Nenechat si už sakra všechno líbit

18. 11. 2010 / Milan Daniel

Před pár dny jsem se v BL podivil, že si voliči sociální demokracie nechávají vnutit v Praze povolební bramboračku, ale ten podiv byl spojen se skepsí -- je po volbách a voliči vládu kmotrů z ODS a ČSSD to holt zkousnou, protože jinak by museli projevit nějakou aktivitu.

Na Václavské náměstí jich sice v den výročí listopadového převratu nepřišlo tolik, kolik jich oba stranické sekretariáty dokázaly o den dříve naštvat, ale i dva tisíce lidí jsou v období obecné politické apatie docela slušné číslo. Nebylo by ho, troufám si tvrdit, kdyby ti lidé byli nuceni situaci složitě analyzovat. Výzva, kterou je partajní šíbři oslovili, však byla na pozadí jejich volby a dostupných informací natolik silná, že někteří prostě už museli dát své rozhořčení najevo.

Nejde přitom o spojení dvou ideově rozdílných stran v jednom zastupitelském orgánu. Obě ty partaje se vymezují přinejmenším svými názvy jako demokratické, obě jsou legální, a jestliže každá z nich zastupuje určité názorové spektrum, mohlo by být za jiných okolností ku prospěchu, kdyby v zájmu všech občanů města přijímaly rozhodnutí, jež by znamenala určitý -- byť vynucený -- konsenzus. Problémem jsou lidé, tedy zejména někteří radní, kteří jsou vnímáni jako pokračovatelé stavu, vůči němuž se většina voličů negativně vymezila.

Problémem o patro výš je však zákon o volbách do obecních zastupitelstev, který v nich umožňuje vládu koalicím, jež voliči nevolili, a které začasté vnímají se zklamáním a ztrátou důvěry v to, že něco opravdu zmohou.

Příklad mám přímo před očima: v Chrudimi, kde bydlím, se do zastupitelstva dostalo sedm subjektů. Volby vyhrála ČSSD, většinovou koalici však dohromady dát nedokázala, k jejímu prosazení potřebovala dva komunistické hlasy, čehož se zděsil jeden ze skorokoaličních subjektů. Výsledek? Proslýchá se, že ČSSD bude nyní jednat s ODS, vůči níž se v kampani vymezovala.

Recept na obecné řešení je jednoduchý: členství v radě by měl zákon garantovat těm kandidátům, kteří získají ve volbách nejvíce preferenčních hlasů, a to bez ohledu na politické strany. Kandidát s největším počtem preferencí (tedy ten, kdo byl ve volbách pro voliče nejdůvěryhodnější) by se měl stát automaticky primátorem či starostou, další by v radě získali odpovídající místa. Ani tohle by samozřejmě nebylo ideální, hrozba populismu je nasnadě, je ale horší než "demokratické" kšeftování?

Zmíněná úprava je samozřejmě za daného stavu neprůchodná, protože by zmizel prostor pro čachry, vylučování demokraticky zvolených zastupitelů, s nimiž jiní z nejrůznějších důvodů "nemluví". Naopak hlas voliče by získal podstatně více karátů, než je tomu dosud.

Třeba jsou demonstrace z Václaváku, téměř souběžná demonstrace studentů a projevy nesouhlasu části společnosti s vládou "kleptokracie" (jak ji nazval Jiří Pehe) skutečně zárodkem sebeorganizace a nechuti nechat si všechno líbit.

Rád bych tomu věřil, rád bych, aby si aktivní účastníci protestů nenechávali své názory pro sebe a příště přivedli své spolupracovníky, kolegy, známé a rodinné příslušníky. Opožděný protest odborů naplánovaný na 8. prosince může být za těchto okolností demonstrací odhodlání nenechat si už sakra všechno líbit.

<

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 18.11. 2010