4.3 PR a kauza regionálních válek

„Válka je pokračováním politiky jinými prostředky.“ Tolik už notoricky známý a citovaný výrok pruského šlechtice, generála, vojenského stratéga, teoretika a historika Carla von Clausewitze. Clausewitzův výrok odrážel jeho zkušenost z napoleonských válek konce 18. a začátku 19. století. Válka jako organizovaný ozbrojený konflikt s cílem získat maximální kontrolu v dané oblasti výkonu moci a správy je nástrojem politiky i výbavou a prostředkem evoluce, hybatelem dějin, integrální součástí lidské historie i národní propagandy. (Např. ve Spojených státech amerických jsou i koloniální války vedené vládou USA během 19. a 20. století označovaný doslova jako: „Války, které formovaly národ.“ („Wars That Shaped The Nation.“)) Válka dodává politice a společenským procesům energii a dynamiku. V postindustriálním, technologicky vyspělém světě nukleárních arzenálů je zdrojem stálého napětí, a to i z důvodu možné autodestrukce lidského druhu. To je také jeden z důvodů politické snahy o celosvětové jaderné odzbrojení. (Vlastní, ambiciózní vizi světa bez jaderných zbraní představil světu prezident USA Barack Obama během svého prvního evropského proslovu v Praze. Ve svém projevu na Hradčanském náměstí u Pražského hradu označil jaderný arzenál za nejnebezpečnější dědictví studené války. Spojené státy se budou podle Obamy snažit vyloučit jaderné zbraně ze systému národní bezpečnosti. Slibný krok k redukci rozsáhlých jaderných arzenálů Ruska a USA učinili prezidenti obou zemí podpisem dohody, která obě země zavazuje snížit počty jejich strategických jaderných hlavic. Smlouva z Prahy z roku 2010 nahrazuje dohodu Start z roku 1991, jejíž platnost vypršela. Nová dohoda je označována jako New Start.)

Čím více válku jako tradiční nástroj politiky odmítáme, tím více k ní paradoxně směřujeme. Konec studené války a napjatého míru přinesl Evropě, poučené dvěma světovými válkami, „humanitární bombardování“ Jugoslávie.

Termín humanitární bombardování zavedl do slovníku válečné propagandy svým vyjádřením Václav Havel, a to během obhajoby aliančního bombardování tehdejší Jugoslávie (Srbska a Černé Hory) letouny NATO. Václav Havel, autor absurdních divadelních dramat, disident a později i dlouholetý prezident Československa a České republiky, tak slovník válečné propagandy obohatil o další absurdní termín. Humanitární bombardování spolu s výrazem vedlejší škody (collateral damage), označením pro nezamýšlené usmrcení civilistů, tvoří termíny hodné pozornosti. V případě V. Havla, člověka, jenž dal československé Sametové revoluci z listopadu a prosince 1989 její motto: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, působí jeho válečná rétorika obalená do humanitní fráze dost absurdně, přesně jako jeho, jinak povedená absurdní divadelní dramata. Sám Václav Havel autorství termínu popírá. Jeho vyjádření pro francouzský list Le Monde z dubna 1999 ovšem mluví celkem jasně. Cituji: „Domnívám se, že během zásahu NATO na Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů.“

Krátce poté i neomezenou válku proti terorismu, stejně jako množství epizodních konfliktů, jejichž politický význam přesahuje region, ve kterém se konflikt odehrává. Příkladem jsou vojensky lokální, ale politicky globální konflikty v postsovětské Gruzii a na palestinských územích kontrolovaných Izraelem. Obě mezinárodně a mediálně ostře sledované regionální války se odehrály koncem první dekády 21. století. Konkrétně v letech 2008 a 2009.

