Sonda do českého rasismu a jeho pramenů

22. 10. 2010 / Tomáš Koloc

Příběh první

V úterý 19. října okolo půl jedenácté večer jsem čekal na poslední trolejbus z brněnského hlavního nádraží do Šlapanic. Na široké zastávce jsme byli nakupeni do několika hloučků a v tom našem hloučku stáli i dva vietnamští spoluobčané, nejspíš manželé (nevím). Po příjezdu trolejbusu ihned nastoupili ti čekající, kteří mu byli nejblíž, a ostatní hloučky se začaly pomalu kupit u několika dveří trolejbusu. Jedni z prvních, kteří chtěli nastoupit do posledních dveří, byli oni zmiňovaní vietnamští spoluobčané, které ale zpozoroval muž, který nastoupil jako jeden z prvních, zastoupil jim dveře a začal je beze slov srážet ze dveří.

Aktivnější manželka (?) se lámanou češtinou bránila ve smyslu: "Co proti nám máte, já vás vůbec neznám." Manžel (?) pasivně ustoupil, podobně jako ostatní cestující, kteří celý výjev ignorovali a začali nastupovat druhými dveřmi.

Když manželé (?) začali couvat, přistoupil jsem a svým zavalitým tělem (vážím 110 kg), umocněným padesátikilovým batohem, jsem lehce "prorazil hradby" útočníka, který měl přibližně polovinu mé váhy.

Tím se manželům uvolnila cesta a oni konečně nastoupili. Klátící se útočník, z něhož byly cítit výpary alkoholu, si za smíchu spolucestujících sedl nedaleko nás.

Manželé (?) si sedli do oddílu pro postižené (žádní postižení s námi nejeli), kde jsou dvě a dvě sedadla proti sobě. Proti nim seděl muž, jehož tvář napovídala, že je také přistěhovalec, nejspíš z bývalého Sovětského svazu. Čtvrté sedadlo zůstalo neobsazené a vnucovala se domněnka, že tam nikdo ze "starousedlíků" sedět nechce.

Chvíli mi trvalo, než jsem si sundal batoh a místo obsadil.

Po chvíli se ke mně přiklonil útočník, který seděl šikmo přes uličku (překvapilo mě, že v ruce držel populární psychologickou příručku Líný rodič, která pojednává o tom, jak se při výchově dětí zbavit oboustranných traumat) a ptal se mě, kde vystupuji -- se slibem, že mi tam dá přes hubu. Odpověděl jsem mu, ať se dá překvapit a upozornil ho, že jeho jednání před chvíli bylo trestné. Řekl mi, že o tom ví.

Mluvil jsem s ním slušně a empaticky, což ho asi překvapilo, a tak začal být "přátelštější" a sdílnější.

Řekl mi, že podniká v gastronomii a tito lidé mu berou práci. Následně začal nadávat na vládu a její přístup k živnostníkům, kteří chtějí poskytovat kvalitní služby.

Odpověděl jsem mu, že s jeho názory na vládu souhlasím, ale nevím, co s tím mají společného tito nevinní lidé, které nezná, a neví ani, zda jsou zaměstnání v gastronomii. Poradil jsem mu, aby svou zlost transformoval jiným způsobem.

Zvedl se a stoupnul si ke mně. Stál asi dvacet centimetrů od manželů (?), a tak jsem přes batoh na klíně stále maně sledoval, zda je nepopichuje nohama.

On chtěl ale diskutovat se mnou.

Řekl, že má děti. Zeptal se mě, zda je mám taky.

Řekl jsem mu (už podruhé), ať zkusí hádat.

Podíval se na mě a řekl, odpověděl si myslí, že ano. (Pozn.: Nemám.)

Ptal jsem se ho, jak by se mu líbilo, kdyby ho stejným způsobem, jak to dělá on, někdo šikanoval v Německu nebo ve Velké Británii.

Odpověděl, že tady jsme v České republice.

Vyprávěl jsem mu příběh polského dělníka, kterého dva angličtí dělníci pozvali na večírek, kde se všichni opili a oni ho pak vyhodili z okna.

Řekl, že v Británii je jistě větší procento Poláků, než Čechů.

On sám prý pracoval v Rakousku a nic takového se mu tam nedělo.

Ptal jsem se ho, jestli ví, co se dělo ve třicátých letech v Německu, kdy byla podobná situace, byla světová krize a němečtí nacisté si jako první vzali na mušku Židy. Řekl jsem mu, že můj praděda byl Žid, a kdyby rodina nezfalšovala dokumenty, pravděpodobně bych tu dnes neseděl.

Řekl mi, že Vietnamci jsou jiná kultura, než my, ale Židé jsou křesťané...

Na mě se prý nezlobí, jsem mu sympatický. Pak si sedl zpět.

Manželé (?) po cestě vystupovali. Paní se na mě usmála, pán s děkovným úsměvem pokrčil rameny a řekl česky: "Je to hrozný."

Řekl jsem: "Ta biet!" ("Na shledanou!")

Příběh druhý

Když jsem se vrátil domů do Hradce Králové, zjistil jsem, že máme v bytě rozbitou pračku. Obvolal jsem kamarády. (V podobných případech se nejprve snažím nejprve využít léta fungující neformální sítě přátel, kdy jednou pomůžu já a podruhé kamarád. Stejně tak to dělá většina mých přátel, jinak bychom v sociální vrstvě, do které patříme, těžko přežili. Tento způsob má také jistý sociální přesah.) Nikdo z nich ale pračku opravit neuměl a žádného opraváře neznal...

Našel jsem tedy na internetu profesionálního opraváře a ptal se ho na předpokládanou cenu opravy. Řekl, že 500 -- 600 Kč v případě pouhé "diagnózy" a 1500 -- 2000 Kč za celkovou opravu.

Zeptal jsem se ho, zda to není trochu moc.

Odpověděl: "Zvolili jste si, koho jste si zvolili, tak teď to máte. Půlku vašich peněz dám na Cikány..."

(V Hradci Králové vyhrála komunální volby sociální demokracie. Zřejmě ale vládnout nebude, protože se nedokázala domluvit na koalici.)

Vytisknout