Společenské alternativy pohledem ekonomů -- těžké zadání

18. 10. 2010 / Miroslav Polreich

Zaměřme se však na průběh a možné výstupy přednášek. Předně je třeba uvést, že sál byl přeplněný a na rozdíl od podobných schůzí v LD byla viditelná účast mladých zaujatých lidí.

Komárek podal přehled o současném stavu, který dokladoval ilustrativními čísly. Mluvil logicky, podmanivým způsobem a jednoho napadalo, proč tento člověk nemá pravidelný či aktivní přístup do diskusí polemického charakteru v médiích. Zde uváděná fakta přesvědčovala přesvědčené. Jen několik poznámek z jeho řeči:

Situace je vážná a je třeba přistupovat k řešení bez „stranického trička“. Zní to sice hezky, ale společnost je „politická“ a i ekonomika jinak nepracuje. Přece jenom cesta a zájmy bývají rozličné a „rovná“ vůle je jenom dosti nereálným přáním.

Ekonomika se stala monstrem, je globální a prolomuje hranice států, vše se přeměňuje na zboží. Demokratické principy se mění a řídí je ekonomika – „homo economicus“. Ztrácí se racionální úvaha, vše se ekonomizuje. Proloženo několika čísly, z nichž zaujaly dividendy z „našich“ podniků odcházející do zahraničí ročně ve výši 200 miliard Kč. Ekonomika se valí, vše pohlcuje a válcuje finanční kapitál. Vše si kupuje. To jsou zjednodušeně uvedené závěry se snahou je konkrétně vyargumentovat. Uvedené konstatování zahrnulo gró přednášky a závěr, či doporučení byla proto velmi strohá.

Je nutno zajistit důslednou regulaci – majetkovou a bankovní. Je to ale problematické, neboť chybí politická vůle. Takže vlastně reálné doporučení žádné. Pan profesor vidí problém v neexistující politické vůli. Existuje však něco v našem ekonomickém systému jako politická vůle, nebo vliv politiků? Ta by se musela odvíjet od politické suverenity a ta má (zůstaňme u Marxe) ekonomický základ. Marxe zmiňuji jen proto, že pan profesor cítil nutnost Marxe pokritizovat (teorii o absolutním zbídačování) a  to v době, kdy se právě v ekonomické literatuře úvahy Marxe nyní často citují a hledá se v nich racionální jádro. To se však stává zpravidla od nás na západ. Ano chybí politická vůle, protože tu není žádná politická moc. Není ji na čem založit. Nemáme banky, nemáme rozhodující průmyslový potenciál, nemáme nakonec vliv ani na media, která by sledovala český zájem. Mohl bych pokračovat dále, ale žijeme tu všichni, není to třeba. Prostě politická vůle není věcí v ů l e . To je otázka m o c i – suveréni moci. O tu jsme přišli systémem privatizace. Dosaďte si V. Klause a jeho nynější nereálné volání po suverenitě je bez základu a proto nefunkční.

Lituji velice - právě ze sympatií k profesoru Komárkovi, ale tudy cesta nepovede.

Ing. Švihlíková, o generace mladší, svým brilantním přednesem stručně potvrdila různé přístupy pana profesora, ale zaměřila se na podstatu a účel setkání – hledání cesty ze současné situace. Bohužel, prostor a možnosti jsou pochopitelně velice omezené. Takže opět základní teze - musíme vrátit státu suverenitu. Jinými slovy rozhodující je moc. Poslouchalo se to pěkně, ale i hůř s vědomím, že není k tomuto stavu žádná cesta. Byla i další podmínka, kterou jsem asi svoji vlastní nevzdělaností nepochopil – musí být zavedena „ekonomická demokracie“ něco ve smyslu „demokratického podnikání“ což znovu podnítí aktivitu lidí. V uvedených doporučeních se snad skrývají různé formy vlastnictví, přímo však nebyly rozebírány, ale tak snad bych tomu rozuměl, a to vlastnictví nejenom družstevní, ale i s jistou zaměstnaneckou spoluúčastí. Nakonec máme nyní obdobné příklady v Latinské Americe.

Výrazným prvkem jejího projevu však byl akcent na aktivitu lidí a „změnu zdola“. Zde by dosud těžko hledala oporu v našem českém prostředí, a proto její přístup se odvolával i na vývoj v jiných zemích a oceňme tuto snahu se sympatiemi a s důvěrou v pozitivní očekávání. Je to ovšem jenom naše přání a vůle. Cesta „zdola“ bývá dlouhá a nakonec nebylo přesně definováno, kdo by byl vlastně jejím určujícím nositelem. Neurčil to ani před několika dny na přednášce v Praze prof. Jan Keller, který jak mluví, i píše, „dole“ ani nikoho nevidí. Dělnickou či raději dělnou třídu nedovede ani sociálně stratifikovat. Takže pro něho není.

