Chovat se jako lump, když k tomu nemáš talent, je nesmírně namáhavé

21. 10. 2010 / Ivo Šebestík

A na tato povzbudivá slova navázal líčením svých zážitků z poslední doby, které není třeba příliš rozebírat. Uzavřel nějaké dohody, byl oklamán, podepsal smlouvy, byl podveden, odeslal ne zcela fatálně nemocného příbuzného do nemocnice na vyléčení, šel se pak na něj podívat a vrátil se s igelitovou taškou plnou toho, co po nevýznamném a nemajetném pacientu v těchto zařízeních obvykle zbude.

Byl přepaden na chodníku, přišel o auto, pozbyl zaměstnání, ošidilo jej několik obchodníků, vyzrálo na něj pár chytráků, špatně mu spočítali daně, obtěžoval ho bezdůvodně policajt, zahlédl několik předvolebních billboardů, zjistil, že dostane důchod ve výši účtu za šest večeří v jeho doposud ještě oblíbené restauraci, opustila ho manželka, nepochybně z téhož důvodu zanechá i milenka, děti zapomněly na jeho narozeniny a určitě se mu chystají uspořádat státní pohřeb -- tedy na státní útraty, aby bylo jasné. Denně ho rozčiluje televize, složenky ve schránce a potměšilý ksicht chlapa, co bydlí v baráku pod ním. A tak dále a tak dále. Sám Job by na jeho místě zaplakal.

Nakonec pravil: "Táhne mi už na šedesát, takže se už ani nechci učit něčemu novému. Rád bych umřel svůj. Já už se nebudu měnit, stejně to nejde. To ti je taková dřina myslet pořád na to, jak někomu nevyhovět, když tě to táhne mu pomoci. Jak někomu uškodit, když mu můžeš prospět. Já se nakonec vždycky zapomenu, udělám nějaké dobro a hned dostanu přes hubu."

Uvádím tento roztomilý monolog stárnoucího nositele zbytků světa, jenž vyšel z módy, neboť jsem si jist, že spousta čtenářů zažívá podobné pocity. Jsem sice o něco málo mladší než tento můj Job (a kupodivu i než Job skutečný), ale přesto jsem se vtělil do podoby duchovního rádce a přidal jsem k tématu pár zcela nemístných poznámek, s neskrývaným úmyslem nakonec nešťastníkovi škodolibě zarecitovat pár veršů z třetího zpěvu Dantova Pekla: "Zanechte vší naděje, kdož vstupujete!"

"Svatá pravda," pravil jsem, "s tím nic nenaděláš. Nikdy nemůžeš soutěžit s těmi, co mají darebáctví vrozené. To je jako by sis to chtěl rozdat s atletem. Nemáš naběháno, nemáš, kamaráde, natrénováno. Roztrhne tě jako hada v první zatáčce a ty stejně doběhneš poslední a sklidíš posměch. Proto je lépe trpně přihlížet příkořím, jež se na tobě dějí a smířit se s tím, že tomu nikdy nebude jinak."

A tak se člověk vrací velikým obloukem k řeckým a římským stoikům, kteří také pravili, že se netřeba zabývat tím, s čím se ani za nic nehne. A člověk si má hledět klidu své nesmrtelné duše a smrtelné tělo nechat plavat, nechť se na něm zlo vyřádí. No jo, jenže tohle je nauka pro otrlé nebo pro ty, kteří si pak napustí vanu, ponoří se do ní, povolají svého osobního lékaře a požádají jej, zda by nebyl tak laskav a neotevřel jim žíly, neboť mužové, jako Seneca, nemají zapotřebí déle se dívat na to, co se kolem nich děje. Tento návod nedoporučuji, takže nezbývá, než se rozčilovat dál, bez nejmenší naděje, že se poctivec stane lumpem. Neboť komu není shůry dáno.... Že?

Vytisknout