O rautech a jiných společenských příležitostech

22. 10. 2010 / Ivo Šebestík

Někdy ano, ovšem i zde platí, že čeho je moc, toho je příliš. A je-li něčeho příliš, je to dřina. Je pravda, že se najdou jedinci, kteří si v rautech libují. Pečlivě si z pošty vyzobávají všechna pozvání, třídí je, až vyselektují pár tipů slibujících opravdovou žranici. Někdy je vede rautový instinkt správným směrem a narazí na teplou kuchyni, s plátky lososa, jindy večírkový běžec odejde zklamán, nasycen pouze elegantně vysoustruhovanými tyčinkami mrkve a rozkošnými hlavinkami maličkých květáčků, jež je možno před pozřením namočit do majonézy. Tak se stává, když je pořadatel vegetarián nebo šprýmař, nebo mu právě ukrátili rozpočet.

Společenský život se vede kvůli udržování kontaktů a rozšiřování vlastních sociálních sítí. Je omylem se domnívat, že spřádání pavučin u prostřených stolů je záležitostí teprve novodobou, bez dostatečně dlouhé tradice. Nikoliv, tak tomu bylo vždy. Šlechtic, který raději štval jelena v oboře nebo se vypravoval do bitevního pole, chtě nechtě a volky nevolky musel občas nasadit zdvořilý obličej a vypravit se do společnosti šveholících dam a tančících panáčků v parukách. Jinak by si někdo ode dvora řekl, proč ho král nezve? Co ten chlap udělal? A jestli nakonec nebude lépe se ho stranit, když je v nemilosti.

Neúčastnit se společenského života si v určitých profesích a pozicích může dovolit jen opravdu exkluzívní primadona, která je zvyklá, že ti, kteří ji chtějí vidět, přijdou hezky za ní. Nebo umělec, k jehož image patří kašlat na všechny, což všichni vědí a mají ho za to rádi. Nebo prostě někdo, jehož majestát je tak samozřejmý a jeho dílo tak nepřehlédnutelné, že se hladce uživí i bez švitoření u talířků s jednohubkami.

Naproti tomu lidé ve vysokých a vyšších pozicích, leč s talentem spíše nízkým a ještě nižším, by bez aktivního společenského účastenství zažili velice rychlý propad na zaslouženou úroveň. Což si nikdo z nich nepřeje. Ale abychom nebyli nespravedlivě sarkastičtí, připusťme, že v jistém smyslu a v určitém rozsahu je společenský život nutností pro každého, kdo potřebuje něco domluvit, dojednat, s někým se sejít, někomu se připomenout či někoho naštvat zjevným důkazem, že ještě žije. Takže při těchto příležitostech není vůbec vyloučeno i setkání s lidmi moudrými a vtipnými, kteří se vesměs tiše baví na účet ostatních.

Takové akce, pořádané nejčastěji nějakými institucemi, mívají kromě žrádla také nějaký program. Není totiž možné rozeslat pozvánky například s tímto zněním: "Krmení poslanců, senátorů, členů vlády, novinářů a dalších vzácných hostů" se koná dnes večer, od 19 hodin v sále.... K jídlu se bude podávat šunka, uzené a ředkvičky, pít budeme víno, pivo a šampaňské, a kromě toho, zcela na okraj, zazní šeptem dva naprosto nezajímavé projevy a velmi potichoučku zahraje smyčcový kvartet složený z předem již uražených muzikantů."

Ostatně v období baroka a raného klasicismu hráli muzikanti formátu Vivaldiho a do toho jim šermovali vidličkami a noži vznešení žrouti, aniž by se namáhali předstírat umělecké zaujetí. Naproti tomu, na současných společenských akcích můžeme velice snadno zahlédnout přibližně takovýto obrázek: Rautový štvanec, mající za sebou už dvě podobné akce, vbíhá zpocen a zadýchán do nové místnosti, v níž hraje houslista Brahmsovu sonátu. Je obklopen lesem postav strnulých v hlubokém zadumání, které není ani tak výsledkem uměleckého pohroužení, jako toužebným očekáváním závěrečného tahu smyčcem. Náš běžec se okamžitě zabodne na místě, které je ještě volné, a ztuhne. Také on naslouchá Brahmsovi a přitom těká zrakem po místnosti a objevuje známé a neznámé tváře. Konečně je po sonátě i po Brahmsovi, a napříště je houslistu již vidět jen s talířkem v jedné ruce a sklenkou vína v ruce druhé, což je, mimochodem, krajně nepohodlné.

Takový rautový host aktivně pluje sálem, aby se setkával s ostatními, leč jeho ruce jsou plné. Z toho důvodu bylo vynalezeno důmyslné zařízení, které umožňuje nést v jediné ruce talířek i skleničku. Efektu se dosahuje snadno za pomoci úchytky na skleničku, která je součástí talířku, nebo je expedována s ním. Někdy mají talířky pro tento účel vykrojené takové otvůrky, do kterých se vsune stopka skleničky, a ono to drží. Tedy chvíli.

Mít obě ruce plné brání při vzájemném potřásání. Skutečně nebezpečná situace nastává, pokud se rozproudí čilá diskuze a některý z řečníků je poněkud temperamentnějšího založení. Ve chvíli, kdy chce doprovodit svá slova gestem, buďto odpálí z talířku zákusek nebo pokropí červeným vínem výstřih některé dámy. Proto je výše popsaný vynález zkrátka k nezaplacení. Vím, o čem mluvím, neboť jsem kdysi sám ve Štrasburku málem vyrazil sklenici z rukou dnes již bývalého předsedy Evropského parlamentu. Mile jsme se na sebe usmáli, neboť jemu snad vteřinu před touto kolizí vypadly z talířku na zem dvě olivy, takže jsme vinu cítili oba.

Pokud jde o pády potravin na zem, byl jsem poučen osobou v oboru společenských setkání znalou, že sousto padající k zemi uprostřed množství velevážených přítomných, je třeba, pokud možno, zasáhnout špičkou boty ještě v letu, než gravitace vykoná své. Zároveň je třeba pokusit se odpálit žvanec nějakým neutrálním směrem. Ideální je pod stůl. Velmi nevhodné je naproti tomu zasáhnout hudebníka, řečníka, případně prezidenta republiky. Pokud se stane a sousto bota mine, pak je dobré se k jídlu na podlaze nehlásit a dělat jakoby nic. Menší kousky se dají vtlačit podpatkem do koberce, případně se po něm hladce rozmáznou. Pokud vám ovšem upadne na zem dvaceticentimetrový plátek lososa, je to nejenom velká nepříjemnost, ale také se okamžitě zveřejní vaše chamtivost. V takovém případě je nejlépe co nejrychleji opustit takto označené místo a nadále se pohybovat na opačném konci sálu. Pokud se rozhodnete zpovzdálí pozorovat další osudy ryby na koberci, pak se vcelku dobře pobavíte, neboť na každém takovém soirée se vyskytuje pár velice pyšných osob kráčejících s hlavou vysoko zdviženou. Je takřka vyloučené, aby některá z nich lososa nerozšlápla a neodnesla si ho na botě.

Jak vidíte, společenská setkání jsou sice dřina, ale veselá. Nicméně, obávám se, že teď mě už nikdo nikdy nikam nepozve.

Vytisknout