ANALÝZA - Hlavní tendence

Miloš Pick: Hrozí další kolo globální ekonomické krize?

22. 10. 2010 / Miloš Pick

Např. v USA je terciární vzdělávání ze dvou třetin financováno ze soukromých zdrojů; školné vytváří sociální síto v přístupu mozků k tomuto vzdělávání a kvalita jednotlivých škol je trhem ostře diferencována, což obojí vede k nižší účinnosti než ve Skandinávii, kde je terciární vzdělávání financováno téměř výlučně z veřejných zdrojů. Čína musela před vstupem do WTO postupně snížit míru své celní ochrany ze 43 na 11 procent, za což jí byl umožněn nízký, tzv. „konkurenceschopný“ kurs její měny. V USA, epicentru soudobé globální krize, byly důsledky oslabování konkurenceschopnosti vůči světu dlouhodobě tlumeny brzděním růstu mezd, což se přelilo do zadlužování domácností, a to stále více i nesplatitelnými, toxickými hypotékami, což nakonec p přispělo k otevřené finanční krizi.

Soudobá krize je tedy – na rozdíl od Velké krize třicátých let - nejen krizí z nadvýroby, z plošného zamrznutí poptávky. Je i krizí globálních nerovnováh. Je dále i krizí extenzivního, hmotného růstu – trh selhává nejen při „čištění“ ekonomiky od plýtvavého konzumu, ale i při obratu od hmotného ke znalostnímu, kvalitativnímu, udržitelnému růstu.

Při překonávání důsledků této krize proto nestačí Keynesiánské pobídky k posílení poptávky, ale je nezbytné i její přesměrování na jiné, zejména domácí trhy na úkor dosavadních vývozních přebytků.

V prvním kole se tato globální krize rozpoltila.

Úspěšným rozvojovým zemím, zejména skupině velkých zemí BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) , se podařilo přesměrovat p část své poptávky především na ohromné domácí trhy (Rusko část svého exportu ropy a plynu přesměrovává do Asie) a tím se do značné míry odpoutat od krize vyspělých zemí. Po částečném zpomalení v minulém roce letos již obnovují svůj vysoký růst, který v Číně opět možná dosáhne 10 procent.

Počáteční oživení ve vyspělých zemích, zejména v USA a EU, má však protikladný, křehký charakter.

Oživení v USA bylo ovlivněno především jednorázovou fiskální injekcí do poptávky v rozsahu asi 5 procent hrubého domácího produktu. Při pokračující nedostatečné konkurenceschopnosti USA to však nejen dočasně obnovilo možná 1-3 procentní růst HDP (podle dosud značně nejistých a rozdílných odhadů), ale především nasává dovozy a obnovuje neudržitelné schodky obchodní bilance a běžného účtu platební bilance. To pomáhá spíše oživení v ostatním světě včetně EU.

V EU, počínaje Německem, však poptávková injekce nepřekročila 1,5 procent HDP. Počáteční 1-3 procentní oživení růstu HDP je ještě křehčí a postupně vyhasíná - je založeno jen „na jedné noze“, na exportu, ale bez živení domácí investiční a spotřebitelské poptávky. Patrně se o něj více „zasloužilo“ oživení v USA a v zemích BRIC než vlastní hospodářská politika.

V nastávající fázi však hrozí nastartované protichůdné kroky USA i EU.

USA dále výrazně oslabují kurz US dolaru - od června zatím asi o šestinu k euru a o čtvrtinu k čínskému juanu. Tím si vytvářejí předpoklad nové připravované poptávkové injekce v rozsahu asi 3 procenta HDP, pokud ji Republikáni nezmaří. V každém případě, i pokud to pomůže udržet růst v USA, oslabí to oživení v ostatním světě počínaje EU, a zejména Německem.

EU, počínaje Německem, však odmítá další poptávkové injekce, a naopak prosazuje - podle Mezinárodního měnového fondu i USA předčasnou – rozpočtovou konsolidaci, a to jednostrannými škrty výdajů veřejných rozpočtů. Česká publika je v tom nejpilnějším žáčkem, ačkoli míra zadlužení jejích veřejných rozpočtů je asi poloviční proti průměru EU i Německu.

Ať již tyto protichůdné kroky - i při oslabených bankovních úvěrech, které dosud v USA ani v EU nedosáhly předkrizové úrovně - pomohou USA či nikoli, obojí spolehlivě ohrozí růst v EU, počínaje Německem, oslabí jedinou, tu exportní „nohu“ dosavadního obnoveného růstu. To ve zvýšené míře platí i pro obdobně „jednonohé“, exportem tažené,ještě mírnější oživení v ČR, provázené ještě tvrdšími rozpočtovými škrty. Paradoxně, škrty rozpočtových výdajů v EU, počínaje Německem a tím spíše v ČR vedou nejen k destrukci sociálního státu, ale mohou vyústit i v destrukci ekonomiky a tím i samotných veřejných rozpočtů. Lidová moudrost varuje: „V domě, který celý hoří, nelze zachraňovat jen záclonky“.

V širším pohledu, obojí kroky jsou risikové a neperspektivní.