4.3.2 Lité olovo v pásmu Gazy

... Operace Lité olovo, akce Izraelských obranných sil (oficiální označení armády Státu Izrael) na palestinském území v pásmu Gazy byla z vojenského hlediska další epizodní regionální válkou, jež formují politiku a život v Izraeli a na Blízkém východě po desítky let. V mezinárodní politice a veřejném mínění ovšem zanechalo Lité olovo velké rozladění, nelibost i odsouzení. Ve světě zavládl pocit, že tentokrát zašel Izrael ve své „sebeobraně“ příliš daleko. Jednání izraelské armády přirovnávala angažovanější část světové veřejnosti, především na základě obrazů a informací renomovaných světových médií (např. britské veřejnoprávní rozhlasové a televizní stanice BBC), k „řádění lišky v kurníku“. Četné důkazy o spáchaných válečných zločinech, hrubém a opakovaném porušování mezinárodního práva během operace Lité olovo dokumentují závěry několika šetření provedených nezávislými mezinárodními experty a organizacemi. Největší publicitu, i z důvodu silného nesouhlasu Izraele s jejími závěry, vyvolala tzv. Goldstoneova zpráva, vypracovaná na základě pověření OSN. Vyšetřovací dokument jihoafrického soudce a renomovaného specialisty v otázkách mezinárodního práva Richarda Goldstonea (Richard Goldstone se i z důvodu maximální transparentnosti tradičně hlásí ke svému židovskému původu) na 575 stranách textu zaznamenává a potvrzuje četné případy páchání válečných zločinů, a to ze strany obou válčících stran, Izraelských obranných sil (armády) a palestinských bojovníků z Hamásu. Během invaze zemřelo podle dostupných údajů na 1400 Palestinců, většinou civilistů, 10 izraelských vojáků a 3 izraelští civilisté.

1. Ztráta nevinnosti aneb PR mašina se zadrhává

Brutální a nekompromisní izraelský postup v Gaze, jeho mediální obraz včetně výpovědí politicky nezúčastněných, v Gaze přítomných osob (novinářů, pracovníků renomovaných mezinárodních organizací), vyvolal v Evropě a ve světě pobouření. To bylo na rozdíl od minulosti otevřeně a hojně medializováno. Stát Izrael definitivně ztratil svoji dlouho pěstovanou nevinnost. Jeho tradiční strategie a taktika public relations se minula účinkem. Vyčerpala svůj potenciál. V konfrontaci se zveřejněnými obrazy mrtvých palestinských dětí předškolního věku, které nabouraly lhostejnost „obyčejných lidí“, přestalo tradičně výkonné a poměrně efektivní sionistické PR fungovat! Izraelské a proizraelské PR, ovlivňování mínění s cílem dosažení souhlasu, důsledně a dlouhodobě uplatňuje kombinaci v této publikaci již popsaných metod a nástrojů politického PR. Významně se opírá o kontrolu komunikačních kanálů, hlavních médií (včetně kontroly personální politiky redakcí), a to skrze přímé vlastnictví médií nebo zadáváním reklamy a inzerce. Využívá štědrého sponzoringu, donátorství, stejně jako expertních stanovisek nezávislých organizací, think tanků nebo krycích organizací (front groups), v krajním případě i psychologických operací a černé propagandy. To vše je rámovano osobní angažovaností zúčastněných (motivovanou nábožensky, etnicky, kulturně a politicky), vhodným načasováním a výrazným vlivem izraelské lobby na zahraniční politiku v současnosti největší světové mocnosti – Spojených států amerických. Autoři knižního (podle některých zdrojů „kontroverzního“) bestselleru Izraelská lobby a zahraniční politika USA (The Israel Lobby and US. Foreign Policy, 2007)

Ústředním tématem knihy Izraelská lobby a zahraniční politika USA je hledání odpovědi na otázku, proč USA ve vztahu ke Státu Izrael uplatňují politiku, která je velmi často v rozporu s jejich vlastními zájmy. Jednoduše řečeno, proč Washington ve vztahu k Izraeli často skáče tak, jak Tel Aviv píská. V kapitole nazvané Ovládání veřejné debaty (Dominating Public Discourse) Mearsheimer a Walt dokumentují na konkrétních případech širší taktiku a strategii public relations, kterou k prosazování zájmů židovského státu, v USA dlouhodobě a dosud poměrně úspěšně užívá právě izraelská lobby. Autoři mezi jiným zmiňují i nátlak (otevřený nebo skrytý) ve vztahu k organizátorům veřejných vystoupení a prezentací osob, názorových autorit, kritických k politice Státu Izrael. Popisují např. mediální a politické útoky na exprezidenta USA Jimmyho Cartera. J. Carter se v otázce mírového řešení situace na Blízkém východě dlouhodobě a úspěšně angažuje (v roce 1979 zprostředkoval přelomovou mírovou dohodu mezi Izraelem a Egyptem). Nevoli izraelské lobby vyvolala jeho kniha Palestina: mír, ne apartheid (Palestine: Peace Not Apartheid, 2006).

