Doktorské studium?

21. 10. 2010 / Vladimír Wagner

Hlavně to, že o popisované formě PhD studia píše jako o běžném standardu. Zároveň však musím hned z počátku říci, že já osobně jsem se nikdy s takovou formou průběhu PhD studia nesetkal. A to ani v případech, kdy šlo o PhD studenty na britských universitách.

Doktorské studium je určeno k tomu, aby doktoranda připravilo na vědeckou dráhu. Během něho by se měl naučit vědecky pracovat. Což znamená, že během nejméně tří let postgraduálního studia provede kvalitní vědecké bádání na úrovni publikovatelné ve vědeckých časopisech. Jeho výsledky musí být tedy publikovány. Musí se naučit své výsledky prezentovat na vědeckých konferencích. To znamená, že je sám musí během studia prezentovat. Doktorand musí zároveň prakticky prokázat, že je schopen se podílet na vzdělávání vysokoškolských studentů. Pokud píši a prezentuji při obhajobě hodnocení svého PhD studenta a jeho práce, tak musím být schopen doložit, že vším zmíněným student prošel a všechny potřebné atributy nezbytné pro vědeckou práci si osvojil. Vždyť na konci svého posudku píši, že doktorand prokázal, že je schopen samostatně vědecky pracovat a po úspěšné obhajobě doporučuji mu udělit titul PhD.

Troufám si říci, že výchova budoucího vědce není možná bez velmi intenzivního kontaktu studenta se školitelem po celou dobu doktorského studia. Představa, že je něco takového možné formou tří schůzek za rok, mi připadá absurdní. Tak se nedá vést ani bakalářka. Vědecké práci se lze naučit jedině účastí na kvalitním vědeckém výzkumu. Takže doktorand musí být aktivně zapojen do bádání, které provádí jeho školitel nebo tým, ve kterém pracuje. Školitel je tak zainteresován na znalosti postupu práce studenta, protože se jedná o výzkum, na kterém pracuje a jehož výsledky ho eminentně zajímají.

Pohybuji se v oblasti experimentální jaderné fyziky. Během experimentů jsou PhD studenti jednou z nejdůležitějších součástí týmu. Většinou jsou při nich v každodenním kontaktu se svými školiteli. Intenzivně s nimi spolupracují i při přípravě prezentací na konference nebo psaní publikací. Školitel je tak obeznámen s obsahem jejich výzkumu dávno před sepsáním doktorské práce. I tak ji čte hodně pečlivě, neboť je vlastně i jeho vizitkou.

Většinou je pak zároveň nejpodrobnějším a nejucelenějším popisem daného zkoumání, protože publikace ve vědeckých časopisech musí mít značně omezený rozsah a řadu detailů je nutné vynechávat. PhD práce tak jsou velmi užitečným zdrojem informací pro další studenty i kolegy, kteří v dané oblasti výzkumu pracují. Pokud se o nějakém experimentu, výzkumu či metodě potřebuji dozvědět co nejvíce podrobností, snažím se často získat příslušné PhD práce.

Pracuji v několika mezinárodních experimentálních skupinách a vidím, že právě popsaný přístup k PhD studiu je uplatňován bez rozdílu na to, kde PhD student studuje. A to se setkávám při společných experimentech s PhD studenty z Polska, Německa, Španělska, Francie, Nizozemí i Velké Británie a řady dalších nejen evropských států. Praxe popsaná Janem Čulíkem mi připadá opravdu absurdní. Dovedete si představit pracovní tým, který vytvoří smysluplné (nejen vědecké) dílo, jestliže se nesejde víc jak třikrát za rok?

Pochopitelně je jasné, že je rozdíl mezi postgraduálním studiem prezenčním, kombinovaným či distančním. Ve všech případech je však nutný intenzivní kontakt školitele se studentem. Byl jsem také jedním ze dvou školitelů PhD studenta, který dělal doktorandské studium na naší universitě, ale s dlouhodobým pobytem na zahraničním pracovišti. V tomto případě byl můj osobní kontakt se studentem omezený. Tím, kdo s ním byl v téměř každodenním kontaktu však byl zahraniční kolega, který byl druhým jeho školitelem. I tak jsem však i já měl během studia přehled o tom, co student dělá a v jakém stavu je jeho práce. A pochopitelně velice pečlivě četl a korigoval jeho PhD práci.

Před dvěma týdny jsem byl se dvěma PhD studenty na zahraniční konferenci a souběžném jednání o experimentech, na kterých se budou podílet. V tomto týdnu si naše PhD studentka připravuje příspěvek a prezentaci na zahraniční konferenci. Teprve sice v září studium zahájila, ale pracovala v naší skupině už na diplomové práci, takže bude prezentovat výsledky získané v rámci ní. Korektury příspěvku jí dělám nejen já, ale několik dalších kolegů a PhD studentů. Na konferenci, kvůli svým přednáškám na fakultě nemohu jet, ale bude tam kolega a dva naši bývalí PhD studenti. O problematice mají dokonalý přehled a mohou studentce pomoci, kdyby bylo potřeba. Opravdu tedy nelze v tomto případě hovořit o "osamocenosti" doktorského studia.

Podobně intenzivně pracují s PhD studenty kolegové na různých fakultách i v ústavech Akademie, se kterými se setkávám. Už přijímací komise do PhD studia posuzuje, zda je student, školitel i téma dostatečnou zárukou jeho úspěšného průběhu. A každoročně musí školitel vypracovat hodnocení studenta i průběhu studia. V případě, že vše probíhá normálně, je PhD student obrovským přínosem pro výzkumnou skupinu. A vědeckou práci v naší oblasti si bez PhD studentů těžko dovedu představit. Je jasné, že nikde není vše ideální. Školitelé mají řadu dalších povinností a ne vždy mají tolik času, kolik by bylo třeba studentovi a práci s ním věnovat. Pochopitelně jsou školitelé i studenti různí. Ale standardní situace, se kterou se setkávám já, je velmi intenzivní spolupráce PhD studenta a školitele.

Pokud opravdu někde probíhá PhD studium způsobem, jaký popsal Jan Čulík, tak je to absolutní degradace. Nedovedu si představit, že by se v našem oboru takto dala vypracovat obhajitelná PhD práce. Troufám si říci, že by takto nemohla vzniknout ani obhajitelná diplomka.