Přes jisté mé poznámky, které vyvolávají rozpaky je nutno ocenit, jak organizátory tohoto setkání, a bude jich více, tak hlavně zajímavé i když ne bezproblémové přístupy vystupujících.

Zkoumaný problém není jenom pro ekonomy a tak jsem si dovolil, jako asi každý, zauvažovat o perspektivě a možných řešeních s dovolením sám.

V diskusi padalo často slovo globalizace a jistě zcela oprávněně. Známe mnoho definicí a různých výkladů. Myslím, že jsem přijal jen jedenu velmi stručnou, která však může ukázat globálnímu světu cestu z problémů politických, ale i ekonomických. Globalizace je o globální odpovědnosti. Tak jednoduché a tak všeobsažné.

Předmětem mého zkoumání jsou spíše politické trendy, stavy se speciálním zaměřením na bezpečnostní otázky a krizové situace. Není to tak jednoduché... Po internetu kolují různé teorie o III. světové válce a cestě k ní, dokonce na pokračování. I ČEZ si objedná studii o „energetické bezpečnosti“, která však, vedena akademickým pracovištěm k reálným úvahám, nevylučuje III. světovou válku (svět se opět dělí na země „zdrojové“ a země „spotřebitelské“). A to vše v podmínkách globalizace, tj. vzájemné závislosti.

Ano, hrozí nová nebezpečenství (teror, organizovaný zločin, drogy, nové druhy nemocí a řada dalších). Jsme nyní na jedné lodi – všichni. Uvědomujeme si tak svoji slabost. Ta je tím novým faktorem, který nás musí stmelit ve společném zájmu za podmínek spolupráce a důvěry. Svět je důsledně multipolární právě ve své slabosti. Mnohým se to nelíbí a doufají v něco mimořádného, co by nám umožnilo se vymknout, jako je třeba, tak často citovaná euro-atlantická společnost. Je to však jen velmi klamavé šidítko pro naše konzervativce a snad pro některé vojenské složky.

Podívejme se tedy na naši „záštitu“ USA. Prezident Obama jako prvý prezident konstatoval, že již nejsme jiní ani mimořádní. Jsme jenom součástí globální společnosti se všemi jejími problémy a naše cesta je jediná - spolupráce. V době publikace ČEZu o energetické bezpečností byl on přímo v Moskvě a projednával formy spolupráce právě v této oblasti. Naše negramotnost či zlá vůle nás udržuje zaslepenými v minulé době (viz Forum 2000). Tyto mé úvahy jsou vedeny spíše po linii politické spolupráce, podmíněné nakonec motivem globální sebezáchovy v oblasti bezpečnosti.

Vraťme se však k ekonomice. Zde se podmínky změnily zcela evidentně. Úpadek globálního vlivu USA se urychluje a dokonce předpovědi CIA do roku 2025 se realizují již nyní. Není nutno opět psát o Šanghajské organizaci spolupráce, BRIC a dalším vývoji v těchto oblastech a i o finanční krizi a kupodivu pro nás překvapivými způsoby státních regulačních zásahů. Proč nejsme informováni podrobněji, vždyť po tom volali i oba řečníci, ale nebyli schopni podložit své teze skutečným stavem věci. Globální problém vyžaduje také globální zásahy, které se mnohde již dějí.

Máme jedinou univerzální organizaci OSN. Ta má dokonce svoji výkonnou pravomoc (Rada bezpečnosti), kde se řeší politické problémy. Váha této organizace vzrůstá, právo veta se nepoužívá. Vše se řeší v podstatě konsensem. Konflikty mají tendenci odeznít. Jistě, Američané mají stále 820 základen po celém světě, ale ty nyní mohou posloužit spíše projevu dobré vůle při jejích stahování, než pro příští vojenský vliv. A to je i o Iránu.

Naučili jsme se mluvit o reformě OSN, hlavně Rady bezpečnosti. Ta je ovšem již neúčelná. Reforma OSN by měla naopak být směřována na zvýšení ekonomického vlivu Hospodářské rady, právě třeba ustanovením její exekutivní pravomoci. Zde je prostor pro naše ekonomy a také pro řešení ekonomických krizí. Do jaké míry by tato instituce mohla zasahovat a případně nahrazovat i výkonnou moc jistých a dnes nesnadně kontrolovatelných finančních institucí s mezinárodní působností, je a měla by být jen otázkou času. Je to ale jedna z nutných cest. Ne zdola, ale naopak z míst nejvyšších. Myslím, že v současných trendech je to i zájem Spojených států.

Vytisknout