současných škrtů v sociální oblasti.

"Mechanismus" společenských změn je velmi složitý, jedná se o střety zájmů, ve kterých lidé (jednotlivci, skupiny) uspokojují své potřeby. Jednotlivci jsou zaměřeni především na své bezprostřední potřeby a nejsou si většinou vědomi, že by svojí každodenní aktivitou "tvořili dějiny". Kolik osob z davu Pařížanů táhnoucích 14. července 1789 na Bastillu si bylo vědomo, že jejich spontánní akcí proti nenáviděnému symbolu feudálního útlaku začíná nová epocha lidstva?

Zrození nového typu společnosti je zprvu nenápadné, jedná se o drobné, spontánně vznikající změny v ekonomické sféře či kultuře, které se ani nemohou honosit názvem "reforma" (ta je už oficiální institucionalizací změny, změna jejím prostřednictvím získává normativní funkci). Prostě někoho něco napadne a je tady revoluce v určité oblasti společenského života, která podstatně ovlivní i oblasti další, především však výrobní způsob. Vznik kapitalismu by byl nepředstavitelný bez parního stroje Jamese Watta či Hargreavesova tkacího stroje. Stejně tak naše generace vděčí za mnohé Edisonovi, Teslovi, Roentgenovi, Einsteinovi a dalším průkopníkům technického pokroku. Ale takové převraty se nedějí jen ve vědě a technice, ale i v kultuře. Francouzské revoluci předcházelo století myšlenkového osvíceneckého kvasu, přičemž většině z jeho hlavních protagonistů ani nenapadlo vyzývat k likvidaci panujících poměrů a revoluce se sami nedožili.

Nepohrdejme proto reformami. Všechny revoluce jsou stvořeny reformami, prosazují se skrze ně. Zde mám na mysli především "velké" reformy, výrazně měnící dané společenské poměry, nikoli drobné "technické" reformy typu současného škrtacího balíku. Takovou reformou byl například dekret o půdě, který vyhlásil revoluční ruský sovět 7.11.1917. Zrušil tím kapitalismus? Ale kdež, ten zlikvidoval Stalin až o více než deset let později, když nové vlastníky půdy nahnal do kolchozů nebo v horším případě rovnou fyzicky zlikvidoval.

Autoři Manifestu radikálního liberalismu své představy o reformách představili. Bohužel se o tomto tématu na semináři příliš nemluvilo a projevy zůstávaly v abstraktní dichotomii, zda je kapitalismus reformovatelný či ne. Skutečných reformních návrhů je stále poskrovnu. A tak i když nám například ropný zlom klepe na dveře, dokážeme zbabrat podporu obnovitelných zdrojů tak, že umožníme, aby jich zneužívali spekulanti. Ale ten, kdo nezvládne reformovat kapitalismus, nezvládne ani proces jeho zániku stejně jako jej konec konců nezvládli ruští bolševici ani předlistopadová KSČ. Organizátorům podobných setkání bych doporučil, aby příště obsah semináře tématicky zúžili na problémy konkrétních reforem. Pomohlo by to vytříbit názory určitě lépe než utopismem zavánějící přemítání o podobě postkapitalismu.

Charakter a dělba práce

Jsem vděčný Václavu Bělohradskému, že toto téma nastolil. I za to, že přímo zmínil nestora české filozofie a svého učitele Milana Sobotku. Pojem práce jakoby se z myšlení lidí postupně vytrácel. Pro některé je práce jen pro hlupáky a socky. Vždyť daleko více peněz se dá přece vyhrát v pokeru nebo sázkových hrách.

V hazardu se velké peníze točily i v minulosti, nás by měly ale zajímat především změny charakteru a dělby práce. Reagoval na to i příspěvek z pléna, který (nikoli nepatřičně) volal po teoretickém zhodnocení současného stupně vývoje, vyznačujícího se trendem individualizace práce. Ta má svá pozitiva i negativa. Většinou se zdůrazňují jen problémy: "drobení" námezdní práce, zmenšování pracovních kolektivů, oslabování odborů a dělnického hnutí, velkou diferenciaci v postavení i politických názorech atd. Na druhé straně však vznikají nové, v minulosti netušené vazby přesahující omezená teritoria zemí či dokonce kontinentů. Zvyšuje se úroveň a intenzita sociální mobility, vytvářejí se (zatím jen latentně) předpoklady pro prolomení celoživotní profesní specializace. Vznikají zárodky oné "nové dělby práce", o které snili naši předchůdci a kladli ji jako nezbytnou podmínku pro vznik nového, vyššího typu společnosti. Intelektuální uchopení tohoto tématu je klíčovou podmínkou pro to, aby levici "neujel vlak" a nesklouzávala do tradičních, v mnohém již překonaných konzervativních schémat.

