Způsobí penzijní reforma největší finanční krach v historii?

21. 10. 2010 / Václav Adam

Ekonomové se deflace děsí jako čert kříže. Proč? Pokusím se to vysvětlit. Klíčové pro dlouhodobý a stabilní ekonomický růst jsou investice do reálné ekonomiky. Představme si projekt, který vynáší investorovi např. 5% ročně z investovaného kapitálu. Výše úroku v bance u bezpečných vkladů činí v našem příkladu dejme tomu 2% ročně. (U obou čísel abstrahuji z důvodu zjednodušení o inflační přirážku). Pokud by výnosnost projektu měla činit třeba jen 1,5%, nevyplatilo by se investorovi riskovat a investovat, ale dosáhl by většího efektu pouhým uložením peněz na bankovní termínovaný účet. Ale v našem příkladu má výnosnost 5%, tedy reálný výnos (měřený jako rozdíl mezi výnosností projektu a bezpečným úrokem v bance) činí 3%. Pokud bude ekonomika klesat, centrální banka či jiná podobná instituce provede opatření, aby se snížily úrokové sazby v ekonomice, a tedy aby se zvýšila výnosnost u reálných investic. Představme si však situaci, že v ekonomice nastala deflace, např. ve výši 3%. I kdyby se úrokové sazby u bezpečných vkladů snížily na 0, přesto by takový vklad přinášel reálný výnos 3% (díky 3% poklesu cenové hladiny, tedy deflaci). Tedy deflace by vedla k tomu, že by se snižovala výnosnost investičních projektů, protože čím by deflace byla vyšší, tím více by se vyplácelo neinvestovat a mít jen uložený kapitál v bance. A toho se snad všichni ekonomové děsí, protože v takovém případě by se onen stroj ekonomiky zastavil.

Reálná výnosnost investic nebo též zvaná reálná úroková míra je velkým tématem, a to historicky. Tím, jak dochází k nasycení trhů, dochází i k poklesu průměrné reálné úrokové míry. Podle mnohých hlasů právě z tohoto důvodu docházelo a dochází ve světě k válkám. Především starší čtenáři si jistě vzpomenou, jak jim komunističtí teoretikové opakovali, že kapitalismus nutně potřebuje válku, protože je třeba při nasycení trhů vše rozbít, aby mohlo dojít opět k akumulaci kapitálu.

Ať na to máte názor jakýkoliv, většina lidí asi bude souhlasit s tvrzením, že "peníze vládnou světu". V této souvislosti se objevují nejrůznější konspirační teorie, jak to či ono se dělo právě z ekonomických zájmů. I atentát na prezidenta USA J. F. Kennedyho má tato vysvětlení. Kolem tohoto atentátu z roku 1963 se objevila spousta nejasností a nesrovnalostí, byly o tom napsány snad tisíce knih a natočeny stovky filmů. A některé z teorií upozorňují na ekonomické zájmy v pozadí, že Kennedy byl zavražděn, protože se postavil proti silným finančním zájmům.

Koncem padesátých let minulého století docházelo k odlivu zlatých rezerv z USA. Důvod? Poválečná obnova Evropy a vysoká cena ropy odsávaly z americké ekonomiky takřka všechny volné dolary. Zahraniční investice přinášely větší zisky (úroky) než investice domácí (v USA). Začalo se spekulovat, dokonce se braly úvěry od amerických bank na to, aby mohly být dolary půjčovány dál a ukládány v Evropě. To vedlo k velkému deficitu platební bilance USA a k tomu, že ti, co vlastnili v zahraničí americké dolary, je začali vybírat ve zlatě.

Kennedy chtěl problém řešit a navrhl sérii opatření. Podporu exportu a také kompenzační úrokovou daň na zahraniční majetek amerických občanů. Tím by se staly domácí investice zase atraktivnější. Schválení zákona se však již nedožil. Zákon byl sice přijat po jeho smrti, dostal se tam však zcela malý dodatek, vylučující z platnosti zákona Kanadu. Jak se dalo předpokládat, i nadále plynuly obrovské sumy dolarů pryč z USA přes "kanadský kanál". Mnozí jsou přesvědčeni, že kdyby zůstal Kennedy naživu, dodatek by nikdy neprošel.

Kennedy chtěl však také provést modernizaci země. Plánoval rozsáhlé investice do infrastruktury, do technické obnovy amerických továren, nezapomeňme na kosmický program Apollo. Po jeho smrti se však Amerika začala ubírat jiným směrem, mimo jiné došlo k eskalaci válečného konfliktu ve Vietnamu.

K dalšímu zlomu došlo v roce 1971, kdy byl za prezidenta Nixona přijat zákon, podle kterého již nemohly být dolary vyměňovány za zlato. Podle řady odborníků tímto byla "vytažena zátka" a svět se mohl stát rejdištěm divokých finančních spekulací.

Mnoho Američanů vnímá Kennedyho smrt jako bod, od kterého se vše začalo vyvíjet špatným směrem. Že existoval svět před Dallasem, kdy bylo možné z jednoho platu uživit čtyřčlennou rodinu a lidé měli úspory a svět po Dallasu, kdy se z Ameriky stalo něco ohavného.

