Jak se Zeman nemýlil

18. 11. 2010 / Ivan David

V tom se rozhodně nemýlil, mýlil se jinde. Když jsem publikoval článek „Zmýlil se Zeman...“, zmýlil jsem se ve svém předpokladu, že Miloše Zemana definitivně naštvu. Naopak, článek se mu jevil jako velmi inspirativní podnět pro jeho knihu „Jak jsem se mýlil v politice“.

S odstupem času si musím přiznat, že se jen velmi neochotně vzdávám svého někdejšího mylného předpokladu, že „lidé přece musí pochopit...“. Nemusí. Prostě platí, že to co trvá angažovanému bystrému pozorovateli krátkou dobu, trvá neangažovanému nebystrému nepozorovateli mnohem delší dobu. Moje těžko přiznávaná neochota vzdát se vlastních „iluzí“ o angažovanosti a bystrosti lidu je zcela analogická neochotě „lidu“ vzdát se vlastních „iluzí“ pomocí lepšího pozorování reality a jejího přesnějšího vyhodnocení.

Nebystrost je vlastnost, která nevyžaduje hlubší vysvětlení. Jinak je to s neangažovaností a s ní úzce souvisejícím nepozorováním. Většina lidí chápe souvislost mezi „já“ a „my“ jen velmi povrchně a kromě nejužších spřízněnců (pokud existují) ono „my“ interpretuje jako „oni“. Jsou tedy velmi nepřipraveni vnímat aspoň částečně složitý koncept „veřejný zájem“. Dokud sami a neodkladně nepotřebují fungující veřejné služby a ochranu, domnívají se, že jde o zbytečnou veteš, že to co nemohou zaplatit nebudou nikdy potřebovat. Hrdě pak zejména zástupkyně budoucnosti národa píší do dotazníku na svůj facebookový profil: „political view- Naštěstí nemám“. O „politice“ nechtějí nic vědět. Hned po novém seriálu z růžové zahrady vypnou televizi, pokud neusnuli u střílečky v němž Američané znovu zachraňují svět před komunisty, Rusy, muslimy a mimozemšťany. Utíkají před vším, co narušuje jejich vnitřní rovnováhu- „pohodičku“. Jenže neutečou.

Bezradnost bez advokátů

Nevnímají politiky jako nutně potřebné advokáty svých zájmů, ale prismatem deníku Blesk jako parazity, které za to, že nekonají dobro, nejlépe potrestají tím, že nepůjdou k volbám. Nejsou schopni pochopit, že advokát, kterého si nenajmou (v případě politika tím, že ho podpoří ve volbách), pro ně nehne prstem, pokud se nebude kojit nadějí, že si ho příště najmou. Nechápou, že politik podporující občany, kteří nepodporují jeho, záhy nevyhnutelně přestane být politikem. Má pak na výběr mezi možností být něčím jiným (pokud je toho schopen), nebo se nechat najmout někým jiným k hájení úplně jiných zájmů. Občan vychází z očekávání, že politik-advokát nejprve bude hájit moje zájmy a pak ho půjdu (možná) volit. Jenže nezvolený politik-advokát hájit zájmy nemůže.