Evropský a světový rozměr

Upřímně řečeno, tomuto aspektu se obecně věnuje pozornost zcela nedostatečná. Jako bychom ani nebyli zakotveni v nějakých mezinárodních vztazích a institucích - EU, NATO, OSN, WTO a ještě mnohých dalších. Každá úvaha o reformách proto musí mít svůj mezinárodní rozměr. Ne všichni to zdůraznili, ale nutno zmínit vystoupení Lubomíra Zaorálka i Václava Bělohradského. Levice by se měla rozpomenout na svůj tradiční internacionalismus a pevně stát v opozici proti různým populistickým a euroskeptickým kampaním, parazitujícím na současných problémech eurozóny a EU. To v žádném případě neznamená apologetiku současného stavu EU. Ten je třeba reformovat, ale z řad levice mnoho návrhů nezaznívá.

Co dělat?

Známá Černyševského otázka je aktuální i dnes. Část levice se totiž chová tak, jakoby hlavním protivníkem nebyla globalizovaná (proto neprůhledná a těžko postižitelná) finanční oligarchie (jak podle mne naprosto po právu konstatují autoři Manifestu), nýbrž dostavba Temelína. Na semináři zaznívaly z pléna hojně výzvy k větší akčnosti levice a k její aktivizaci proti škrtformě. To je sice hezké, ale bez alternativy naprosto bezzubé.

Chápu, že intelektuálové vidí svoji úlohu jinde než v členství v nějaké politické straně. Právě oni by ale měli předkládat analýzy, varianty, vize, inspirovat návrhy reforem (jejich technická podoba je následně předmětem politických jednání). Nicméně mezi jejich posluchači by měli převládat politicky aktivní občané. Zde si však nejsem úplně jist, zda je tomu skutečně tak. A ani intelektuálové se jako celek zatím příliš nevyznamenali. Autoři Manifestu jsou v tomto směru světlou výjimkou. Z iniciativy ProAlt ani odjinud jsem zatím žádné další významnější konkrétní výstupy nezaznamenal.

Pokud nebudou političtí představitelé středolevé alternativy zasypáváni podněty ze sféry vědy a filozofie, budou moci nadále omlouvat svoji pasivitu a myšlenkovou impotenci nedostatkem podnětů z vnějšku. Intelektuálové zase nemohou svět pouze vykládat, ale musejí inspirovat změnu, tj. zásadní reformy.

V této souvislosti se často (a zaznělo to i na zmiňovaném semináři) nadhazuje otázka vzniku nové politické strany jako reakce na oportunismus, občasné nekalé čachrování a myšlenkový deficit současných levicových politických stran. Domnívám se, že stran tu je na výběr dost. Vedle ČSSD a KSČM je zde neparlamentní Strana Práv Občanů Zemanovci, Demokratická strana zelených, Humanistická strana. Nelámal bych hůl ani nad Stranou zelených, kde na posledním sjezdu posílilo levicové křídlo v čele s Martinem Stropnickým. A ti, kteří by chtěli nalézt alternativu komunistické straně, by se měli vážně zamyslit, zda nevyužít organizační zázemí a mezinárodní pozici malé Strany demokratického socialismu. Ta je totiž součástí Strany evropské levice (na rozdíl od KSČM, která je stále jen pozorovatelem) zastoupené v Evropském parlamentu.

Mám ale dojem, že část intelektuálů (zvlášť těch, kteří nikdy v žádné straně nebyli) sní o jakési "ideální" straně, ale taková nebyla ani nebude. Každou stranu totiž tvoří konkrétní lidé se svými schopnostmi, zájmy, ambicemi, chybami a nedostatky. Vstoupit do nějaké politické strany znamená vstoupit i mezi její další členy, komunikovat, spolupracovat, ale i střetávat se s nimi. Není to bezkonfliktní společenský organismus a nemusí se podařit prosadit právě to stanovisko, za kterým si daný jedinec stojí. Na druhé straně pouhé vydávání obecných prohlášení a výzev bez aktivní snahy o jejich praktickou realizaci nemůže přinést kýžený výsledek.

Neexistuje ideální varianta politické angažovanosti, je třeba hledat kompromis. Ten může například spočívat v tom, že politické strany pochopí, že intelektuálové potřebují více prostoru pro svobodu projevu než členská základna, která je do určité míry svázána nezbytnou disciplínou. V tomto směru budou také tolerovat větší odchylky od vytýčené politické linie, které se v angažovanosti teoretické a ideologické sféry zákonitě dříve či později projeví. Na druhé straně by politické strany měly daleko více než v minulosti vyžadovat od sympatizantů -- intelektuálů kritická stanoviska ke konkrétním problémům a zúčastňovat se odborných diskusí a seminářů. Účast Lubomíra Zaorálka na semináři k Manifestu radikálního liberalismu snad znamená první vlaštovku ve vztahu ČSSD a nezávislých skupin na levici, za kterou budou v brzké době následovat další. Podobný přístup lze aplikovat ostatně i vůči dalším občanským iniciativám.

Seminář k Manifestu radikálního liberalismu byl zajímavý, s kvalitním obsazením. V tomto směru jej hodnotím kladně i přesto, že nic světoborného přinést nemohl. Může to být však dobrý začátek, myšlenky zmíněného dokumentu dobrou propagaci a kritické rozvinutí rozhodně zaslouží.

Vytisknout