John Mearsheimer, profesor politologie na Chicagské univerzitě, a Stephen Walt, profesor mezinárodních vztahů na Harvardu, definují izraelskou lobby jako: „volnou koalici jedinců a organizací, které aktivně pracují na tom, aby mohly řídit zahraniční politiku Spojených států v proizraelském směru“. Její součástí jsou i americké fundamentalistické křesťanské organizace a církve. Ty prostřednictvím svých stoupenců, kteří jsou i významnou a početnou skupinou voličů, zásadně formují domácí a zahraniční politiku USA. Sympatie především křesťanské, evangelické pravice v USA k Izraeli se odvíjí od víry, že osud Izraele a USA je propojen zvláštním poutem. Silná podpora a sympatie vůči Státu Izrael ze strany křesťanských fundamentalistů v USA je odrazem specifického výkladu některých pasáží bible spojených s očekáváním nového příchodu Ježíše Krista, Spasitele.

1. Ztráta strachu a selhání PR

Už během prvních dnů izraelské invaze do pásma Gazy se ve světových médiích začaly objevovat dříve obtížně medializovatelné výroky a komentáře. Prohlášení a texty z pera samotných Židů, občanů Státu Izrael, kritických vůči izraelské politice, posílily dříve velmi opatrné postoje zejména evropských liberálů a intelektuálů. V úvodních částech invaze je kritické výroky některých Židů do značné míry osvobodily, zbavily je strachu, protože za ně otevřeně řekly to, co si oni sami o izraelské politice mysleli, ale co se mnohdy, velmi dlouho, báli veřejně, a dokonce i soukromě vyslovit. „Izraelci stále pohlížejí na svět prismatem své zkušenosti z holocaustu a předchozího pronásledování, a nikoliv z hlediska své skutečné současné moci ve světě,“ to napsal v Timesech rabín Michael Lerner, šéfredaktor židovského časopisu Tikkun. „Smrt stovek Palestinců, či obecně statisíců Arabů v Iráku, Libanonu a Palestině, to je jen a pouze statistika. Smrt jednoho Žida je však tragédie. Životy různých lidí mají různou cenu. Nejsou to ostatně, podle Židů, Evropy a našich médií, plnohodnotní lidé. Jen se narodí, a jsou teroristé. Tedy předem určení k likvidaci.“ (Pavel Zoch v Britských listech). Bezprostřední reakce Evropanů na vojenskou operaci izraelské armády v Gaze byly oproti minulosti odvážné, upřímné a angažované. „Ukazuje se, že jeden z posledních levičáckých politických projektů poválečného Západu končí. Theodor Herzl byl romantik 19. století a sionismus politickou omluvou za Šoa a Hitlera. Že takto vzniklý Izrael není liberální, sekulárně republikánskou demokracií, ale etnicky a někdy dokonce nábožensky definovaným polovojensky organizovaným státem, je pravda. Židovský rasismus jsme se naučili brát jako demokratický standard Blízkého východu spolu s jeho starozákonní definicí,“ napsal Štěpán Kotrba v Britských listech. Nebo v Independentu uvedl Robert Fisk: „Tak zase znovu otevřel Izrael pro Palestince brány pekla. Čtyřicet mrtvých civilistů ve škole OSN, tři další v jiné. Není to špatná práce na jednu noc pro armádu, která věří v 'čistotu zbraní‘. Ale proč bychom měli být překvapeni?“ A pokračuje líčením svých otřesných zážitků z reportážních cest během předchozích izraelsko‑palestinských konfliktů: „Informoval jsem v tisku o všech těchto zvěrstvech. Všechna jsem je vyšetřoval, hovořil jsem se svědky, kteří přežili. Udělala to i celá řada mých kolegů. Naším osudem bylo, samozřejmě, stát se terčem hnusné pomluvy. Byli jsme obviněni, že jsme antisemité.“

Tyto a podobné široce medializované výroky a svědectví včetně různých obrazů války přebily tradiční izraelské PR založené na jindy úspěšné stylizaci do role oběti, obránce či jediné skutečné demokracie na Blízkém východě.

