Odluka státu od občana

20. 10. 2010 / Jiří Jírovec

Horší je, že tento primitivismus nalézá úrodnou půdu v hlavách politiků, kteří takové argumenty vítají, aby mohli provést odluku státu od občana.

Najít rovnováhu mezi občanem a státem není samozřejmě jednoduché. Stát se až na výjimky zabývá průměrným občanem jemuž nabízí velkoplošná řešení. Ta se nemusí líbit každému jednotlivci, ale s tím se nedá nic dělat.

Úloha státu se během minulého století rozšiřovala úměrně rostoucí složitosti světa - technické i sociálně ekonomické.

Měl jsem strýce Jana, který se narodil několik týdnů poté, co Orville Wright uletěl během 12 vteřinového letu 40 metrů ve výšce ne větší než 3 metry. Když v osmdesáti zemřel, létala trysková letadla přes oceán a od Armstrongova bonmotu o malém kroku pro člověka a velkém pro lidstvo uplynulo 14 let.

Cestující si v letadle neuvědomuje, že jeho bezpečnost je z velké části ovlivněna právě státem. Ten má prsty ve standardech, kterým podléhají konstrukční materiály a jejich testování, v normách, které zajišťují kvalitu montáže, ve schválení nových typů k provozu, v regulaci výcviku pilotů, jejich pracovního režimu i zajištění provozu letišť.

Vyšetřování příčin leteckých katastrof je vlastně testem, který odhaluje slabá místa v celém systému. Federal Aviation Administration (FAA) je typickým příkladem jak vládní organizace, v tomto případě v USA, roste, aby mohla plnit svoji základní roli, to je zajistit bezpečnost leteckého provozu. FAA požaduje pro rok 2011 takměř 10 miliard dolarů na svůj provoz, tedy zhruba o 500 miliónů víc než v roce 2010. Je však třeba vidět, že ve hře je nejen bezpečnost cestujících, ale do značné míry i existence leteckých společností. Když v roce 1998 zřítilo letadlo společnosti Swissair, znamenalo to její konec, přestože měla jinak vynikající pověst a byla to její první nehoda se ztrátou lidských životů od roku 1970.

I z krátkého je souhrnu příčin této nehody je zřejmé, o jak komplexní problém šlo a že se hluboce týká i výrobce letadla samého.

Během posledních dvaceti let byly snahy omezit regulaci na základě argumentace, že letecké společnosti nejlépe vědí, co dělat. Potíž je v tom, že v podnikání vždy existuje snaha ušetřit na tom či onom, aby se zvýšil zisk.

Odluka státu od občanů znamená přesouvání odpovědnosti na jednotlivce. V českých poměrech jsou tyto snahy maskovány slovem reforma. Mluví se o nich dlouho, ale nikde se nedočtete o tom, že jde o kopírování části cizích modelů, jichž by se ve vzorových zemích často rádi zbavili.

Slovo (česká) reforma lze přeložit jako demontáž sociálního státu. Pokud dnes politici po komunisticku volají, že bez práce nejsou koláče, měli by si uvědomit, že tehdy bylo práce dost a především to, že existuje Listina základních právv a svobod , která mimo jiné určuje:

Z článku 9 (1), který neobsahuje zadní vrátka v podobě výroku, že zákon může stanovit jinak, je zřejmé, že snaha podmínit sociální podpory účastí na veřejně prospěšné práci, je jednoznačně nezákonná. Politikům ovšem na nějakém tom zákoně nesejde.

Politici se samozřejmě zdráhají definovat jednotlivé pojmy z těchto dvou paragrafů, takže není jisté, co je přiměřené a nebo co znamená zajištění základních životních podmínek.

Pokud jde o zahraniční modely, je nutné upozornit na to, že jejich přijímání může vést třeba k uspořádání, v němž má občan nárok na dva týdny dovolené, dva týdenní platy jako odstupné při propuštění a v 65 mizerný důchod pod hranicí chudoby. Toť Kanada ve své nejdrsnější podobě. Školné na universitách, plomby, a léky -- to vše z vlastní kapsy -- to je rovněž drsná Kanada.

Předcházející odstavec je ovšem jen polovina pravdy, protože díky odborům a kolektivním smlouvám, má zhruba polovina kanadské populace přístup k benefitům, které zmíněné minimum vylepšují do snesitelnosti. Pro další zpřesnění pravdy je třeba dodat, že politici mají (vedle individuálně dohodnutých zlatých padáků pro svrchní manažery) penze a benefity zdaleka nejlepší.

Školné lze považovat za další příklad toho, jak se stát vyvlíká z odpovědnosti k občanům. Je-li totiž vzdělání považováno za celonárodní zájem, měl by se stát snažit, aby se vynaložené prostředky vracely tím, že absolventi budou mít odpovídající uplatnění. Jakmile se ale vzdělání začne považovat za soukromou investici, je stát z obliga. "Investor" si přece svobodně volí, do čeho dá peníze.

Jestliže jsme regulaci počtu vysokoškolských studentů (směrná čísla) kdysi odsuzovali jako komunistické potlačování svobody, měli bychom se ptát, zda není hrubým kapitalistickým omezením svobody, když kanadské university odmítají 90-95% zájemců o studium medicíny, přestože je v některých oblastech Kanady kritický nedostatek lékařů.

Všimněme si, že reformátoři nikdy nezmiňují, co bude na konci reforem, ale straší nedozírnými následky v horizontu budoucích desetiletí, nebudou-li reformy provedeny. Takové jednání nelze označit jinak než jako podvodné.

České reformy se, bohužel, zdají být toliko snahou o přemístění prostředků do míst, kde je bude snazší ukrást. V současné době se již nedá vydělat na privatizaci. Zbývá ČEZ, Budvar, nějaké to letiště a nemocnice s pozemky. To jsou ale příliš viditelné objekty a navíc nezaručují trvalý přísun provizí. Proto je důležité uvolnit miliardy na projekty, z nichž peníze potečou do správných kapes pod hlavičkou podnikání.

Vytisknout