Smlouva mezi voličem a politikem (nositelem zájmů-klientem a advokátem) uzavřená volbou je jako každá smlouva dvoustranným právním aktem. Iniciativní v ní může být také advokát, který si „najme“ klienta. To se od nepaměti dělá prostřednictvím uvěřitelných slibů. V našem případě předvolebních. Jak jsem již popsal jinde, nelze vymyslet nic zcela neuvěřitelného- díky omezené zkušenosti, sugestibilitě a optimismu (bezdůvodného pozitivního očekávání). A tak občané volí stále „nové strany“ s podobnou úporností jako si některé ženy volí partnery alkoholiky, jimž dlouho chtějí uvěřit, že už pít nikdy nebudou, aby se zklamány rozvedly, a mohly se provdat za alkoholiky jiné, samozřejmě zcela pravdomluvné a milující. Opakovaně volí strany, jejichž představitelé „nejsou jako oni“, aby znovu a znovu zjišťovali, že nová politická uskupení neplní sliby a zřejmě vznikla jen proto, aby sehrála vždy stejnou roli koaličních partnerů ODS. Činí tak v celostátním měřítku i na úrovni obcí, kde se pravidelně ukazuje, na kom že jsou ti „nezávislí“ vlastně nezávislí. Odborně se chyba myšlení , která se zde uplatňuje, nazývá „katathymní myšlení“- tedy myšlení zásadně ovlivněné přáním či obavou, optimismem, který „páchne blbostí“ (M. Kundera) nebo pesimismem. Není téměř lidského myšlení, které by takto ovlivněno nebylo. Na individuální úrovni se to projevuje řadou chybných rozhodnutí, jak je činíme všichni v silném přesvědčení, že už je nebudeme opakovat. Na úrovni mnoha podobných rozhodnutí současně jsou tak tvořeny chyby, které vyúsťují v dějinotvorné události. Média nejsou jen překážkou v komunikaci, ale i mocnou silou podporující soudržnost chybujících na cestě tam a zase zpátky. Pravidelné zveřejňování průzkumů veřejného mínění posiluje přesvědčení pochybujících, že jsou na straně většiny. Pomáhá zejména zpravodajství vyvážené jako chuť paštiky z kvíčal z výroby pana Khona ze starého židovského vtipu (jedna ku jedné, na jednoho koně jedna kvíčala). Vítězí ten, kdo má silnější hlásnou troubu na nové sliby „nových tváří“.

Některé chyby jsou už chybami, některé ještě zásluhami . (J. Lec)

Je 17. listopadu 2010 a v televizi exhibují postavy, které si připomínají zásluhy. Mohou si zmírnit pocit rostoucího neuspokojení z dosavadního ocenění. Toho se jim dostává tím méně, čím více jsou jejich domnělé zásluhy nevyhnutelně měřeny po jednadvaceti letech dosaženým stavem. Ten je zmiňován stále méně. Asi tak, jako v letech 1967 či 1988. Vypadají jako onen pamětník v televizi v osmdesátých letech nadšeně komentující prvomájový průvod pomocí porovnání s průvody předválečnými: „Dnes můžeme svobodně volat „Pryč s kapitalismem!“, a nic se nám nestane!“. Dnes vystupují ve „veřejnoprávní“ televizi polozapomenutí revolucionáři rozradostnění možností svobodně volat: „Pryč s komunismem!“, a nic se jim nestane. Jen si jako tehdy mnozí diváci cosi pomyslí...

Zeman se tenkrát nemýlil

Trvá to hodně dlouho, 20 let je zřejmě málo, i když stačilo od roku 1948 do roku 1968 k přesvědčení, že je třeba zásadní nápravy. Změna tehdy nebyla dovršena a politický vývoj se vrátil asi o 10 let zpět. Od roku 1969 do roku 1989 probíhalo opět 20 let zrání přesvědčení, že je zase potřeba změnit úplně všechno. Změna byla téměř dovršena a společenské uspořádání se vrátilo zhruba o století zpět. Tentokrát se říkalo: „Vyženeme komunisty a bude nám dobře“. Když po „problémech růstu“ pokračoval růst problémů, hovořilo se v šedesátých letech o „přežitcích kapitalismu“ a bylo to směšné, dnes růst, řekněme „problémů“, může být těžko svalován na „přežitky komunismu“, i když se tak zhusta činí. Bubnuje se na poplach a vedoucí činitelé volají po reformách hasících požár benzínem. Dvacet let nestačilo, aby nadkritické množství občanů pochopilo, že to nefunguje a fungovat nebude tak, jak si představovali. Aby pochopili, že nejsou vítězi této „revoluce“. Mnoho jich stále pojíždí s prázdnými nákupními vozíky a sní o tom, co by si koupili, kdyby neměli strach si půjčit. I jednadvacet let je asi málo. Mnozí bychom se rádi vrátili dopředu, ačkoli sotva tušíme co tam je. Průzkum terénu je chabý a schopných dobrodruhů nedostatek. Proto chybí mapy.

Vytisknout