Peheho Klaus

23. 10. 2010 / Karel Dolejší

Chronologický výklad knihy o "odborníkovi na politické přežívání" (těžko říci, nakolik je aluze na Canettiho Masu a moc záměrná...) začíná Klausovou rolí při transformaci Občanského fóra v politickou stranu, jež znovu uvedla do českého prostředí de facto osvícenskoabsolutistickou modernizaci shora, a uzavírá se porážkou v kauze Lisabonské smlouvy. Jak Pehe výslovně podotýká, nepsychologizuje, ale usiluje o věcný výklad Klausovy politické činnosti. V této souvislosti se i osobnostní rysy v běžné populaci považované za patologické ukazují jako prostředek, který Václavu Klausovi pomáhal politicky přežít.

V poslední kapitole nazvané Jaký je Klaus politik? najdeme shrnutí závěrů z předchozích dvaceti let; osobně ji pokládám za nejzajímavější, protože mimo jiné nejpozději v ní nahlédneme i do Peheho analytické kuchyně. Přinejmenším zde si už čtenář nemůže nepovšimnout, jak je kniha napsána: Klaus byl kontrastován s neproblematizovaným normativním obrazem zavedených západních demokracií coby výjimka z pravidla vyvolaná politickou objednávkou v malé provinční zemi poznamenané Husákovou normalizací. Teze tvrdí, že země se mezitím přiblížila západnímu standardu a původní objednávka pominula, takže stárnoucí Václav Klaus se dávno nevyhnutelně ocitl za zenitem politické dráhy.

V tomto rámci, jehož asymetrickou kritičnost může recenze pouze suše zaznamenat, je Klaus poměrně přesně popsán jako současně doktrinář i pragmatik, jehož vztah k ideologii je po normalizačním vzoru v zásadě instrumentální; jako invertovaný populista, který z nejvyšší příčky mocenského žebříčku předhazuje oponentům "elitářství" a torpéduje tak normální rozvoj občanské společnosti; jako typ konfrontačního politika, který agresívně a beze zbytku odmítá názory svých oponentů, v pozdějších fázích spíše k vlastní škodě; jako herderovský nacionalista kuriózně kombinující národovectví s navenek ultraliberálními ekonomickými postoji; demagog vnucující celé společnosti novotvary definující různé oblasti a postoje jako absolutně pozitivní, nebo naopak absolutně negativní a nepřijatelné ("sarajevský atentát"); a konečně jako politik, jenž uchovává svůj vliv neustálým sebezviditelňováním, k němuž ovšem postupně volí kauzy stále problematičtější.

***

Právě proto, že nepřátelské reakce byly předem snadno předvídatelné, poněkud překvapí způsob, jímž je kniha zpracována. Neobsahuje totiž žádný poznámkový aparát ani seznam použitých pramenů. Kde je v textu odkazováno na konkrétní články, způsob, jakým se tak děje, jejich vyhledání právě neusnadní. Celkem u šesti z jednadvaceti kapitol nalezneme stručnou přílohu s číselnými údaji obecně odkazujícími na zdroj - vesměs volební výsledky dle ČSÚ - a to je vše. Těžko říci, zda tu nějak zaúřadoval absentující masochismus, bez nějž podle Peheho nelze systematicky znova číst všechny Klausovy články a projevy. Politický životopis "nejvýznamnějšího českého politika polistopadové éry" se tak ale každopádně z kategorie "staromódních" akademických publikací, jež mohou mít v kulturně konzervativním českém prostředí váhu i v případě počátečního nepříznivého přijetí, chtě nechtě posouvá do žánru subjektivnějšího, kde riziko, že dílo nakonec skončí coby rukojmí úplně nejsoučasnějších politických sporů, výrazně vzrůstá.

V této souvislosti názor autora, že hodnocení Václava Klause budoucími historiky se od jeho pohledu nebude příliš lišit, vyznívá snad až příliš sebevědomě. To co máme před sebou totiž nakonec vypadá právě jako Peheho Klaus - a tam, kde autor svá sumární tvrzení neopírá o prameny, se předem vystavuje útoku bod za bodem napadajícímu argumentaci coby "pouze subjektivní hodnocení".