Ale teď již konečně k penzijní reformě. Základem penzijního systému mají být soukromé penzijní fondy, kam si budou občané ukládat finanční prostředky, tam mají být ony prostředky zhodnocovány a lidé je budou čerpat ve stáří, kdy jim mají nahradit příjem ze zaměstnání. Ukládání peněz na důchod má být povinné a stát chce z tohoto důvodu snížit odvody na sociální pojištění. Výpadek ve státním rozpočtu má být kryt ze zvýšení nepřímých daní. Jak budou fondy vložené finanční prostředky zhodnocovat? Tak jako každé jiné kapitálové fondy -- investicemi do cenných papírů. Tedy občané se mají těšit na úroky a úroky z úroků, z nichž mají žít ve stáří.

V této souvislosti musím zmínit, z čeho se skládá úrok -- 1) měl by pokrýt inflaci, tedy růst cenové hladiny 2) měl by zahrnovat odměnu za riziko 3) měl by zahrnovat odměnu za vzdání se likvidity, tedy za snížení aktuální spotřeby. V České republice, ale i jinde ve světě, však úrok třetí složku -- odměnu za vzdání se likvidity -- neobsahuje. Na to už prostor není. Co se týče rizikové přirážky, tak zahrnuje míru rizika jednotlivých finančních produktů -- za nejbezpečnější jsou považovány bankovní vklady, vládní dluhopisy (i přes to, co se dnes děje), dále to jsou kvalitní podnikové obligace, následují méně kvalitní obligace a nejrizikovější jsou akcie. Tedy jakékoliv investice penzijních fondů ponesou s sebou riziko, a to tím větší, čím vyšší úrok budou chtít realizovat. Je třeba říct, že dnešní výnosy často nepokrývají ani inflaci, tedy není naplněna ani ta první složka úroku (viz výše). Osobně se domnívám, že v ekonomice je spíše nejistota, než riziko. Riziko se dá vyjádřit stupněm pravděpodobnosti a dá se proti němu někdy pojistit, nejistota se změřit nedá.

Penzijní fondy vám budou jistě tvrdit, že riziko se dá diverzifikovat. Toto cizí slovo znamená, že se bude investovat ne do 1 cenného papíru, ale do mnoha cenných papírů různých druhů, aby když krachne jeden cenný papír, ostatní nesly výnos. Ale POZOR! Diverzifikací se dá bránit pouze proti nesystematickému riziku -- to znamená, že když akcie jednoho podniku půjdou dolů (třeba kvůli špatné práci managementu), akcie ostatních podniků budou stoupat a ztrátu více než vykompenzují. Ale existuje také systematické riziko a proti němu se diverzifikací bránit nedá! Systematické riziko je rizikem celé ekonomiky -- finanční krize, hospodářská recese apod. -- a v takové situaci jdou ceny prakticky všech akcií dolů, jdou dolů celé trhy.

Velice mě zaráží, že spousta lidí v České republice si myslí, že důchodová reforma jim jako mávnutím kouzelného proutku zajistí dostatečné peníze na stáří. Ale neuvědomují si to, že oni sami si budou muset na svůj důchod naspořit a že jim nikdo nic zadarmo nedá, protože úrok je odměna za riziko! Nelze pominout ani to, že každý soukromý penzijní fond bude chtít realizovat zisk, tedy část vložených prostředků půjde na tento účel.

Dnes jsou důchody řešeny státním průběžným systémem. Občané a především jejich zaměstnavatel odvádí do systému nemalé prostředky a z nich se platí důchody současným důchodcům. Tento systém je trnem v oku řadě zaměstnavatelů, dané odvody je pálí mnohem více než třeba daň ze zisku. Proto i zaměstnavatelé nezřídka podporují návrhy vedoucí k individuálnímu penzijnímu spoření. Je však třeba říci, že dané odvody zajišťovaly po dlouhá léta zabezpečení lidí ve stáří i stabilní přísun financí do zdravotnictví. A že všichni lidé nejsou tak zodpovědní nebo nemají dostatečné příjmy, aby si vytvářeli finanční rezervy pro stáří i jiné situace.

Je jasné, že individuální systém s sebou nese i sociální rizika. A nikdo jistě nechce zakopávat o mrtvoly na ulici, popřípadě být praštěn do hlavy, aby si někdo opatřil peníze na jídlo. Je otázkou, jestli oslabený průběžný systém by pak ještě dokázal plnit ony sociální funkce. A průběžný systém je oslabován již dnes (bez opt-outu). Z čeho jdou různé státní podpory a příspěvky na penzijní, životní a další pojištění? Samozřejmě jsou to také mandatorní výdaje státního rozpočtu.