Percepce a interpretace libovolného mediálního obsahu – obrazu – je pochopitelně vysoce individuální a subjektivní. Každý příjemce reaguje jinak. Vedle kvality informace zde hraje roli i prostředí příjmu, osobnost a zkušenost příjemce, jeho kondice, stejně jako přístup k alternativním informacím. Osobně se mi z doby války, izraelské intervence v Gaze, vybavují dva zcela rozdílné obrazy. Jedním byla fotografie reportéra mezinárodní zpravodajské agentury otištěná v deníku Právo. Postarší muž, asi otec, ukládá na nemocniční podlahu v Gaza City tělíčka dvou velmi malých, čistě oblečených a upravených mrtvých dětí. Byly to holčičky. Byly zabity během vzdušného útoku vojenského letectva Státu Izrael na pásmo Gazy. Ta starší mohla být asi tak stará jako moje tehdy dvouletá dcera. Druhým byly filmové záběry pořízené kameramanem mezinárodní zpravodajské agentury (pravděpodobně Reuters nebo APTN) a odvysílané krátce před koncem války i Českou televizí. Izraelské rodiny s dětmi sledovaly pomocí dalekohledů z pahorku u hranic Izraele s pásmem Gazy bombardování palestinského území. Hustě zalidněného místa, kde ve stejný okamžik pod střepinami, tlakem bomb a troskami domů umírali civilisté, ženy a malé děti. Máma, táta a jejich dospívající děti si během tematického rodinného výletu vše z bezpečné vzdálenosti pečlivě fotili a filmovali. Svoje uspokojení ventilovali i během rozhovorů s přítomnými zahraniční novináři do televizní kamery. Obraz, který nepotřeboval ani nepotřebuje komentář.

Veřejná nevole byla v Evropě i ve světě natolik silná a početná, že k eliminaci disidentů nemohla v takovém případě pomoci ani jindy úspěšně používaná taktika očernění, obvinění kritiků izraelské politiky z antisemitismu, nepřátelství k Židům jako etniku nebo národu. Některé veřejné autority šly ve své otevřené kritice Izraele ještě dále. Rok po lednových událostech v Gaze prohlásil přední polský katolický duchovní, biskup Tadeusz Pieronek, že: „Židé používají holocaust jako propagandistický nástroj, aby dosáhli zisků, které jsou často neoprávněné.“ V rozhovoru, který biskup Pieronek poskytl katolickému zpravodajskému portálu (text byl zveřejněn na webu pontifex.roma), uvedl, že holocaust si Židé přivlastnili, místo aby umožnili seriózní historickou debatu bez předsudků. Jako příklad uvedl bezvýhradnou podporu USA Izraeli. „Výsledkem je jistá arogance, kterou shledávám nesnesitelnou,“ řekl Pieronek a dodal, že Izrael z pozice síly zachází s Palestinci jako se zvířaty. Biskup mimo jiné uvedl i to, že holocaust jako takový je židovský vynález šířený prostřednictvím médií k získání podpory Státu Izrael.

Mezinárodně široce publikované výroky polského biskupa, přítele papeže Jana Pavla II., zveřejněné krátce před Dnem obětí holocaustu, vzbudily značné rozhořčení a nevoli mnoha židovských organizací. Biskup Pieronek později uvedl, že rozhovor sice poskytl, ale neautorizoval. Zveřejněný text měl být podle Pieronka plný nepřesností. Biskup měl také popřít to, že by nazval holocaust „židovským vynálezem".