Není to až tak těžké. Namátkou: Když na straně 25 čteme tvrzení, že "česká cesta" postkomunistické transformace přinesla mnohem vyšší transformační náklady než její obdoby v sousedních zemích, nezaujatý čtenář bude zřejmě souhlasit. Nebude si však už nutně vědět rady s poznámkou, že třeba Maďarsko mnohem méně uplatňovalo hospodářský nacionalismus a rychleji prodávalo podniky zahraničním investorům. Co tím chce Pehe asi říci: Že by maďarská cesta byla ekonomicky úspěšnější a vedla k eliminaci nacionalismu? Tomu by se ovšem dalo uvěřit jen stěží. Po seznámení se zprávami o tom, jak v těžce zadlužené zemi i odborářský časopis policistů šíří antisemitismus, spíše vyvstává otázka, zda takto ztělesněná nenávist k nadnárodnímu kapitálu není bohatě sycena mj. právě někdejším překotným a masivním výprodejem národního majetku.

Na straně 277 zase autor předkládá tezi, že Klausova intelektuální autorita v druhé polovině 90. let pohasla mimo jiné proto, že se objevila nová generace se "západním" vzděláním či dokončující svobodné české univerzity. Zde se opět nabízí otázka, co jiného než zkušenosti z vlastní "sociální bubliny" Pehe zobecnil. (Znova se jako protipříklad nabízí dnes virulentně nacionalistické Maďarsko, jinak ovšem dlouholeté regionální centrum sorosovského prozápadního vzdělání.) Pokud se dobře pamatuji, naprostá většina nedogmatických a vzdělaných příznivců pravice v mém okolí kolem roku 1997 revidovala postoj ke Klausovi výhradně v souvislosti s upadnutím ekonomiky do recese a odhalením afér spojených s financováním ODS. Intelektuální argumenty, včetně zcela legitimní pravicové kritiky "bankovního socialismu", nacházely mimo úzký okruh příznivců ODA minimální ohlas, dokud se navenek zdálo, že "to funguje". A fascinace Klausovou valorizací normalizačních zkušeností a předsudků, jakýmsi pohledem na "jiný" svět venku "jasnozřivým vnitřním paranoidním zrakem", k němuž má dosud řada lidí mnohem intimnější vztah než ke komplikovanému relativismu doby porevoluční, také ani zdaleka není ze hry. Celá řada mladých inteligentních, vzdělaných (zejména v technických oborech) a zcestovalých příznivců pravice i levice, ale také mnoho starších komunistů (!) - prostě možná jen lidé z těch sociálních skupin, s nimiž se Pehe v rámci svého povolání příliš nestýká - je dodnes v tom či onom bodě na Klausových názorech v neobyčejné míře závislá. I chybějící mezinárodní rozhled se s opětovně klesající úrovní českých vysokých škol orientovaných primárně na velkovýrobu absolventů pro zisk může znova vracet. To, co se oproti první polovině 90. let změnilo zcela zásadně, je pouze absence nekritické adorace Klause v médiích.

Celkově ovšem třeba konstatovat, že projekt Klausova životopisu, tak jak si ho sám vymezil, Pehe naplnil beze zbytku - výsledek je přehledný, čtivý a v zásadě vyvážený. Bezesporu jde o nejlepší knihu na dané téma, jaká v České republice vyšla. Pehe říká o Klausovi mnoho pozitivního - navzdory apriornímu přesvědčení oddaných vyznavačů, že "zemský škůdce" z prezidenta udělal ďábla - a na druhé straně přiznává, že v dobových polemikách s ním neviděl vždy stoprocentně přesně.

***

V samotném závěru Jiří Pehe naznačuje, že další comeback opotřebovaného Klause je podle něj víceméně vyloučen. Tváří v tvář doutnající krizi v eurozóně by si však takovým závěrem mohl být jist leda skutečně fanatický optimista; Klausovu někdejší dlouholetou dominanci v českém veřejném prostoru bychom měli spojit spíše s iracionálními motivacemi než s údajnou intelektuální převahou nad oponenty. Vážnější znejistění západních polistopadových standardů v české společnosti může nepochybně generovat recidivu potřeby příklonu k "nezpochybnitelné a jasnozřivé" autoritě.

A Karel Schwarzenberg, který se aktuálně rýsuje coby budoucí kandidát na prezidentskou funkci, se takovou autoritou nikdy nestane.

Vytisknout