Protestujete proti nedemokratičnosti režimu v Rusku? Utíkáte před represemi? Azyl v Čechách nehledejte!

21. 10. 2010 / Jana Ridvanová

Postupná systémová deprivace společnosti od pocitu solidarity tak umožňuje příslušným státním orgánům vést silně restriktivní azylovou politiku a uprchlíkům mnohdy spíše škodit než pomáhat. A některým tzv. humanitárním organizacím stávající systém umožňuje bez povšimnutí čerpat milionové granty, zatímco situace lidí, kterým mají pomáhat, se nemění. Tunelování veřejných financí a prosazování zájmů mocnějších tak často dominuje nad záměrem komukoli pomoci.

Na poslední demonstraci proti jmenování Romana Jocha poradcem pro lidská práva vystoupila nejmenovaná osoba, zastupující svou maminku, která je už přes pět měsíců neoprávněně držena v objektu bývalých ruských kasáren, za ostnatým drátem deportačního tábora v Bělé u Mladé Boleslavi. Paní je šedesát tři let a trpí těžkou sklerodermií, která způsobuje tvrdnutí kůže a vnitřních orgánů, čímž vážně ohrožuje život pacienta. Paní R. by měla být pod stálým lékařským dohledem, což v táboře rozhodně není, ba naopak je jí tvrzeno, že jí nic závažného není a to navzdory bohaté lékařské dokumentaci potvrzující diagnózu těžké systémové sklerodermie.

Jak se v Čechách těžce nemocná a ponížená paní v poutech dostala za mříže uprchlického tábora, zatímco její druhá dcera v Belgii dostala politický azyl? Dcera paní R. je snachou lídra opozice zkorumpovaného prezidenta jedné z ruských republik. Zmíněný politik svědčil proti bratrovi prezidenta ve věci jeho účasti na vraždě investigativní novinářky. Tento samotný fakt by měl stačit k udělení politického azylu.

Paní R. se narodila v ruském gulagu, kde jí zemřela maminka poté, co její dva bratři umrzli ve vagoně při cestě na Sibiř. Celý život v Rusku těžce pracovala a do Čech přijela až v roce 2002, když utíkala před policejními výhrůžkami za účast na manifestacích proti výše zmíněnému zkorumpovanému prezidentovi. Během svého prvního pokusu o povolení k pobytu se u nás paní R. stala obětí podvodu skupiny obchodující s vízy. Paní R. čekala, že se její žádost s úřady legálně vyřídí, ale místo toho přišla o peníze a vypršelo jí vízum. Ve stejné době zemřel v Rusku její manžel, jehož ztrátu velice těžce nesla. Natolik se však bála vrátit se domů, že raději požádala dceru, aby za ní přijela a pomohla jí zde legalizovat pobyt. Dceři se u nás podařilo získat práci a po několika letech i trvalý pobyt, ale situace maminky se stále jeví neřešitelná.

Když paní R. přišla podruhé žádat o udělení mezinárodní ochrany do přijímacího střediska MV v Zastávce u Brna, ihned ji zatkli, nasadili pouta a uvrhli za ostnatý drát deportačního tábora. Paní R. při zatčení v České tzv. demokratické republice plakala a prosila policisty, aby jí pouta nedávali, že to není třeba, že přece přišla dobrovolně. Jak řekla, prožívala obrovskou beznaděj a ponížení. Bez pout se neobešla ani pozdější návštěva nemocnice, kam musela na povinnou prohlídku. Pouta jí nebyla sundána ani v čekárně mezi ostatními pacienty, kteří si ji pohoršeně prohlíželi. Paní R. mi taky řekla, že se pouta snažila schovat alespoň pod bundou, jak se styděla.

Ředitel OAMP MV Tomáš Haišman odmítl žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany jako nepřijatelnou, přičemž v rozhodnutí uvedl nepravdivé údaje např. o zdravotním stavu paní R., který podle lékařských zpráv vyžaduje okamžité léčení, ale podle pana Haišmana je kromě špatného sluchu dobrý. Dle lékařské zprávy z dubna 2010 je pacientka "odkázána na cizí pomoc" a je jí "nutno co nejdříve zařadit do diagnostického a léčebného procesu". "Prognóza velmi nejistá", píše se dále v lékařské zprávě.

V odůvodnění se dále lživě uvádí, že paní R. byla zadržena policií bez platného povolení k pobytu. Paní R. se však do přijímacího střediska MV dostavila dobrovolně a s platným povolením k pobytu v podobě výjezdního víza. Oblastní ředitelství Služby cizinecké policie Brno tehdy vydalo rozhodnutí, ve kterém se píše, že "dne 12. 5. 2010 se výše jmenovaná dostavila do Přijímacího střediska cizinců Zastávka u Brna a svůj pobyt prokázala výjezdním příkazem platným do 15. 5. 2010."