Ale je tu ještě jeden, přímo děsivý, aspekt. Zamýšlel se někdy někdo nad tím, co se stane v onen den D, kdy nějaká poměrně silná generace dosáhne důchodového věku a začne vybírat prostředky na obživu ve stáří? Podle předpovědí má pokračovat demografický vývoj stárnutí populace. Jinými slovy poměr mezi těmi, co budou v produktivním věku a těmi v důchodovém věku se má nadále zhoršovat. To je používáno jako bič na průběžný systém. Ale řeší tento problém kapitálový systém? Jak už dříve upozorňoval Vladimír Špidla, peníze se jíst nedají. A když nebude kvůli demografickému vývoji dostatečně produktivní reálná ekonomika, naspořené peníze se znehodnotí růstem cen. A bude vůbec v té době dostatečná výnosnost reálných investic? Tím se vracíme k reálné úrokové míře.

Ale ono je to ještě horší! Vraťme se k onomu dni D. Co se stane až lidé, co dosáhnou stáří, začnou své peníze vybírat? Co bude muset udělat penzijní fond? Bude muset prodat cenné papíry, v nichž budou peníze na důchody obyvatelstva uloženy. A kdo si ty cenné papíry koupí? Mladí, kterých má být podle předpovědí méně a méně? (Je jedno, že oním prostředníkem v prodeji a koupi cenných papírů by byl přímo fond, jde o to, aby peníze, které fond bude muset vyplatit, byly nahrazeny příjmem, třeba od nového klienta penzijního fondu). A co se stane s cenou těch cenných papírů v okamžiku, kdy se zvýší jejich nabídka, ale nebude dostatečná poptávka? Každý, kdo někdy slyšel o zákonu nabídky a poptávky, zná odpověď! Jejich cena půjde dolů! A co se stane, když ceny cenných papírů půjdou dolů? Nezapomeňme na psychologické faktory finančních trhů! Vypukne panika! Lidé se budou zbavovat cenných papírů, aby zachránili alespoň část jejich hodnoty. A co se v takovém případě stane? Nabídka cenných papírů se ještě zvýší! Ceny půjdou ještě více dolů! Na tento aspekt upozornil autor bestselleru Bohatý táta, chudý táta Robert T. Kiyosaki ve své další knize Proroctví bohatého táty. Autor dokonce předpovídá (na základě proroctví jeho bohatého otce), že penzijní fondy způsobí největší finanční krach v historii, ještě strašnější než byl černý pátek 1929.

Musím říct, že tohoto autora nepovažuji za úplně seriózního. Ale pro mnohé finanční poradce představuje přímo guru, citují jej dnes a denně, protože radí lidem, aby nespoléhali na stát, ale investovali do nejrůznějších aktiv. Nicméně, ať už si o Kiyosakim myslíme cokoliv, zkusme jeho argumenty, týkající se penzijních fondů, vyvrátit! Není to vůbec jednoduché. Když bude více lidí z fondů čerpat, než do nich přispívat, je to problém. Snad jediná záchrana pro penzijní fondy spočívá v tom, že by vykryly chybějící poptávku v zemích, kde je opačný demografický vývoj, tedy, kde se rodí velké množství dětí. A takové země jistě existují. Ale jedná se prakticky vždy o země rozvojové a chudé. Země se silnou náboženskou tradicí, kde je důchodový systém řešen téměř výhradně mezigenerační solidaritou uvnitř rodiny. A budou právě zde chtít investovat do penzijních fondů?

Nemám žádný geniální plán na vyřešení důchodového systému. Ale buďme obezřetní vůči tomu, co slýcháme třeba v médiích nebo od politiků. A klaďme nepohodlné otázky. Před pár lety drtivá většina ekonomů dávala za vzor Irsko. Dnes je Irsko ve velmi špatné situaci (viz včerejší Události, komentáře na ČT24) a ze země emigrují desetitisíce lidí, jako tomu bylo v minulých stoletích, kdy emigrovali za oceán. Nebo vzpomeňme na neočekávané důsledky podpory solárních elektráren. Proti důchodové reformě protestují miliony lidí ve Francii. A především mladí lidé. Nechápou, proč se musí prodlužovat věk pro odchod do důchodu, když není dostatek práce pro ně, pro mladé. Slyšel jsem v televizi mluvit starého muže, který říkal, že protestuje za budoucnost svých dětí. V České republice se naopak říká, že je třeba přijmout důchodovou reformu pro dobro našich dětí. Komu věřit?

V souvislosti s důchodovou reformou si musíme klást až filozofické otázky:

Do jaké míry lze přenést bohatství z jedné epochy do druhé?

Do jaké míry závisí bohatství v dané době na úrovni reálné ekonomiky ve stejné době?

Může dlouhověká společnost (což je pozitivní, že se prodlužuje délka života) fungovat na stejných principech jako dnešní společnost?

Závěry

1) penzijní fondy neřeší demografický vývoj (stárnutí populace)

2) oslabení průběžného pilíře by vedlo ke snížení míry solidarity ve společnosti (ať si každý udělá vlastní názor, zda je to dobře, nebo špatně)

3) část vložených prostředků půjde na zisky a správní režii penzijních fondů

4) existuje velké riziko znehodnocení peněz vložených do penzijních fondů

5) s penzijními fondy jsou spojena velká rizika pro celou ekonomiku

Vytisknout