Jednostranné oslabení vlastní měny může vyvolat,“kurzovou válku“, s katastrofálními důsledky, jako za Velké krize třicátých let, jak před tím varuje i Mezinárodní měnový fond. Navíc, znehodnocení čínských dolarových rezerv, vyvolané oslabením US dolaru, představuje asi půl biliónu US dolarů, téměř dvojnásobek toho, kolik Čína vydává na úhradu dluhu USA nákupem jejich dluhopisů. Kdyby to Čína, jako odvetu, zastavila nebo alespoň utlumila, tím vyvolané otřesy by ohrozily obě země. Východiskem by mohlo být opuštění plovoucích, trhem řízených kurzů a přechod k mezinárodní koordinaci regulovaných měnových kurzů, jak to dávno doporučuje UNIDO. Naznačil to kdysi již Samuelson ve své světoznámé učebnici ekonomie: „Kurz měny je cena, cena peněz. Ale tak důležitá cena, že ji nelze svěřit trhu“. To ale nelze zařídit přes noc, silovým přetlačováním, ale jen v dlouhodobějším procesu v rámci širších reforem globální ekonomiky.

Stejně tak škrty výdajů veřejných rozpočtů jsou nejméně účinnou cestou k jejich konsolidaci. Jejich zadlužování bylo vyvoláno především na příjmové straně. Míra zdanění v poměru k HDP ve vyspělých zemích činila  na konci devatenáctého století asi 10-15 procent a na konci dvacátého století asi 50 procent ve Skandinávii 40 procent v EU 15 a 30 procent v USA a dalších převážně neoliberálních zemích. Vyspělé země, podle neoliberálních receptů, v polovině devadesátých let minulého století, toto stoleté zvyšování míry zdanění zastavily a částečně ji dokonce snižují. I to platí ve zvýšené míře pro ČR, kde míra zdanění je asi o 5 procent v poměru hrubému domácímu produktu nižší než v průměru EU, tedy o více, než činí současný schodek našich veřejných rozpočtů. Výdaje na zdravotnictví, penze, vzdělávání i ochranu životního prostředí se však objektivně zvyšují - prodlužuje se délka života i vzdělávání, zvyšuje poškozování životního prostředí – a plýtvání se na tom podílí jen zlomkem.

Brzdění zdanění vede k tlaku na deficitní financování těchto veřejných služeb a na jejich privatizaci, přestože to zvyšuje jejich nákladnost a zhoršuje jejich kvalitu. Východiskem by mohlo být spíše přiměřené zvyšování míry zdanění, mezinárodně harmonizované zejména v rámci měnových zón. Přitom v budoucnu by některé daně mohly být společné, jako zejména Tobinova daň z finančních operací či některé ekologické daně.

Obecnější pohled

Soudobá krize je krize společenská, obdobně jako krize třicátých let. Selhává monopolistický, finanční, globalizovaný kapitalismus - založený na téměř výlučné úloze trhu téměř bez regulační úlohy státu. Nestačí proto jen tlumení důsledků této krize povzbuzováním a přesměrováním poptávky, ale je nezbytné zejména i překonávání jejích příčin. Dlouhodobým východiskem je překonání podstaty tohoto současného kapitalistické systému - přechod ke společnosti svobody, založené na souhře neviditelné ruky trhu s viditelnou, oproti současnosti účinnější, rukou sociálně znalostní společnosti (Britské lisdty, 18. 2. 2010, Pohledy č. 1/2010, Social Europe, Jule 2010, Journal, volume 5,issue 1). Ta se může vyvíjet v globálním měřítku zejména:

• Překonáváním asymetrické liberalizace světového obchodu, založené na vnucování politiky levné práce rozvíjejícím se zemím. Předpokladem je rozvíjení rodícího se vícepolárního světa.
• Obratem od hmotného, kvantitativního hospodářského růstu, založeného na zvyšování množství výrobků a sužeb ke znalostnímu, kvalitativnímu rozvoji, založenému na zvyšování množství znalostí, vtělených do jednotky výrobků a služeb. Předpokladem je na jedné straně rozvoj člověka a jeho znalostí převážně solidárně poskytovanými veřejnými službami do zdravotní a sociální ochrany a zejména solidárně umožněným rovným přístupem mozků ke znalostem. Druhým předpokladem je přiměřená míra zdanění včetně zdanění, odrážejícího vzácnost p přírodních zdrojů i náklady na ozdravování životního prostředí.
• Překonání nerovnováhy sil mezi kapitálem a prací, spotřebitelem i přírodou, zejména překonávání dominace největších nadnárodních společností v ekonomice i politice, což je překážkou uplatnění soutěžního trnu i demokracie. Předpokladem je jednak překonání extrémní deregulace trhů, počínaje finančními trhy, veřejná - případně i vlastnická - kontrola monopolů a několika stovek největších nadnárodních společností. Druhým předpokladem je společenské vyjednávání mezi prací a kapitálem i účast práce na vlastnictví a rozhodování podniků.

Taková společnost by měla být společností svobody nejen jednotlivce, ale i svobody solidární společnosti, svobody nejen politické, ale i osvobození od bídy, národnostního a rasového útlaku, válek a ekologického sebezničení.

Tyto náměty se nesnaží nabídnout k tomu „kuchařku“, ale jen podnět k zamyšlení.

Vytisknout