Když dva dělají totéž, je to totéž! Jedni však třeba (ne)musí, ti druzí však "mohou".

20. 10. 2010 / Jiří Baťa

To byl jeden z mnoha nedávných případů, kdy se krade ve velkém, notabene tam, kde jde jak o život samotných lapků, ale co horší, hypoteticky o životy stovek dalších nevinných lidí. Uvedený případ odcizení elektrického vedení na železnici, jedno k jakým technickým účelům určených, není první -- a lze s jistotou tvrdit, že ani ne poslední. Kromě těchto případů jsou však zcizovány i jiné, velmi důležité materiály či zařízení, které jakoby to pachatelům buďto nedocházelo, nebo je jim to trestuhodně úplně lhostejné, že tím také ohrožují zdraví, životy a majetky ostatních. Má to svoji příčinu: Materiály jsou vesměs takového charakteru, že se dají dobře zpeněžit. Bohužel, výkupní cena je jen malý zlomek oproti škodě tímto jednáním způsobené. Je dost možné, že za výše zmíněné odcizené trakční vedení dostali tito "obchodníci" vyplaceno ne více jak 10% způsobené škody, tedy nějakých 16 000 korun. Zda se jim to vyplatilo, vědí oni sami, ale není pochyb, že ano, jinak by to asi nedělali. Pro tyto "dříče" jsou to slušné peníze. Ale podívejme se na věc z několika pohledů.

V první řadě, proč k tomu dochází. Obecně lze konstatovat, a nebudu daleko pravdy, že jednu ze základních příčin této činnosti je třeba hledat především v současné nezaměstnanosti, kdy lidé jsou bez práce a tedy bez výdělku a prostředků k obživě. Druhou příčinu lze spatřovat v  bezdomovectví, třetí, velmi důležitou v nedostatečné objasněnosti této trestné činnosti. Čtvrtá příčina je či může být v absolutně nedostatečné legislativě v oblasti výkupu železného a jiného materiálu a pátá příčina může být z okruhu zcela vymykající se běžné kriminalitě. Může zde působit nebo existovat povědomí, že "oni kradou miliardy, proč by jiný nemohl ukrást za pár tisícovek". Kdo je tím míněn, netřeba uvádět.

Ve vztahu k této poslední, poněkud nestandardní příčině, pak lze konstatovat, že důsledky jsou v obou případech stejné: jak jedna, tak i druhá strana zcela evidentně svým způsobem ohrožují lidi, tedy občany. Jedna skupina svou konkrétní kriminální činností fyzicky a ekonomicky, druhá, zcela odlišná, politicky a mocensky zainteresovaná skupina lidí pak morálně -- a stejně jako skupina první rovněž ekonomicky. Rozdíl v tom není prakticky žádný, obě skupiny tak činí především pro peníze, navíc té druhé skupině je to umožněno mj. z titulu politické moci, a v nesrovnatelně větším měřítku. Jediný rozdíl mezi oběma skupinami je ten, že zatímco pachatelé první skupin v případě jejich dopadení mohou být stíháni, souzeni a odsouzeni, druhá skupina za stejně motivovanou činnost není za své činy ani stíhána, ani vyšetřována -- a tudíž ani trestána. A to přesto, že škody jimi napáchané jdou do miliard na úkor státu a hlavně jeho občanů.

Vrátím-li se k výše uvedené trestné činnosti (a spolu s ní k celé řadě jiných podobných případů) je až neuvěřitelné, že přes všechny zkušenosti z páchání této trestné činnosti, ze škod takto napáchaných a rovněž z faktického ohrožení života mnoha desítek a stovek lidí, nejsou legislativní orgány, včetně poslanců, vlády a jiných zainteresovaných státních orgánů, schopny přijmout takové legislativní (zákonné) opatření, aby se takové a podobné případy neopakovaly, jinými slovy jim zabránit. Svoboda podnikání nemůže být bezmezná, tím méně nezákonná, což tedy znamená, že nelze něco ve zdůvodněných případech omezit, zpřísnit, případně zakázat.

V případě krádeží materiálu z neželezných kovů, např. z mědi, hliníku, bronzu, zinku, litiny, ale v menší míře i stříbra, příp. zlata atd., vzniká mj. podvojná trestná činnost. Jednak při krádeži materiálu samotného, jednak při jeho následném prodeji. Ten lze uskutečnit jen za předpokladu, že vykupující ví či zná původ kradeného materiálu a přesto jej pod cenou vykoupí, aby jej se značným ziskem prodal zpracovatelské firmě. Tímto se dopouští minimálně trestné činnosti spolupachatelství a podílnictví. Naskýtá se otázka, kde či jaké zábrany v platném zákoně má takový výkupce? Pokud existují takové zákony, které by měly zabránit či neumožnit takové obchodní transakce dělat, jak to, že nejsou viníci stíhání? Je snad tak těžké prověřit a prokázat původ kradeného materiálu? Či nikomu nevadí, že touto činností jsou mj. také lidé vystavováni nebezpečí úrazu nebo dokonce smrti? Je to nezájem politiků, nezodpovědnost nebo laxní přístup orgánů činných v trestním řízení? Nad těmito skutečnostmi zůstává rozum stát.

Co takových sdělení přinesla média, ale jen málokdy se dočteme nebo doslechneme, že pachatelé byli vypátráni, souzeni a odsouzeni. Náhoda nebo skutečnost, že úspěšnost dopadení pachatelů je minimální, tedy slabá až nedostatečná? Ale znovu je nutno položit si otázku: Nelze tomu zabránit tím, že budou legislativně upraveny podmínky pro výkup železného a jiného materiálu tak, aby pachatelé neměli šanci zcizený materiál prodat, respektive vykoupit a dále prodat? Lze nějak donutit politiky, tedy poslance a případně jiné orgány, aby potřebnou úpravu v zákoně, případně vyhlášce či nařízení, provedli co nejdříve? Když už pomineme finanční škody napáchané touto činností, nechť je vzata na vědomí skutečnost, že jestliže dosud nedošlo k nějaké opravdu tragické události způsobené následkem takové trestné činnosti, tak to neznamená, že k tomu nemůže dojít zítra, za týden nebo příští rok.

A konečně, vydáním opatření k zamezení takové činnosti se zabijí dvě mouchy jednou ranou: Nebude-li možné jako dosud prodávat takto zcizované materiály ve výkupnách, nebudou mít zloději důvod takovou trestnou činnost provádět. A v konečném součtu nebude docházet jak k technickým výlukám, závadám a jiným problémům, tak především k ohrožování lidských životů. V každém případě je však takové opatření více než nutné. Škoda jen, že nelze po politicích chtít také omezení jejich úspěšné a dosud nepostižitelné (ne trestné?) činnosti v rozkrádání státního majetku. Tedy, chtít můžeme, ale u toho také vše zůstane. Jedno i druhé: Jak dlouho ještě?

Vytisknout