Dcera paní R. na hrubý postup cizinecké policie během zatčení podala stížnost. Cizinecká policie jí odpověděla, že: "V daném případě vznikla důvodná obava z možného ohrožení bezpečnosti osoby, a to zdraví Vaší matky. Z chování Vaší matky bylo zřejmé, že si plně neuvědomovala právní důsledky nerespektování rozhodnutí správního orgánu, a proto její reakce na omezení osobní svobody u ní vyvolala značné zhoršení psychického stavu a nešlo vyloučit možnost sebepoškození. Z tohoto důvodu jí byla po dobu eskorty přiložena pouta."

Cizinecká policie se tak sama usvědčila z protiprávního postupu, protože pokud byla paní R. v tak špatném psychickém stavu, tak jí měli policisté podle zákona zajistit lékaře a ne její psychický stav ještě zhoršovat tím, že jí nasadili pouta jako zločinci.

Chování cizinecké policie však odpovídá politice OAMP, která láme evropské rekordy v neudělování azylu uprchlíkům. V letech 1992 až 2009 u nás žádalo o azyl téměř 90 000 uprchlíků. Azyl dostalo jen něco málo přes 3 000 lidí!

Mezi další zážitky paní R. v našem azylovém systému patří kontrola na pokoji v zařízení pro zajištění cizinců v Poštorné, kam jí a dalším třem spolubydlícím vtrhlo maskované komando s vlčákem, nechalo je svléknout do naha a přikázalo jim podřepnout.

Další kapitolou je úroveň zdravotní (ne)péče o žadatele o azyl v zařízeních MV. I když tito lidé mají ze zákona nárok na stejnou zdravotní péči jako občané ČR, tak se jim velmi často nedostává, a to ani při naléhavých zdravotních potížích. Jsou známy dlouhodobě neléčené případy tuberkulózy, hepatitidy C, syfilidy, ale také např. akutní gangrény. Přenos těchto nemocí je umocněn tím, že lidé jsou nuceni sdílet např. stejné hygienické potřeby jako nůžky na stříhání nehtů.

Lidé v táborech také přicházejí i o několik zubů. Zubní plomby totiž podle vyjádření stomatologů pracujících pro uprchlická zařízení všeobecná zdravotní pojišťovna neproplácí. Zuby se tedy rovnou vytrhávají. Takže plomby VZP neproplácí, zato ministerstvu vnitra nedělá problém proplácet několikaleté a zbytečné pobyty žadatelů o azyl ve státních zařízeních, soudní náklady za nezákonná rozhodnutí OAMP, navíc aniž by za to nesl kdokoli osobní zodpovědnost.

S popsanou situací v azylové politice byl v posledních měsících svého působení na Úřadu vlády seznámen Michael Kocáb a snažil se ji řešit. I když v kompetenci jeho úřadu byly především legislativní záležitosti, tak měl odvahu se postavit praktikám establishmentu. Svou angažovaností Kocáb prakticky zachránil život řady lidí, kteří měli být z Čech deportováni do vlasti, kde jim hrozilo mučení nebo smrt. Vzhledem k moci politického molochu ministerstva vnitra, kde jediný člověk neuvěřitelných téměř dvacet let řídí imigrační politiku tohoto státu, je otázkou, zda právě Kocábova iniciativa za dodržování lidských práv v azylové politice nehrála roli v jeho odvolání.

Na druhou stranu nový poradce premiéra pro lidská práva Roman Joch na výše zmíněná fakta, na která byl v srpnu letošního roku dopisem upozorněn, nereagoval.

(Veškerá tvrzení v tomto článku jsou podložená dokumenty.)

PS: V září 2010 krajský soud přiznal žalobě proti rozhodnutí MV odkladný účinek s tím, že: "žalovaný (MV) ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s přiznáním odkladného účinku (pozn. autora: ve skutečnosti by tedy paní R. mohla být deportována PŘED rozhodnutím soudu o jejím odvolání proti rozhodnutí OAMP MV)... žalobkyně konkrétně neuvedla, jaká nenapravitelná újma by jí mohla vzniknout... Dle svého tvrzení...se žalobkyně obává nuceného návratu do země původu. své obavy dosvědčuje citacemi ze zpráv získaných na internetu. Soud je toho názoru, že žalobkyně tímto způsobem splnila svou povinnost tvrdit možnost vzniku nenapravitelné újmy."

Výsledkem tohoto soudního rozhodnutí je, že by se na paní R. mělo pohlížet jako na řádnou žadatelku o azyl a tím pádem už nemá co dělat v deportačním zařízení, kde nicméně dodnes sedí.

Vytisknout