Americký disident?

22. 10. 2010 / Daniel Veselý

Na druhé straně spustil rozhovor se Zakariou, který vyšel na Aktuálně.cz pod názvem USA mají rakovinu. Hrozí jim demagog u moci, a kde varuje před nebezpečnou politickou situací ve Státech, stavidla nelíčeného zděšení diskutujících pod článkem. Jednu řádně vypečenou reakci s názvem Co to je za štvavý článek proti USA bez úpravy vyjímám:

Žijeme v nezbytných iluzích a máme na ně právo, i když může jít o právo slabomyslnosti. V dalších diskusních příspěvcích se objevily odlišné reakce: "hlas volajícího na poušti" či "Zakaria říká to, co ani u nás v médiích není slyšet." Nad tím se lze jen pousmát; Zakaria nic převratného neříká a nikterak zásadně nevybočuje ze středoproudého populismu a lží, jak dokazuje další interview na Aktuálně.cz, tentokrát s bulvárním názvem Ovládnou Číňané svět? Marx by vám řekl ano. Zde, kupříkladu, Zakaria na otázku, jak si Obama vede v zahraniční politice, odpovídá:

Nebudu už čtenáře mořit výčtem agresivních aktivit Obamovy administrativy, neboť jsem tak učinil v předchozím článku. Zakaria dále v textu obhajuje "zpřísněné sankce vůči Íránu", a tím de facto zavrhl snahu Brazílie, Íránu a Turecka vyřešit otázku íránského jaderného programu, již Spojené státy zamítly. Pokud vím, tak Zakaria nepodpořil petici žádající konec programu sankcí a hrozeb Spojených států vůči Íránu, již podepsala řada osobností a kde se vedle jiného píše:

Moc si nedokážu představit, že by "hlas volajícího na poušti" hájil politiku, jež může vést k utrpení milionů nevinných lidí. Zakaria v interview také uvádí, že americký prezident musí dokázat navázat se zeměmi, jako je Rusko a Čína dobré vztahy, a dát současně oběma zemím najevo, že existují určité hranice, jejichž překročení Amerika nebude tolerovat. A to je opět příklad toho, že Zakaria o "vedoucí úloze Spojených států" v mezinárodních záležitostech nepochybuje, a tudíž mu nelze připisovat nikterak pokorný tón a pružnou mysl. Co kdyby měly Rusko a Čína takovou drzost po Americe chtít, aby respektovala určité hranice, třeba jen v jejich nejbližším sousedství? Domnívám se, že by tato hypotéza spadla na kritický úhor, ovšem bez potlesku.

V souvislostí s mojí kritikou Fareeda Zakarii mi však bylo také po právu vytknuto, že bych si od něj měl nejprve přečíst pár knih a nestavět svou kritiku na zhlédnutí pár videí a přečtení několika článků. Je na tom určitě kus pravdy, ale upřímně -- kdybych měl číst knihy všech autorů, kterých si vážím či nevážím, nedělal bych nic jiného. Ano, toto vysvětlení je alibistické. Například skutečnost, že Zakaria vrátil ocenění od Antidefamační ligy (ADL) kvůli tomu, že tato organizace nedávno odsoudila snahu vytvořit islámské centrum poblíž Ground Zero v New Yorku, a svůj krok odůvodnil tím, že toto stanovisko protislámské nálady naopak posiluje, je zcela jistě pozitivní. Jde však o dílčí gesto v rámci rozehrané karetní hry, jež formuje širší kontext; Zakaria zároveň uvádí, že si činnosti ADL týkající se "podpory náboženské svobody" váží. Tato kontroverzní organizace je ale proslulá cejchováním a udáváním odpůrců izraelské lobby ve Spojených státech a izraelské politiky obecně.

Měl bych se tedy alespoň zmínit o jeho poslední publikaci The Post-American World, jíž se dostalo velkého uznání v akademické sféře. Zakaria líčí svět, v němž již Spojené státy nedominují globální ekonomice, neřídí geopolitiku a nepodmaňují si jiné kultury. Autor vnímá "vzestup ostatních" -- růst zemí, jako jsou Čína, Indie, Brazílie, Rusko atd. -- jako "velký příběh naší doby". Zakaria si klade otázku, jak v této nové realitě obstojí Spojené státy, které si ponechají vojenskou převahu nad ostatními. Autor skrz optimistický kaleidoskop vidí dobro v globalizovaném světě postaveném na volném trhu, které přináší větší bohatství a rozkvět celému světu, aniž by analyzoval opakující se krize a drásavá neštěstí, jež volný trh způsobil a nadále působí (kniha vyšla v květnu 2009, proto asi ten optimistický tón nezachycující potravinovou a finanční krizi, pozn.aut). Vedle nadšeného přijetí, s nímž se publikace setkala u politického mainstreamu, přišla samozřejmě i pádná kritika. Politický publicista Alexandr Cockburn se k Zakariově "vizi o bezprecedentním úspěchu globálního kapitalismu" vyjádřil jako o "neoliberální mytologii". Jako typický případ takového mýtu uvedl Indii a její údajně veleúspěšný přechod ke kapitalismu v devadesátých letech. "Osm set třicet šest miliónů Indů přežívá za méně než 50 centů na den a pro mnohé znamenala éra, "reforem" zhoršení životních podmínek," tvrdí Cockburn. Publicista Johann Hari pro změnu kritizoval Zakariova "thatcherovská tvrzení", že vůči globalizovanému volnotržnímu kapitalismu neexistuje alternativa. Hari poukázal na případy, které Zakaria obhajoval a které vedly ke katastrofám, jako byl kolaps argentinské ekonomiky a finanční deregulace ústící do finanční krize v letech 2007 -- 2010.

Nechci tvrdit, že názory, které prezentuje Fareed Zakaria, nejsou bez zajímavosti, zvláště nyní před doplňovacími volbami do amerického Kongresu, kdy existuje možnost, že se v americké politice prosadí individua z ultrapravicového hnutí Tea Party, schopná postavit volební strategii na tažení proti lidem se zrzavými vlasy. Je ale třeba vědět, že v případě pana Zakarii mluvíme o aktivním apologetovi minulé a stávající politiky Bílého domu, nehledě na její maligní a destruktivní následky po celém světě.